KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Evropští zemědělci chystají spektakulárně masivní protestní akce, které jsou primárně namířeny proti tomu „nejpokrokovějšímu“, co dnes Evropská unie prosazuje, tedy politickému projektu zvanému Green Deal, jehož cílem je radikálně snížit emise skleníkových plynů a vytvořit klimaticky neutrální Evropu.
Tak trochu to dokazuje platnost rčení o tom, že na každého jednou dojde. A došlo i na zemědělce, které si Unie dosud hýčkala masivními dotacemi. Jenže po cukru nakonec přišel i bič v podobě klimatických „protizemědělských“ regulací, jež nutí farmáře snižovat emise, a to kupříkladu i vybíjením dobytka, nemluvě o tlaku na redukci používání hnojiv, sílící byrokracii a podobně.
Evropští zemědělci se spojují ke koordinovanému protestu, jež má proběhnout 22. února. K akci, jež typicky zahrnuje i blokaci hranic, se přidají i čeští farmáři, když před tím zemědělské organizace střední a východní Evropy vyzvaly k protestům proti agrární politice Evropské unie.
Zemědělci současně upozorňují i na rostoucí náklady a na – podle nich neférovou – zahraniční konkurenci z Ukrajiny, jejíž produkty cenově válcují to, co produkují Bruselem regulovaní, ale také velkoryse dotovaní zemědělci v EU.
Nespokojenost předcházená již některými lokálními protestními akcemi v řadě evropských zemí kvůli nesouhlasu s unijní Zelenou dohodou však trvá už nějakou dobu. Poměrně silné antiklimatické protesty farmářů proběhly například v Nizozemsku, Německu, Francii či Belgii. V živé paměti máme i zatím jen symbolické „traktorové protesty“ polských agrárníků a dílčí protesty těch našich.
Za samostatnou zmínku stojí první antigreendealovská vlaštovka, která přilétla do Nizozemska. Tamní farmáři v rámci vzdoru proti důsledkům Green Dealu vstoupili do politiky v rámci „Hnutí farmář–občan“ (BBB), jehož hlavním programem byl právě odpor proti „Zelené dohodě“.
Následně rozmetali v prach tamní regionální volby, v nichž potupně porazili i proevropskou stranu premiéra Rutteho. A stali se dokonce nejsilnější stranou v tamním Senátu, což v sobě nese potenciál politické vzpoury, jež může zamíchat kartami v nejvyšších patrech národní, potažmo bruselské moci.
Nyní je tedy na spadnutí velká, celoevropská akce. Zemědělci kontra Green Deal, tedy Zelená dohoda pro Evropu, jejímž cílem je – z hlediska CO2 – klimaticky neutrální kontinent. Důsledky klimatických opatření mají totiž zemědělce hodně zabolet. A ti se začínají radikalizovat, respektive, jak ukázaly již proběhlé akce, došlo již k takové radikalizaci, že tato probudila i dosud bohorovné šéfy Unie, kteří začali projevovat ochotu k ústupkům.
Jsme svědky nečekaného paradoxu. Tradičně spíše na okraji mediálního zájmu se krčící zemědělci nyní rozbíhají odpor, jaký nerozdmýchalo ani třeskuté a plošné zdražení energií, v němž měl a má Green Deal své prsty.
Unijní plán na mj. rušení klasických elektráren a povinně masivní přechod na obnovitelné zdroje již přinesl ekonomicky neblahé dopady, které se projevily typicky v energetice (od níž se ovšem důsledky vinou do celé ekonomiky), kde v rámci klimatického kácení energetického lesa začaly lítat třísky v podobě šokového zdražení energií.
To sice vyvolalo všeobecnou nespokojenost, neboť se tento průšvih dotkl domácností i firem. Ale na rozdíl od zemědělců nikdo viditelně neprotestoval. Firmy si sice stěžovaly a lidé anonymně na sociálních sítích nadávali, ale tím tato tichá revolta (prozatím?) skončila.
Zemědělci jsou zjevně poněkud bojovnější nátury. Přitom, zemědělci a zemědělství byli až dosud esencí Evropské unie, byli státem ve státě, jehož podstatou byl hlavní mocenský nástroj EU, tedy eurodotace, a od nich odvozené národní dotace.
Neutuchající toky veřejných prostředků do agrárního sektoru se staly synonymem pro symbiózu s politikou EU a jejími hlavními nešvary. Přesto nakonec zemědělci zapomněli na štědré dotace a vrhli se do otevřeného boje proti rýsujícímu se Zelenému údělu.
Důvod je pochopitelný: Brusel v rámci Green Dealu žádá od zemědělců snižovat emise. Což je poměrně libozvučný a rozumně znějící požadavek, jenže v praxi by to pro zemědělce znamenalo mnoho negativ, počínaje rostoucí byrokracií, přes redukci hnojiv až po vybíjení dobytka, typicky krav (ano, až takto „humánní“ ve své snaze zachránit planetu dokáže být EU), což byla zřejmě poslední kapka, která odšpuntovala lavinu.
Pohár nestravitelného koktejlu eurodotací kombinovaný s čím dál matrixovějšími regulacemi přetekl. Snaha o zkonstruování všem vyhovujícího systému zemědělských dotací a regulací evidentně selhal.
Logicky, neboť šlo o další nepovedený pokus o vyřešení kvadratury kruhu, tentokrát v zemědělství. A vývoj dospěl k tak nečekanému vyústění, že se nakonec největším bojovníkem proti eurounijní zelené politice stávají zemědělci, kteří se až dosud těšili, alespoň tedy z hlediska záplavy dotací, největší přízni eurounijních plánovačů.
Ejhle, když Brusel do léčivého koktejlu přimíchal značný díl Green Dealu, přestali být zemědělci oporou, a stávají se disidentem, který se bouří proti samotné podstatě EU, jíž se postupně stala její klimatická politika směřovaná k záchraně planety, nikoliv ovšem životní úrovně obyvatel Unie.
Je nutno uznat, že zemědělci si stěžují nejenom na Green Deal, respektive na důsledky tohoto politicko-klimatického projektu, ale nadávají také na dovoz levného zboží z Ukrajiny, jemuž Evropa v kontextu války vyvolané Ruskem „dala zelenou“.
Dá se samozřejmě chápat, že dovoz levných zemědělských komodit z Ukrajiny způsobuje ekonomické problémy pěstitelům a chovatelům v EU, potažmo v Česku. Současně to však poukazuje na jedno mimořádně výmluvné zjištění a totiž, že eurounijní zemědělci, po desetiletí hýčkaní dotacemi z veřejných zdrojů, produkují své plodiny a další produkty mnohem dráž než jejich konkurenti z méně dotovaných, méně regulovaných a méně bohatých zemí.
O čemsi to velmi silně vypovídá a vede to k dalšímu zpochybnění zemědělské politiky EU, která je – jak vidno – drahá jak v oblasti subvenčních dárečků, tak nakonec v oblasti spotřebitelských cen. Dovoz ze zemí, jež nepodléhají eurodotacím, je jen dalším důkazem toho, k čemu masivní a všeprostupující dotace vedou, tedy k prodražování produkce.
Tak či tak z toho všeho musí mít v Bruselu velmi neklidné spaní, protože dobré vztahy a loajalitu zemědělců nepomohly udržet ani desítky a desítky miliard eurodotací. A Green Deal se měl stát zářnou a pokrokově radostnou budoucností Evropy.
Což jistě platí i nadále, neboť unijní lídři, nadaní enormní dotační a regulatorní mocí, jistě budou dělat vše proto, aby se zemědělci ukuli kompromis, jenž ve své podstatě nezbrzdí již tak celkem rychlou jízdu k naší „vysněné“ klimaticky neutrální budoucnosti. Přesto se ale ukázalo, že ani masivní dotační toky nemohou zatemnit a eliminovat negativní důsledky přehnaně radikální politiky klimaticky neutralizační transformace starého kontinentu.
