KOMENTÁŘ PETRA DIMUNA | Na úvod několik čísel. Náklad na jednoho vězně v Česku je – podle stupně zabezpečení – od 1900 do 2500 Kč na den. Souhrnně stát ročně vydá na vězeňství skoro 14 miliard Kč. Vězeňské službě se přitom nedostává lidí, není na opravy ani investice do budov. Trestní politika státu neexistuje, jen se všichni odborníci shodují, že trestáme špatně a vyrábíme si za velké peníze recidivisty. Návrh ministra spravedlnosti Pavla Blažka na změnu trestního zákona a trestního řádu je tudíž dobrým pokusem to změnit.
Blažkův návrh vyvolal kritickou reakci, přičemž překvapivě nejemotivnější nepřišla od laické veřejnosti či od politiků, ale od Nejvyššího soudu. Překvapivý není obsah jeho negativních připomínek k návrhu, ale míra obecné kritiky na adresu ministerstva a její někdy až expresivní tón.
To má samozřejmě své důvody. Dosud bylo pravidlem, že bez účasti soudců Nejvyššího soudu se žádná zásadnější změna trestních předpisů neodehrála. Nový trestní zákon vznikl pod taktovkou soudce tohoto soudu, dnes soudce Ústavního soudu, Pavla Šámala.
K zásadnějším novelizacím byli soudci Nejvyššího soudu vždy přibráni ke konzultacím. Soudce Nejvyššího soudu Jiří Říha připravil spolu s dalšími odborníky také nový trestní řád. Ten byl ovšem ministrem Blažkem postaven na vedlejší kolej a je v podstatě kanibalizován k jednotlivým dílčím novelám, k velké nelibosti právě lidí z Nejvyššího soudu.
V případě aktuálního návrhu se tak nějak všechno sešlo: nikdo ho se soudci Nejvyššího soudu dopředu nekonzultoval, a navíc je opět jeho část, týkající se trestního řádu, povětšinou vyňata z Říhova návrhu nového procesního kodexu. Není se tak čemu divit, když soudcům z „nejvyšáku“ bouchly saze.
Ministr Blažek na stranu druhou nenavrhl nic extrémního ani „nebezpečného a destabilizujícího“, co by nějak vybočovalo z trendu. Za extrémní lze naopak považovat některé novelizace z dob tzv. velké protikorupční revoluce, kdy se šroubovaly trestní sazby za hospodářské trestné činy tak, že bylo společensky méně závažné někoho doživotně zmrzačit než třeba uplácet.
Novelizace „velké protikorupční revoluce“ nastavily trestní sazby tak, že bylo méně závažné někoho zmrzačit než uplácet
Blažek dnes pouze navrhuje, aby mohly soudy ukládat u prvotrestaných osob, kde dosud nebylo standardně možné uložit podmíněný trest, alternativní tresty, tedy domácího vězení a peněžité tresty, popřípadě trest obecně prospěšných prací. To vše samozřejmě za podmínky náhrady škody.
Před pár lety vyvolávala podobné vášně novinka v podobě možnosti uzavřít dohodu o vině trestu bez omezení ohledně spáchané trestné činnosti, tedy teoreticky i za vraždu. Také tehdy se varovalo před tím, že spravedlnost se stane předmětem obchodu a viník může uniknout odpovídajícímu trestu. Dnes víme, že dohoda o vině a trestu je efektivním nástrojem, který je justicí využíván, nikoliv zneužíván.
Je samozřejmě zcela legitimní vést diskusi o tom, zda návrh neposunuje hranici příliš a příliš rychle. Stejně tak je zcela namístě kritika za to, že návrh nepříliš přesvědčivě řeší problém s recidivou.
Na stranu druhou, co je smysluplného na tom, když za hospodářskou kriminalitu někoho zavřeme na roky do kriminálu, čímž mu po tuto dobu znemožníme ekonomickou činnost, z níž by mohl splácet škodu či přispívat na oběti trestných činů?
Zajímavé je, jaké připomínky uplatnilo Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ). I to je k návrhu kritické, nicméně střízlivějším způsobem.
Aktivně například navrhuje, aby se razantně zvýšila denní horní sazba u peněžitých trestů, a to z dosavadních 50 tisíc na 2 miliony. A to se zdůvodněním, že jsou zde osoby, pro které dosavadní sazba znamenala, že trest neodpovídal jejich majetkovým poměrům.
I další návrh NSZ, totiž umožnit prvotrestaným právnickým osobám se vyhnout zcela trestnímu stíhání, je v podstatě v duchu filosofie celé ministerské novely.
Zároveň platí, že o konkrétním trestu budou rozhodovat soudy. Nejvyšší soud v této souvislosti návrhu vytýká, že jim dává při ukládání druhu a výměry trestu příliš velkou volnost. A že to povede k riziku regionalizace trestního práva a k velkým rozptylům v uložených trestech, což při současné koncepci dovolání a personálním obsazení nebude Nejvyšší soud schopen napravovat. I v tom mají soudci z „nejvyšáku“ pravdu.
Nicméně o regionálním právu se mluví už dnes a otázka změny koncepce dovolání není žádné tabu, stejně tak jako stávající či potenciální vytíženost trestního kolegia Nejvyššího soudu.
