Zvyšovat platy je třeba. Ale ne za cenu dalšího zadlužování země a přitápění pod inflačním kotlem

Případné zvyšování mezd, nemluvě o snahách „vykompenzovat“ inflační dopady, jsou diskutabilní a problematický krok. Stejně jako idea, že by měl svým zaměstnancům zvyšovat platy stát, který se potýká s rekordními deficity a zadlužováním, takže své dodatečné mzdové zdroje může získávat jen na dluh. 

Problém je ale i v tom, že případné „nadstandardní“ zvyšování platů či mezd může vést k opětovnému vypuštění nebezpečného inflačního džina z jeho destruktivní lahve, která nebyla a nikdy nebude spolehlivě uzavřena.

Šéfové odborů začínají – mimo jiných politických požadavků – volat po zvyšování mezd a argumentují nutností kompenzovat inflační škody napáchané na výdělcích zaměstnanců v podnicích. Ozývají se ale také některé skupiny státních zaměstnanců s tím, že jim jejich platy – z důvodu proběhlé inflační pohromy – nepostačují na život.

Tak či tak se kumuluje tlak na zvyšování výplat za účelem jakéhosi „vynulování“ prodělané inflace. Je to logické, neboť lidé si uvědomují, že jim inflace „sežrala“ značnou část hodnoty platů, a proto se jako řešení nabízí jejich zvyšování.

Požadavek na růst výdělků je s ohledem na prodělanou zkázu, jež s sebou přinesla inflace, oprávněný. Lidé stabilně pracovali, standardně generovali služby či produkty, a přesto jejich životní úroveň (v průměru, nikoliv každému jednomu zaměstnanci či podnikateli) klesla, což nebylo fér.

Připomeňme, že inflace se u nás začala vymykat z „povoleného 2% pásma“ v létě 2021 a svého vrcholu dosáhla v září 2022 (18 %) – na centrální bankou „tolerovaná“ dvě procenta klesla letos v únoru. Co je ovšem nejpodstatnější: kumulativně za necelé tři roky se inflace zvýšila možná až o 40 %. 

Jinými slovy, cenová hladina za tuto dobu u nás v průměru vzrostla o dvě pětiny a tento jev je prakticky nevratný. I když se někomu může zdát, že současné snížení inflace na 2 až 3 procenta znamená návrat k normálu, je to v jistém smyslu jen iluze. 

Zboží a služby totiž zůstávají o zmiňovaných (v průměru) 40 procent dražší a cenová hladina nadále (meziročně) roste, akorát že už ne 18% tempem, ale „pouze“ rychlostí dvě až tři procenta měsíčně.

Pokud bychom chtěli zařídit návrat ke „starým dobrým“ předkrizovým cenám, museli bychom chtít, aby ČNB ruku v ruce s vládou přivodily v zemi deflaci, tedy reálné snižování spotřebitelských cen. Něco takového je však nereálné, jelikož uvedené autority si deflaci nepřejí, protože by se tím snižovaly příjmy státního rozpočtu a podvazoval ekonomický růst.

Je také nutné na okraj uvést, že k určitému – pochopitelně jen částečnému – vykompenzování inflačních škod u nás došlo, a to u skupiny důchodců; odhlédneme-li od zaměstnanců firem, jimž inflační doložka zaručovala adekvátní nárůst platů.

Takový růst penzí ovšem nebyl zadarmo. Jak nyní upozornili statistici, výdaje na důchody v Česku v roce 2023 meziročně vzrostly o 17 %, dosáhly částky 685 mld. Kč a tvořily více než 31 % výdajů státního rozpočtu. Něco takového nelze jen tak opakovat nebo napodobit v ještě masivnějším měřítku – nejsou na to peníze.

Důchodový systém je v deficitu a celkový stav státní kasy je tristní: od roku 2020 do roku letošního (včetně) nakumulovaly vlády rozpočtový deficit 1,7 bilionu korun a státní dluh Česka již překročil hranici tří bilionů korun.

Základní úvahou o dodatečném mzdovém kompenzování inflace je to, že už proběhlé vzedmutí cenové hladiny a její decimující důsledky prakticky nelze – bez fatálních vedlejších škod – vykompenzovat. A zcela jistě ne krokem provedeným ze dne na den či z měsíce na měsíc. 

Jistě, teoreticky se o to lze pokoušet, v politice je možné cokoliv. Jenže s důsledky, které mohou přivodit ještě horší stav, než jaký značná část nespokojených zaměstnanců zažívá dnes, kdy se sice inflaci podařilo snížit na přijatelnou úroveň, ale kdy nelze z ekonomické historie vymazat neradostný vývoj z uplynulých let.

Inflační tsunami mezi lety 2021 až 2023 způsobilo dva typy škod: za prvé inflace znehodnotila reálnou hodnotu výplat, za druhé znehodnotila lidem úspory. Ano, lze dnes zvýšit platy, respektive mzdy o významně více, než kolik činí inflace – ta má být za letošek kolem tří procent a v příštím roce snad „pouhá“ dvě procenta. 

Pak by se platy (ve veřejném sektoru), respektive mzdy (v sektoru soukromém) během řádově let mohly svou reálnou hodnotou dostat na předkrizovou úroveň a nabýt opět svou dřívější kupní „sílu“.

Podmínkou nutnou – ovšem nikoli postačující – je, aby se dařilo dlouhodobě držet nízkou inflaci. Pokud by se reálné platy/mzdy po nějakou dobu zvyšovaly nad úroveň (nízké) inflace, pak lidé mohou i spořit a opět (teoreticky vzato) si mohou po pár letech částečně vykompenzovat i své inflačně znehodnocené úspory. 

Jenže problém je v tom, že na zvyšování výplat nejsou zdroje a neodpovídá tomu produktivita ani výkonnost tuzemské ekonomiky. Ta v Česku dlouhodobě stagnuje, což znamená i relativní stagnaci podniků, a to z mnoha důvodů: nadále vysokých cen energií nebo „nálože“ starých i nových regulatorních zátěží atd. Takže s výjimkou několika „superfirem“ (typu ČEZ, jenž z vysokých cen energií těží) nemohou podniky velkoryse zvyšovat mzdy, jelikož by je to konkurenčně poškodilo.

Samostatnou a bolestivě tíživou kapitolou je stát jako zaměstnavatel a platy státních zaměstnanců. Pokud by chtěl stát dále (nezapomínejme na již zakotvené citelné zvyšování platů učitelů) masivně platově přilepšovat svým zaměstnancům a kompenzovat jim tím inflaci, pak naráží na ostré limity dané nelichotivým stavem státní pokladny; viz již zmiňovaných 1,7 bilionu korun nakumulovaných v deficitech během posledních 5 let. V takové situaci je na místě pouze a jen tvrdě šetřit. Nikoliv více rozdávat z toho, co vláda nemá…

Pokud by chtěla zvyšovat platy, pak jedině růstem deficitů a dluhu, jelikož provádění výdajových úspor je ryze utopická vize. Nemůže spoléhat na zvýšení příjmů plynoucí z ekonomického růstu. Ten se totiž nekoná a není na obzoru, čemuž se vzhledem k regulatornímu boomu a „huráklimatické“ politice EU nelze divit. 

Vláda by musela začít lít do ekonomiky ještě více dluhových, „falešných“ (výkonností ekonomiky nepodložených) peněz, čímž by opět přilévala benzín do doutnajícího inflačního ohniště. Výsledek by byl „z bláta pod okap“. Zvyšoval by se tlak na růst inflace, takže by se jen dále roztáčela spirála cen a výsledek by byl ještě horší, než je dnes.

V této souvislosti se nelze nepozastavit nad hrozbou další „rozpočtové rozšafnosti“ vlády, k níž se hypoteticky schyluje. Vzhledem k očekávání, že stát letos vybere o desítky miliard více, než bylo naplánováno, sílí ve vládě tlak na ministra financí Stanjuru „vyspravit rozpočet“ a přidat peníze ministerstvům na jejich vyšší výdaje. 

Stanjura sice tvrdí, že by preferoval o případné vyšší příjmy snížit celkový rozpočtový deficit, který je naplánovaný na nelichotivých 252 miliard korun. Ale realita může být úplně jiná – může se odvíjet od toho, že se blíží parlamentní volby. 

Zneklidňující je už to, že ministři namísto snahy o snížení hrozivého rozpočtového deficitu požadují více peněz na vyšší výdaje v situaci, kdy stát trpí „chronickou zadlužovací nemocí“. 

Idea zvyšování platů, na které nejsou reálné zdroje, pak přestává být nereálnou hypotézou. Raději ani nemyslet na to, co všechno se v oblasti rozpočtových kouzel může dít, pokud v příštích sněmovních volbách zvítězí ještě populističtější konstelace stran…