Rok od „konce atomu“ v Německu: Vydělali jsme na tom, tvrdí ministr. Podělali jsme to, říkají jiní

Výročí výstupu Německa z atomové energetiky lze každopádně označit za příklad události, jejíž dopady si při naprosto stejných statistických číslech vykládají různí lidé zcela různě. 

Když se Němci po havárii v japonské Fukušimě v roce 2011 rozhodli, že postupně odstaví všechny jaderné elektrárny v zemi, byl to jeden z nejambicióznějších a také nejsmělejších plánů, jaké kdy byly ve světové energetice ohlášeny. Odpůrci „atomausstiegu“ tento krok označovali za šílenost.

Země, která ještě v roce 2011 patřila k evropským jaderným mocnostem s 20 tisíci megawatty instalovaného výkonu v jaderných blocích (zhruba deset Temelínů), se za vlády Angely Merkelové zavázala k uzavření všech jaderných reaktorů nejpozději do dubna 2023 – a jejich nahrazení jinými zdroji. 

I předsedkyně českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová to tehdy označila vzhledem k miliardovým nákladům a očekávaným potížím za úkol, teoreticky splnitelný právě jenom v Německu.

„Pořád si myslím, že jedině Němci mohou díky své mentalitě a ekonomické síle něco podobného dokázat. To ale zároveň neznamená, že to skutečně dokáží,“ prohlásila Dana Drábová v rozhovoru s INFO.CZ v roce 2019.

I když totiž Němci své jaderné bloky postupně odstavovali, mnozí odborníci předvídali, že až opadnou emoce z havárie ve Fukušimě, svůj ústup od jádra země přehodnotí. I mezi zástupci německého průmyslu a některými politiky se začaly ozývat hlasy zpochybňující údajně zcela zbytečné zavírání stabilních a dobře fungujících jaderných elektráren.

Jenže by to nesmělo být Německo, aby se nedrželo zásady, že když se Němci na něčem jako společnost jednou shodnou, nebude se to přece za pár let zase měnit.

„Drobné ústupky jsou možné, ale celková filozofie se musí dodržovat,“ řekl mi už před lety v jednom rozhovoru bývalý bavorský premiér Edmund Stoiber. Tehdy to sice bylo v souvislosti s ochranou přírody v Bavorském národním parku, ale platí to (jak je vidět) i pro energetiku.

I když Angelu Merkelovou postupně vystřídal v kancléřském křesle dnešní sociálně-demokratický kancléř Olaf Scholz, žádná revize „atomausstiegu“ se nekonala. A Německo přesně před rokem skutečně své tři poslední jaderné elektrárny zavřelo.

Robert Habeck, ministr průmyslu za Zelené, přitom nezapomněl připomenout, že žádná energetická katastrofa, předvídaná odpůrci atomaustiegu, se nekonala. „Žádné hororové scénáře, malované na zeď, se nenaplnily,“ uvedl Habeck pro noviny skupiny Funke.

Dodávky energií zůstaly podle něj i po zavření posledních reaktorů stabilní a bezpečné, emise CO2 z energetiky se snížily, a navíc klesají i ceny elektřiny. Za poslední rok (už bez jaderných elektráren) průměrná cena elektrického proudu pro domácnosti v Německu klesla (podle indexu spotřebitelských cen Verivox) mezi dubnem 2023 a dubnem 2024 ze 42,58 centu za kilowatthodinu na 35,31 centu za kilowatthodinu, tedy o cca 17 %.

V energetickém mixu dnes vévodí německé výrobě pozemní větrné elektrárny, následované elektrárnami na hnědé uhlí (15,4 %), plynovými elektrárnami (12,4 %), zdroji na biomasu (9,2 %), větrnými elektrárnami na moři (7,1 %), černouhelnými zdroji (6,6 %) a solárními elektrárnami (5,8 %).

Právě stále poměrně vysoký podíl výroby energie z uhlí (aktuálně v průměru téměř čtvrtinový) je terčem kritiků, kteří odstavení emisně prakticky čistých reaktorů nepovažují za smysluplné.

Ministr Habeck se ale snaží tuto kritiku odvracet tím, že přetrvávající provoz některých uhelných zdrojů je pouze přechodným řešením, než budou tyto zdroje zcela nahrazeny obnovitelnými. I když uhlí podle Habecka z energetického mixu zatím nezmizelo, jeho spotřeba „je nejnižší za posledních 60 let“. A to údajně znamená, že tak relativně čistý mix výroby energie tady Německo od války ještě nemělo.

Kritici „atomausstiegu“ ale upozorňují také na zvýšený podíl dovozu elektřiny po odstavení jaderných elektráren. Habeck se brání tím, že celkový dovoz dosahuje pouze zhruba 2 % německé spotřeby, přičemž se údajně jedná především o export z obnovitelných zdrojů.

„Více než polovinu dovozu tvořila obnovitelná elektřina z Dánska a Norska, což bylo obzvlášť levné. Jen asi čtvrtina byla jaderná energie z Francie,“ uvedl Habeck.

Německý ministr průmysl je přitom přesvědčen o tom, že z takzvaného „atomausstiegu“ už není cesty zpátky. A ani k takovému návratu k jádru není sebemenší důvod. Vývoj energetiky za poslední rok podle něj jednoznačně prokázal, že Německo se bez jádra obejde. Ani válka na Ukrajině a s ní související zastavení dodávek energetických surovin z Ruska totiž „atomausstieg“ neohrozily.

Podle Habecka se naproti tomu ukazuje, že jaderná energie není mezinárodně konkurenceschopná. Náklady na nové atomové elektrárny dosahují astronomických výšin a projekty se zpožďují. Navíc zůstává stále nedořešený problém – ukládání jaderného odpadu v Německu.

Opozice zejména z řad koalice CDU/CSU je však jiného názoru. A současnou vládu ostře kritizuje za to, že plán na odstavení jaderných elektráren nepřehodnotila. „Vyřazení jaderné energie z německého energetického mixu bylo historickou chybou,“ uvedl generální tajemník CDU Carsten Linnemann. V rozporu s názorem ministra Habecka se domnívá, že se všechna varování odborníků naplnila.

I když totiž ministr hovoří o snížení cen elektřiny za poslední rok, cena elektrického proudu v Německu je v absolutních číslech po Belgii a Lichtenštejnsku třetí nejvyšší v EU. A to především kvůli zvyšujícím se ekologickým poplatkům a nákladům na budování nových sítí pro obnovitelné zdroje.

Srovnávání cen energií v jednotlivých státech EU je však ošemetné kvůli různé kupní síle. Podle statistik z října loňského roku platila průměrná německá domácnost za kilowatthodinu 41,25 eurocentu (10,4 Kč), zatímco v Česku to bylo 32,12 eurocentu (8,13 Kč). V České republice je ale průměrný plat zhruba 2,5krát nižší než v Německu.

Kromě vysokých cen energie, na které si stěžuje i Německá obchodní a průmyslová komora, každopádně němečtí odpůrci atomausstiegu argumentují i jinými věcmi. A to třeba tím, že výstavba dalších obnovitelných zdrojů, především větrných elektráren, už naráží kvůli nedostatku prostoru a ochraně životního prostředí na své limity. A není tedy jasné, čím Německo, které se zbavilo „čistých reaktorů“, nahradí špinavé uhlí.

„Žádná jiná země na světě se nepřipojila k ideologickému (protiatomovému, pozn. red.) kurzu této federální vlády,“ kritizoval německý kabinet Carsten Linnemann a nazval tento krok „historickým omylem“. Podobně by nejraději obnovil civilní jaderný program v zemi třeba i bavorský premiér a šéf CSU Markus Söder.

Naopak zastánci atomausstiegu obviňují své odpůrce z pokrytectví, protože podle nich zamlčují důležité věci, jako je problém s ukládáním jaderného odpadu, rostoucí náklady na výstavbu nových reaktorů i (možná překvapivě) závislost jaderného sektoru na Rusku. 

Mnozí experti totiž upozorňují, že Rusové mají v oblasti jaderných technologií dnes ve světě takové postavení, že se bez jejich většího či menšího příspěvku neobejde žádná jiná jaderná velmoc. A závislost na Rusku v oblasti jádra je tak podobná dřívější závislosti na ruském plynu.