KOMENTÁŘ JANA BARTÁKA | Rozpor ve stále ambicióznějších „ekologických“ závazcích – snižování emisí skleníkových plynů, tempo růstu obnovitelných zdrojů energie a výroba zeleného vodíku na jedné straně, a pomalý pokrok směrem k jejich naplňování na straně druhé – je zoufale bezútěšný.
Celosvětový podíl fosilních paliv na spotřebě primární energie klesl z 82,3 % v roce 2021 na 81,8 % v roce 2022. V EU se ale zvýšil z 69,3 % na 71,2 %, a to navzdory veškerému úsilí, programům, zeleným plánům, dohodám a klimatickým balíčkům i navzdory zvýšení podílu obnovitelných zdrojů ve spotřebě primární energie z 13,2 % na 13,8 %.
Elektřina ze slunečních a větrných elektráren představovala na konci roku 2022 asi 7 % globální spotřeby primární energie. To není mnoho, zvážíme-li, že investice do těchto zdrojů dosáhly celosvětově za posledních dvacet let zhruba 16 bilionů dolarů. Můžeme hovořit o skutečné energetické transformaci?
Ze závěrů konference COP28 vyplývá, že by se investice do obnovitelných zdrojů měly ztrojnásobit, chceme-li zastavit globální oteplování. Málokdo se zamyslí nad tím, co to znamená: 2,5 až 4 biliony dolarů ročně, oproti asi 0,8 bilionu investovaných v ročním průměru za posledních dvacet let.
Najdou se na to prostředky v dnešním světě s jeho rostoucí nestabilitou a geopolitickým napětím? Pro srovnání, náklady spojené s ekonomickou krizí v roce 2008 jsou odhadovány na (pouhé) 2 biliony dolarů.
Můžeme věřit nebo doufat v obdivuhodné nové technologie a lidskou vynalézavost, jenže každoroční údaje o globální spotřebě energie a emisích nadále tvrdošíjně ukazují, že změna kurzu naší moderní prosperující civilizace – budované více než 150 let díky hojnosti fosilních paliv – je extrémně složitý úkol (napadá mě metafora Titaniku), jehož splnění bude trvat desetiletí a pravděpodobně nebude možné bez výrazného snížení globální spotřeby energie. A to především ve vyspělých ekonomikách, pokud připustíme, že více než dvě miliardy obyvatel Země má právo nežít v extrémní chudobě.
Winston Churchill pronesl slavný výrok, že „čím dále se dokážete podívat do minulosti, tím dále uvidíte dopředu“. Zjevně se ale toto prohlášení nevztahuje na energetiku, která zajišťuje chod moderní civilizace, jinak bychom byli mnohem opatrnější při stanovování ambiciózních cílů a pečlivě bychom se dívali na dostupné prostředky.
Zdá se totiž, že se děje pravý opak: když zjisťujeme, že zaostáváme na trajektorii dříve stanovených klimatických cílů, naše svaté odhodlání jich dosáhnout se promítne do stanovení ještě ambicióznějších – a méně realistických – dlouhodobých cílů. Těch navíc musíme dosáhnout pokud možno v symbolickém a snadno zapamatovatelném roce končícím nulou, jako je minus 55 % v roce 2030 nebo „čistá nula“ v roce 2050.
Cíle a ambice se zvyšují, ale dosahovat jich je čím dál tím složitější. Náklady na investice do zmírňování důsledků a přizpůsobení se změně klimatu prudce rostou. Nové investice se zpožďují nebo se nerealizují vůbec, protože projekty jsou příliš riskantní nebo nedostatečně ziskové, nerealizovatelné bez velkých dotací.
Strategická, ale energeticky náročná průmyslová odvětví v Evropě nadále erodují. Vlády mají méně finančních zdrojů právě v době, kdy by měly více utrácet. Občané nebyli připraveni na inflaci související s válkou a nyní se musejí vypořádat s inflací energetické transformace. Evropa jako celek ani národní vlády nemají žádný životaschopný plán, jak urychlenou a „spravedlivou“ transformaci účinně realizovat, a zůstávají na úrovni politických deklarací.
Světový energetický výhled Mezinárodní agentury pro energii (IEA) ve svém vydání roku 2023 předkládá tři různé scénáře vývoje. Scénář stanovených politik (STEPS) poskytuje výhled založený na současně nastavených politických cílech a programech, včetně politik v oblasti energetiky, klimatu a souvisejících průmyslových politik.
Scénář oznámených závazků (APS) předpokládá, že všechny národní cíle v oblasti energetiky a klimatu stanovené vládami budou splněny v plném rozsahu a včas.
Nejambicióznější scénář nulových čistých emisí do roku 2050 (NZE) omezuje globální oteplování na 1,5 °C. K jeho naplnění je však zapotřebí ještě mnoho dalšího pokroku, ovšem blíže nespecifikovaného. Na okraj poznamenejme, že nárůst průměrných globálních teplot dosáhl tohoto limitu už v roce 2023.
Následující graf znázorňuje historický vývoj globálního hrubého domácího produktu (HDP) vůči emisím CO₂ z energetiky v letech 1965 až 2022. Na globální úrovni vývoj ukazuje silnou korelaci mezi HDP a emisemi CO₂, přičemž znatelné, i když pomalé snižování emisí CO₂ s každým dalším dolarem HDP (zejména v posledních 20 letech) ukazuje na určitý pozitivní dopad politik snižování emisí.
