KOMENTÁŘ PETRA DIMUNA | Případ, v němž policie a státní zastupitelství před šesti lety obvinila mimo jiné někdejšího šéfa českého fotbalu Miroslava Peltu a předsedu České unie sportu (ČUS), advokáta Miroslava Janstu, se může stát klíčovým precedentem. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (VS) z minulého týdne totiž velmi přesně popisuje rozdíl mezi důkazní mlhou a požadavky, které trestní právo klade na zjištění skutkového stavu, následek či výpočet škody.
„Vrchní soud nemá pochyb o tom, že obžalovaní se spolu dohadovali o tom, jak by mělo vyplácení dotací vypadat. Ale ty jejich další kroky, ty jsou v mlze. To znamená, co konkrétně provedli ve prospěch či neprospěch koho, jakou škodu tím způsobili a jaké následky. To je v původním rozsudku často nahrazováno nějakými dohady, že to tak přece muselo být,“ uvedl pro iDNES.cz po vyhlášení rozhodnutí předseda senátu VS Vladimír Král.
Jen pro připomenutí
Případ tzv. sportovních dotací se týká toho, jakým způsobem byly na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) rozdělovány investiční a neinvestiční dotace pro sport na přelomu let 2016 a 2017. Investiční dotace představovaly, zjednodušeně řečeno, peníze na kabiny a trávníky, neinvestiční pak na financování provozu sportovních organizací.
V té době byla ministryní Kateřina Valachová a její náměstkyní Simona Kratochvílová. Ani jedna sportovnímu prostředí nerozuměly. Přitom český sport se nacházel v obtížné situaci: hledal se model jeho financování po pádu Sazky.
A právě Kratochvílová měla, spolu s Miroslavem Peltou, podle policie a státního zastupitelství, ovlivňovat rozdělování investičních dotací. Jako hlavní důkaz sloužily i v médiích hojně citované odposlechy z bytu, který Pelta pronajal a ve kterém Kratochvílová nějakou dobu bydlela, když jí ministryně Valachová vypověděla byt služební.
Vedle tohoto příběhu obžaloby byl ještě příběh druhý, který se týkal zmíněných dotací na provoz a v němž byli policií obviněni vedle Kratochvílové s Peltou ještě další sportovní činitelé v čele s Miroslavem Janstou. A také obě „jejich“ organizace: Fotbalová asociace a Česká unie sportu (ČUS).
A zatímco dotace na kabiny a trávníky měli Pelta s Kratochvílovou podle obžaloby přidělovat podle vlastních preferencí, v případě peněz na provoz měl do procesu jejich rozdělování zasahovat neoprávněně ještě Jansta. Ten byl totiž nespokojený s tím, jak na ministerstvu tehdy určili, kolik peněz má dostat na svoji činnost ČUS.
Už od sdělení obvinění bylo těm, kteří znali okolnosti tehdejšího dění na MŠMT a měli možnost se seznámit s tím, co je policií aktérům kladeno za vinu, zřejmé, že se jedná o dva odlišné příběhy.
Zatímco v případě Pelty s Kratochvílovou se mohly orgány činné v trestním řízení opírat o nějakou důkazní základnu (odposlechy), v případě Jansty a spol. bylo obvinění mimořádně chatrné.
A ukázalo to i rozhodování Městského soudu v Praze, který Peltu s Kratochvílovou nadvakrát odsoudil, zatímco zbytek obžalovaných opakovaně zprostil.
I přesto se státní zástupce odvolal, přičemž naposledy odvážně požádal VS o to, aby sám provedl důkazy a zavázal soud prvního stupně k tomu, jak má věci hodnotit.
VS tak minulý týden rozhodoval o případu již podruhé. A jeho rozhodnutí je mimořádně důležité. Nejen proto, co říká, ale také i kdo to říká.
Soudce Král totiž není v justici nějaký „hej nebo počkej“. Oprávněně požívá pověst slušného člověka, a především je autoritou v oblasti trestního práva. Do justice se vrátil po letech působení v exekutivě, kde zastával funkce šéfa legislativního odboru a později také prvního náměstka ministerstva spravedlnosti. Vybírá kandidáty na nové soudce, je členem poradních orgánů a autorem komentářů k trestním předpisům.
V případu sportovních dotací byl nejen předsedou senátu, ale také soudcem zpravodajem.
Bude tedy pro státní zastupitelství mimořádně obtížné toto rozhodnutí zpochybňovat, jak má někdy ve zvyku. Ať již ad hominem, anebo poukazem na údajnou nepřesvědčivost. Popřípadě že se jedná o překvapivé vybočení z dosavadní praxe.
Co tedy vlastně VS v rozhodnutí řekl?
Předně vyslovil pochybnost o skutkovém ději. Tedy že je bez rozumné pochybnosti prokázáno, že mezi rozhovory Pelty s Kratochvílovou o tom, kdo všechno má kterou dotaci dostat, a rozhodnutím o té které konkrétní dotaci je souvislost.
Státní zastupitelství v obžalobě tvrdí, že měli ovlivnit hodnocení osmnácti žádostí, a z toho také odvozuje i minimální škodu. Tedy součet hodnoty údajně takto ovlivněných dotací. K tomuto závěru se přiklonil nadvakrát i nalézací soud.
VS ovšem poukázal na to, že nebylo prokázáno, jak konkrétně měla Kratochvílová s Peltou do rozhodnutí hodnotitelů o dotaci zasahovat. Tedy, jednoduše řečeno, že mezi jejich blbými kecy o tom, kdo má dotaci dostat, a rozhodnutím komise, že ji opravdu dostane, má obžaloba bílé místo.
Jak VS v rozhodnutí upozornil, je zde přitom možnost ho zaplnit, tedy konkrétně prokázat, kdy a jak bylo do rozhodnutí o té které dotaci zasahováno. Upozornil ovšem zároveň, že je obžalovaným kladeno za vinu i to, co svědci sami označili jako vlastní korekturu chyby, kterou při hodnocení učinili.
S tím souvisí i otázka škody, a tedy i kvalifikace toho, jakého trestného činu se vlastně oba měli dopustit. Pokud není zřejmé, zda měla, či neměla dotace podle pravidel nárok dotaci dostat, není možné škodu určit.
Jinak řečeno, obžaloba měla již na počátku přesně rozklíčovat jednotlivé žádosti a popsat, které měly podle pravidel nárok na to dotaci dostat a které nikoliv. A pak prokázat, které z těch neúspěšných se dostaly za čáru kvůli zásahu Pelty s Kratochvílovou.
Právě tato část rozhodnutí VS je z pohledu další praxe policie, státního zastupitelství a justice velmi důležitá. Jednoduše, a přitom precizně popisuje, jak mají orgány činné v trestním řízení pracovat při prokazování u obdobných trestných činů, jak mají uvažovat o kauzalitě a výpočtu škody.
Nestačí jen vypustit hustou mlhu a spoléhat na to, že soudy, často pod tíhou veřejného mínění a v rozporu se zásadami trestního práva, v ní samy najdou důkazy v neprospěch obžalovaných.
