Pro francouzskou vládu je to těžká porážka, o to krutější, že ji nečekala a že nejcitelněji postihla jednoho z jejích nejviditelnějších protagonistů, ministra vnitra Géralda Darmanina. Ten učinil z přijetí imigračního zákona stěžejní počin, na kterém založil svou důvěryhodnost a také své další politické ambice. Jakmile dolní komora francouzského parlamentu návrh a priori zamítla, aniž o něm začala diskutovat, běžel Darmanin do Elysejského paláce podat demisi. Prezident Emmanuel Macron ji odmítl; tím však krušná epizoda zdaleka neskončila.
Vláda v čele s Élisabeth Borneovou chtěla právě na imigračním zákonu dokázat, že dokáže spravovat zemi i bez parlamentní většiny, tedy se dohodnout zejména s pravicovými Republikány, aniž by se musela pokaždé uchylovat ke kontroverznímu článku 49.3 ústavy, který umožňuje zavádět zákony i bez souhlasu parlamentu.
Aby nenechala nic náhodě, předložila návrh napřed Senátu, který ho díky své pravicové většině podstatně přitvrdil. Do Poslanecké sněmovny pak směřoval naopak sociálně obarvený text, aby se po pravici zalíbil i levici. Důsledkem byl pravolevý nesouhlas – 270 hlasy proti 265 poslala sněmovna zákon ke dnu.
Gérald Darmanin se zřejmě příliš snažil zalíbit všem. Sliboval v případě přijetí zákona okamžité vyhoštění 4000 cizinců považovaných za nebezpečné, urychlené vyřizování žádostí o azyl, omezení možnosti se odvolat proti nepřiznání azylu, snazší vyhošťování zamítnutých azylantů.
Na druhé straně počítal s tím, že ilegální migranti, kteří mají dovednosti v sektorech s nedostatkem pracovních sil, dostanou rychlou možnost legalizace pobytu a pracovní povolení. Při prezentaci návrhu ve sněmovně se navíc dušoval, že vláda je připravena návrh pozměnit podle přání většiny poslanců, že bude konstruktivní a flexibilní. Nic naplat.
Do stoupy tak putuje návrh zákona, který je přitom při pohledu zvenčí vzácně vyvážený. Zahrnuje zpřísnění postupu proti ilegálním migrantům, zvláště těm nebezpečným, a zároveň zohledňuje nedostatek pracovních sil v některých oborech. Vláda ostatně ještě nesdělila, zda na předlohu prostě zapomene, nebo ji znovu pošle do Senátu a pokusí se prorazit ještě jednou.
Další zvažovanou možností je podle francouzského tisku vytvoření smíšené komise složené ze zákonodárců obou komor podle poměru politických sil v nich, která by konečnou podobu zákona předjednala. Pro vládu by to znamenalo, že by konečný produkt vlastně nebyl jejím dílem.
Ponížení vlády dopadá přímo na Macrona
Za normálních okolností by ránu v podobě zamítnutí klíčového zákona v parlamentu musela ustát především vláda. Francouzský politický systém je zařízen tak, že kůži na trh nese hlavně kabinet, jeho členové, zatímco prezident je relativně odstíněn od jeho nezdarů.
Pokud se nedaří, prezident obvykle vymění „opotřebovaného“ premiéra (premiérku) či příslušného ministra a jede se dál. Jenže v tomto případě si sám Macron více než obvykle smočil nejen svou podporou zmíněné normy, ale také svou ambicí vládnout „odleva doprava“, která se mu evidentně vymstila.
Od roku 2017, kdy vyhrál první prezidentské volby, se Macron holedbal, že bude Francii nejen řídit ze „středových“ pozic, ale že bude schopen si jaksi vybírat to nejlepší na všech stranách, tedy provádět „zároveň pravicovou i levicovou politiku“, čemuž říkal „překonání“ tradičních politických zlomů. Zamítnutí zákona, který se připravoval více než rok a měl značnou podporu veřejnosti, je tedy nejen políčkem pro ministra vnitra i premiérku, ale vypadá jako záměrné odmítnutí Macronovy „překonávací“ teorie.
Na francouzské politické scéně se nestává, že by se spojili pravicoví Republikáni s krajně pravicovým Národním sdružením, a už vůbec ne, aby tito hlasovali společně s levicovými formacemi s cílem ponížit vládu, která nedisponuje nadpoloviční většinou v dolní sněmovně.
Z tohoto hlediska je celkem jedno, o jaký zákon se jednalo, i když ten imigrační byl podstatně důležitější než průměr. Šlo o jakési připomenutí, že politika, a zvláště ta francouzská, spočívá nadále v soupeření pravice a levice; kdo se pokouší spojit tyto dvě nekompatibilní koncepce společnosti, případně se oportunisticky přichylovat k jedné či druhé, může sice po nějakou dobu vypadat jako šikovný taktik, ale nakonec se mu to nevyplatí.
Zamítnutí francouzského zákona je nepříjemnou zprávou také pro EU, která se sama snaží domluvit na společných pravidlech migrační a azylové politiky pro všech 27 členských zemí. Mnohé z toho, co návrh obsahoval, se proto velmi podobá některým mutacím textu, o němž se v této fázi dohadují zástupci vlád a členové Evropského parlamentu.
I v evropském návrhu jde o zpřísnění podmínek pro udělování azylu, urychlení řízení, snazší vyhošťování, i v něm se na druhé straně uvažuje o rychlejším otevírání dveří pracovníkům, které země EU potřebují.
Ve Francii to je, jako skoro všude jinde, supercitlivé téma; zde tím spíš, že 10 procent francouzských občanů má kořeny v islámských zemích. Krajní, ale i umírněná pravice postavily své programy na odmítání dalších přistěhovalců z této části světa, zvláště po řadě teroristických atentátů a dalších incidentů.
Obavy z řádění islámských radikálů rostou zejména v souvislosti s nadcházející letní olympiádou v Paříži, která je koncipovaná jako velký outdoorový happening. Vláda tak bude muset hledat jiné způsoby, aby do té doby neutralizovala aspoň ty islamisty, kteří už jsou v hledáčku policie.
Pro dokreslení je třeba připomenout, že ilegální migranti se přitom Francii spíše vyhýbají, protože její politika byla už v posledních letech velmi restriktivní – podle odborníka na migraci Francoise Hérana přijala země od roku 2015 pouze 30.000 imigrantů ze Sýrie, přitom někdejší francouzské kolonie, zatímco v Německu jich zakotvilo 770.000, tedy pětadvacetkrát víc.
