Německá hospodářská mašina se zadrhla. Největší evropská ekonomika se v prvním čtvrtletí propadla do „technické recese“, přičemž její hrubý národní produkt klesl o 0,3 procenta, a to již podruhé za sebou – v posledním kvartále loňského roku to bylo 0,5 procenta. Ekonomiku táhne ke dnu její základna, tedy průmysl, trpící nedostatečnou poptávkou, vysokou inflací a růstem úrokových sazeb Evropské centrální banky.
Německé průmyslové podniky přitom dokázaly ustát prudký náraz v podobě zastavení dodávek ruského plynu po začátku invaze na Ukrajinu, na který byly navyklé a od něhož se odvíjely příznivé ceny jejich produkce. Přechod na podstatně dražší zkapalněný plyn způsobil rychlé zdražení, které však německá vláda amortizovala masovými subvencemi; pozitivní roli pak sehrálo samo snižování cen plynu od loňského podzimu.
Podnikatelé si také pochvalovali restart obchodu s Čínou a postupné odstraňování „úzkých hrdel“ v mezinárodním obchodu se surovinami a polotovary, které vznikly v důsledku zmrazení obchodu za covidové pandemie.
Tento optimismus však dlouho netrval. „Vystřídal ho realismus plynoucí z faktů, hlavně domácího původu. Německo se pohroužilo do zimní technické recese,“ vyložil expert banky ING Carsten Brzeski, citovaný francouzským ekonomickým listem La Tribune.
Březnové indikátory jeho slova potvrzují – průmyslová výroba poklesla za jeden měsíc o 3,4 procenta; v automobilovém průmyslu to bylo dokonce 6,5 procenta a ve stavebnictví o 4,6 procenta. Hodnota zakázek německého průmyslu spadla o 10,7 procenta, skoro jako za pandemie. A vývoz průmyslových výrobků šel dolů o 5,2 procenta.
Tento nečekaný obrat byl podle většiny expertů způsoben poklesem domácí poptávky, jehož hlavní příčinou je nadále vysoká inflace přesahující sedm procent, tedy vyšší než průměr v eurozóně. Naléhavé a opakované zvyšování úrokové sazby Evropskou centrální bankou sice brzdilo inflaci, ale na hospodářskou aktivitu působilo jako studená sprcha.
Ukázalo se, že odstraňování překážek v dodavatelských řetězcích a zlevňování energií nestačilo kompenzovat negativní dopady poklesu koupěschopnosti obyvatelstva a restriktivní měnové politiky v eurozóně.
Oficiálně tento neblahý trend německé vládě vrásky nedělá. Očekává rychlý zvrat pozitivním směrem – celkově sází na hospodářský růst 0,4 procenta za rok 2023. Odhaduje, že inflace v eurozóně, a tudíž i v Německu bude dál klesat, což povede ke změkčení politiky ECB a k oživení poptávky.
Tento optimismus ovšem nesdílí například Mezinárodní měnový fond, který předpovídá pokles HDP v Německu letos o 0,1 procenta a jen malý růst 1,1 procenta v roce 2024.
Na německých číslech je pozoruhodné to, že jsou horší než ve většině okolních evropských zemích. Například Francie hlásí za první čtvrtletí růst 0,2 procenta, Belgie 0,4 procenta a Itálie dokonce 0,5 procenta. Tyto země přitom nenasypaly do ekonomiky tolik veřejných peněz jako Německo.
To vede Guillauma Dejeana, analytika pro Global Market Insight, k postřehu, že „Německo je dnes široce považováno za potenciální černou ovci Evropy“, se všemi důsledky, které by to mohlo mít pro státy jako Česko napojené pupeční šňůrou na německý průmysl. Ekonomickému tápání odpovídá i nálada německých podnikatelů, jejichž důvěra v ekonomiku podle indikátoru IFO zveřejněného minulý týden poklesla o 1,7 bodu na 91,7 bodu.
Zpomalená ekonomika na pozadí politického hašteření
V Evropě není pro nikoho tajemstvím, že tři strany německé vládní koalice, sociální demokraté (SPD), Zelení (Grüne) a svobodní demokraté (FDP) se jen obtížně shodují na tom, jak zemi řídit. Totéž platí pro jejich nejvyšší představitele, kancléře Olafa Scholze, vicepremiéra za Zelené Roberta Habecka a ministra financí za FDP Christiana Lindnera. Jejich hašteření a velmi obtížného hledání kompromisů jsme svědky už řadu měsíců.
V Bruselu se absence německých pozic vůči té či oné evropské záležitosti, způsobená nesouladem uvnitř „semaforové“ koalice, stala už evergreenem a předmětem vtipů.
Poslední zádrhel způsobil návrh zákona o vytápění, který měl být Habeckovým sólokaprem, ale obrátil se proti němu. Ukázalo se, že německá veřejnost není zase tak oddána vizím rychlého snižování emisí a odchodu od fosilních paliv, jak si Habeckova strana představovala. Lidé z 80 procent odmítli návrh, aby nové topné systémy od příštího roku využívaly ze 65 procent obnovitelné zdroje.
V praxi by to znamenalo, že nebude možné spalovat plyn a topné oleje v nově kolaudovaných domech. Marně Habeck vysvětloval, že ti, kdo už takto topí, v tom mohou pokračovat ještě 30 let. A že vláda těm, kdo půjdou bydlet do nového, přidá na tepelná čerpadla.
Na odporu veřejnosti se přiživuje krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), jejíž preference se vyšplhaly už na 19 procent a stala se třetí nejsilnější stranou v zemi, zatímco Zelení poklesli na ponižujících 13 procent. Tohoto posunu nálad se snaží využít FDP, která se v průzkumech pohybuje kolem hranice zvolitelnosti do Spolkového sněmu.
Předseda Lindner odmítl podpořit Habeckův návrh, ačkoli to původně slíbil, což vedlo ke slovní přestřelce mezi oběma politiky. Kancléř Scholz se do sporu zatím nevložil a sleduje ho zpovzdálí. Musí si však být vědom, že takové oslabování koalice neprospívá ani jemu, ale vedle AfD také opozici CDU/CSU, která v průzkumech momentálně boduje kolem 27 procent.
Pro úplnost budiž připomenuto, že Habeckova hvězda, ještě nedávno zářivá – byl považován za budoucího uchazeče o kancléřské křeslo – pobledla také proto, že velmi dlouho váhal s propuštěním svého náměstka a kamaráda Patricka Graichena. O tom se přitom vědělo, že nabídl lukrativní vládní funkce svému kamarádovi, který mu byl za svědka na svatbě, a své sestře. Německé veřejné mínění je velmi citlivé na nepotismus a Habeckovi toto otálení hned tak neodpustí.
Je to opravdu tak vážné?
Německý „motor“ evropské ekonomiky je tak mocný a důležitý, že každé jeho zakašlání vyvolává velkou pozornost. Dosavadní „technická“ recese a ani budoucí scénáře, včetně těch horších, však nejsou zřejmě důvodem k panice. V českých zemích se také nikdo moc neplaší, ačkoli jsme s Německem hospodářsky svázaní více než většina ostatních členů EU.
V samotném Německu se pak hodně mluví o poklesu životní úrovně sociálně slabších skupin obyvatel, které inflace zasáhla nejvíce a o něž se vede politický boj. V mainstreamových médiích se však neobjevují vyloženě škarohlídské předpovědi hospodářské krize a s ní spojených příkoří. Jak vláda, tak opozice se tváří celkem sebevědomě, i pokud jde o EU nebo o podporu bojující Ukrajiny.
Neplaší se ani německý tisk. Typicky takto relativizuje list Neue Osnabrücker Zeitung: „Dřív než se ozvou všichni panikáři, si uvědomme, že skutečná recese znamená opravdu ochlazení ekonomiky – podniky nefungují naplno, zaměstnanci přecházejí na zkrácenou pracovní dobu, roste nezaměstnanost, zboží nenachází kupce a ceny stagnují nebo klesají. Nic z toho neodpovídá současné situaci v Německu.“
