ANALÝZA JANA BARTÁKA | Po rozhodnutí české vlády změnit obsah dukovanského tendru z jednoho bloku až na čtyři – dva v Dukovanech a dva v Temelíně – se v médiích zcela přirozeně objevila celá řada spekulací a srovnání výhod i nevýhod dvou zbývajících uchazečů – francouzské EDF a korejské KHNP (americký Westinghouse nebyl k podání nové závazné nabídky na čtyři bloky vyzván kvůli nesplnění některých zásadních požadavků tendru).
Nebudu se k porovnání obou uchazečů vracet – rozhodnutí je v rukou ČEZu a české vlády. Obě nabídky mají nepochybně své silnější i slabší stránky, stejně jako obě nabízené technologie a s nimi související projektové a provozní parametry, dodavatelské řetězce, zapojení a podíl českých firem na realizaci, dodávky paliva, náklady na provoz a údržbu bloků. V obou případech jde ale o nejmodernější reaktory třetí generace a zkušenosti obou uchazečů jsou nesporné.
Vláda ústy premiéra oznámila, že stavba čtyř bloků sníží cenu za jeden blok až o 25 % ve srovnání s „monoblokem“. Jedno ze zásadních poučení z problémů výstavby bloků 3. generace je právě nutnost stavět bloky v sérii – čím větší je série, tím nižší jsou rizika, tím více se dá stavba i celý dodavatelský řetězec optimalizovat, firmám se vyplatí investovat a zvyšovat kvalitu i produktivitu, roste zkušenost lidí, vychová se nová generace odborníků.
Úspory z kvantity aneb chybami se chytrá hlava učí
Potvrzuje to historická zkušenost ze staveb jaderných elektráren ve Francii, Německu, Rusku a v současné době především v Číně, ale koneckonců i v tehdejším Československu (čtyři bloky v Bohunicích, čtyři v Dukovanech, dva v Temelíně, dva v Mochovcích – to byla na malé Československo pořádná série).
Přímé úspory stavby druhého a následných bloků se potvrzují v každém projektu: nasbírané zkušenosti z prvního bloku a flexibilita plynoucí z paralelní výstavby více bloků, každého s odstupem 12 až 18 měsíců od bloku předcházejícího, vedou k úsporám a urychlení realizace následujících bloků až o pětadvacet procent. Chybami se chytrá hlava učí.
Z hlediska energetických potřeb země a optimalizace celkových nákladů je tedy rozhodnutí české vlády nepochybně správné, ostatně česká odborná veřejnost po něm volá už dávno. Přejít k sériové výstavbě má zásadní význam pro snížení nákladů na realizaci bloků, na jejich konkurenceschopnost.
Francie to v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století dokázala. S nynější oslabenou a méně koncentrovanou průmyslovou základnou (v 80. letech se průmysl podílel na HDP Francie asi 20 % a pracovalo v něm přes osm milionů lidí – dnes je to jen 10 % HDP a něco málo přes dva miliony lidí) a také technologicky podstatně složitějšími bloky je dlouhodobá sériová výstavba jaderných elektráren s potřebnou rozsáhlou průmyslovou základnou myslitelná jedině v celoevropské dimenzi.
Stát, který má kontrolu nad svou energetikou, má kontrolu i nad svou budoucností. Zní to jako fráze, ale je to tak.
K dosažení potřebné produktivity a efektivnosti musí existovat dostatečný objem zakázek a dlouhodobé perspektivy, které jsou zároveň nezbytné pro návratnost investic vložených do výrobních kapacit a kvalifikace lidí.
Odborníci se shodují v tom, že k dosažení takového stavu by bylo potřeba stavět nejméně dva velké jaderné bloky ročně po dobu alespoň dvaceti let. A takový rytmus výstavby i potřebná průmyslová infrastruktura jsou možné jedině v celoevropském měřítku.
A nejde tu jen o stavbu, ale o celých šedesát, možná osmdesát let provozu elektráren, jejich údržby, dodávek paliva, náhradních dílů i nakládání s vyhořelým palivem a radioaktivním odpadem.
Jedná se o strategickou a dlouhodobou závislost mezi dodavatelem a zákazníkem, o propojení dodavatelských řetězců celé řady zemí. Geopolitický a geostrategický dopad rozhodnutí o dodavateli technologie je proto zásadní. Právě proto česká vláda – ostatně stejně jako vláda v Nizozemska – rozhodla o vyloučení ruských a čínských dodavatelů.
Rozhodnutí vlády postavit čtyři bloky ale nabídlo jiné polemické téma – celkové náklady na realizaci čtyř bloků budou totiž obrovské, objevila se čísla až 700 miliard Kč za jeden blok, tedy 2 až 3 biliony Kč za čtyři bloky. Na to údajně Česká republika nemá, položí to státní finance, zadluží se víc než veškerý dluh vytvořený od roku 1918.
Nejsem odborník na státní finance, ale pro srovnání připomeňme, že za poslední čtyři roky (covidová pandemie a energetická krize) se státní dluh ČR zvýšil skoro o 1,5 bilionu korun. Přitom šlo především o zalepování záplat a sociální a zdravotní opatření, nikoliv o produktivní dlouhodobé investice. Čtyři jaderné bloky budou dostaveny za 12 až 16 let, možná víc, náklady budou rozloženy na poměrně dlouhé období.
Dále je třeba si položit otázku, zda máme jiné alternativy. Vyloučíme-li fosilní paliva, pak je těžké najít zdroj, který by byl schopen dodávat po dobu šedesáti, možná osmdesáti let do sítě výkon 4 x 1200 MW nízkouhlíkové expediční elektřiny.
