KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Máme tendenci na ně koukat skrz prsty, na ty upovídané Francouze, na jejich neustálé stávky, vnitřní rozmíšky a třenice, na jejich „pošahaného“ prezidenta, který zcela zbytečně vyhlásil předčasné parlamentní volby a způsobil tím jen další zmatek a nepořádek. Leckdo si ťukal na čelo, že chtějí zahajovat olympiádu na vodě, že se chtějí odlišit od všech předcházejících, jako by byli „něco lepšího“. Hodně se popřávalo sluchu bezpečnostním expertům, že by bylo lépe vsadit na plán B a uskutečnit úvodní ceremoniál na stadionu.
Odtikávání posledních hodin před startem olympiády se zdálo jim dávat zapravdu. Když nad ránem „v den D“ podnikli zločinci koordinované útoky na klíčové body několika vysokorychlostních tratí a vyřadili je z provozu, narušili cestovní plány statisícům lidí. Připomněli tím všechny minulé teroristické atentáty na území Francie za poslední desetiletí, a že jich bylo. Jako by se černý scénář zahájení letních olympijských her měl začít naplňovat.
Zmatek však nenastal. Davy diváků odpoledne spořádaně prošly přísnými kontrolami a zaujaly svá místa podél Seiny. Státníci se sjeli do tribuny na Trocadéru. Národní sportovní delegace se nalodily podle přesného harmonogramu a absolvovaly nadšeně šestikilometrovou plavbu. Pak do toho začalo hustě a intenzivně pršet – ani počasí nemělo slitování. Bude to vůbec mít cenu, říkali jsme si tiše u televize?
Večer na Seině však smetl všechny pochybnosti. Potvrdil, víc, vynesl na vysoký trůn francouzského génia, vynalézavost, hravost, tvořivost, technickou dokonalost. Viděli jsme úžasnou, grandiózní zahajovací ceremonii. Byl to dárek pro všechny diváky, ty na místě i u televizí, pro Francii, pro Evropu, pro olympiádu, pro celý svět.
Nikdy nezapomeneme na Ayu Nakamuru, jak roztančila Republikánskou gardu na Pont des Arts za doprovodu Aznavourovy písně Formidable. Na Marseillaisu v originálním podání Axelle Saint-Cirelové na střeše Grand Palais. Na kapky deště dopadající na klavír geniálního Alexandra Kantorowa.
A ty zlaté sochy velkých francouzských žen vystupující z tubusů zapuštěných do řeky, Gisèle Halimiová, Simone Veilová a další.
Nebo obrovité hlavy z mistrovských děl vystavených v Louvru, sledující lodě s jásajícími sportovci ostřížím zrakem.
Deathmetalová kapela Gojira dštící oheň před budovou Conciergerie, zatímco Marie Antoinetta drží v náručí vlastní hlavu. A Céline Dion v patře Eiffelovy věže majestátně interpretující Hymnu lásky od Edith Piaf.
Klobouk dolů! Zažili jsme čtyři hodiny neuvěřitelné energie, pro všechny a se všemi, přesně v duchu olympijských hodnot.
V jediném večeru se Francie dokázala představit v celé své historické a kulturní velikosti i rozmanitosti. Od disko po operu, od kankánu po rap. Od Clauda Francoise po Zinédine Zidanea.
Světelná a laserová paráda na Eiffelovce, kolem ní a okolo ní, byla něčím, co svět ještě neviděl. Podobně jako olympijský oheň, který přivezly současné i minulé světové sportovní hvězdy – vznesl se z Tuilerijských zahrad a zavěšen pod balónem ozářil celé město.
Některé scény vyvolaly polemiku, to by nebyla Francie. Uraženi se cítili být někteří církevní hodnostáři – kteří viděli něco, co vidět chtěli; většina přihlížejících ale viděla jen to, co viděla.
Na mostě se nekonala nevkusná parodie na „Poslední večeři“, ale jakýsi lehce provokující happening na téma prolínání kultur. Odpovídalo to celkově „vymknutému“ či „vykolejenému“ stylu celé choreografie, která byla o výstřednosti, o bláznovství, o svobodě a o nevázanosti.
Od té doby už uplynulo hezkých pár dní. Sportovní klání běží naplno a doufejme, že doběhnou bez úhony. Na ten velkolepý úvod však hned tak nezapomeneme. Připomněl nám, že i když je Francie rozdělená, politicky rozhádaná a působí chaoticky a nepořádně, její duch je živý a nesmírně schopný.
Zažili jsme čtyři hodiny neuvěřitelné energie, energie smíšené, pestrobarevné, energie všech pro všechny a se všemi, bez výjimky, bez jakékoli segregace či kategorizace. Přesně v duchu olympijských hodnot. Klobouk dolů!
Nakonec ani ten šílený déšť tolik nevadil – naopak, hlavní režisér Thomas Jolly a jeho tým to dokázali nebesům navzdory. Škoda jen, že to byly jen čtyři prchavé hodiny. Chtěli bychom ještě.
