Olympiáda netolerance a nevkusu? Vedeme rozhořčené kulturní války o nic

Osobní vkus není hodnotový postoj. Provokace ještě není umění. Když máme vést (nebo nevést) nějakou společenskou debatu, potřebujeme si ujasnit, o čem se vlastně bavíme. 

Když někdo považuje za nutné zobrazit Malou mořskou vílu jako černošku, budu to považovat za doklad jeho podivínství, na film nepůjdu a přejdu to mlčením. Když totéž někdo provede s alabastrově bílou královnou Annou Boleynovou, jde o woke ideologii, proti níž budu bojovat.

Mánie přeměňovat vzhled pohádkových postav podle rasového klíče mi může připadat praštěná a nevkusná, ale nevybudí mě k nějaké veřejné polemice. 

Když se totéž provede u historické postavy v rámci životopisného filmu, je to na pováženou a lze právem předpokládat, že tu nejde ani tak o uměleckou seberealizaci jako spíše o snahu o propagaci doktríny progresivismu. Logicky pak kolem toho vzniká politický a ideový spor.

U řady filmů či seriálů je dnes celkem jasné, že kvalita díla je až na druhé koleji, hlavní je vyjádřit „správný“ postoj k otázkám rasy, sexuality či genderu. 

Je v pořádku, že se pak strhává vášnivá debata, protože tady jde o podobu společnosti. Jak ale naložit s oněmi „obrazy na mostě“ v Paříži? Ani sami autoři nepodávají návod, jak je číst, a tedy i jak na ně reagovat. Je proto rozčilení zbytečné? My jsme si odbyli jakousi předehru s olympijským oblečením.

Pokud jde o mě, českou kolekci pro úvodní ceremoniál považuji doslova za hnusnou. Ale protože si myslím, že můj osobní vkus nikoho nezajímá a mě zase nezajímá vkus druhých, tak jsem k tomu mlčel. 

Až teď o tom píšu – a to proto, že je to důležité pro pochopení dalšího výkladu. Oni totiž zdaleka ne všichni považovali názor na oblečení reprezentantů za individuální záležitost. Zejména ne ti, kteří ho z nějakých důvodů obdivují.

Každý, kdo si dovolil říci „mně se to nelíbí“, dostal od progresivních zastánců „baloňáků“ okamžitě ideologický nářez. 

Asi jako by si dovolil prohlásit, že je pro fosilní paliva, odmítá muslimské migranty, hnutí BLM (Black Lives Matter) a adopce dětí dvěma muži, trvá na existenci jen dvou pohlaví, podporuje Augusto Pinocheta a Kevina Spaceyho. 

Jenže tam všude opravdu je o co se přít. Ale kdo dokáže vidět důkaz „nesprávného“ uvažování v názoru na nějaký kus hadru?

No nic, vkus strany „malířských plášťů“ zřejmě zvítězil, neboť módní policisté je ocenili. To by mohlo tyto „cenzory veřejného vkusu“ uklidnit a snad už máme tuhle nejapnou aférku za sebou. 

S divadlem na mostě to bude asi složitější. Zamíchala se nám do toho LGBTIQ+ ideologie, a navíc ještě náboženství. Ta řež proto nebyla ryze česká, ale globální. Autoři se po nějaké době omluvili. Ale za co vlastně? A mysleli to pokání upřímně?

Přiznám se, když jsem to viděl, napadlo mě, že jde o zobrazení Sodomy a Gomory. Můj dojem umocnil fakt, že zcela netypicky sportovci projížděli na lodích, což připomíná archu z Potopy, a na závěr jsme viděli čtvrtého jezdce Apokalypsy ze Zjevení svatého Jana. 

Odvrátil jsem zrak od obrazovky a dál jsem to neřešil. Kromě tvítu, že autor toho všeho je možná bigotní kazatel, když vybral tři biblické příběhy líčící drastické dopady zkaženosti lidstva.

Ale mnozí to viděli jinak. Někteří jako zhanobení křesťanství, neboť v jedné ze scének viděli LGBT karikaturu Poslední večeře. Jiní jako ukázku diverzity rovnosti a inkluzivity. 

Některé církevní autority a řada věřících vyjádřili rozhořčení. Na druhé straně se našli duchovní či katoličtí a protestantští laici, kteří začali spolusouvěrcům vyčítat údajnou „netoleranci“. Rozruch by se dal chápat. Ale je tu onen problém: nevíme, co tím básník chtěl říct.

Po vlně stížnosti a také stahování inzerce se pořadatelé olympijských her omluvili. Ve smyslu „mysleli jsme to dobře, ale jestli to někoho urazilo, tak promiňte“. Něco podobného učinil i režisér ceremoniálu. Ale spíše do věci vnesl zmatek, než by ji vysvětlil. 

Prý vůbec nešlo o Poslední večeři, přesto se však křesťanům omlouvá. Tomu tedy nerozumím. Buď chtěl provokovat, a pak si za tím má stát, nebo nic zlého nemyslel, a pak se nemá ospravedlňovat.

Do hlavy autorů nevidíme. Přesto si zkusme tu věc rozebrat – a poučit se z toho pro příště, protože tyhle přestřelky budou spíše narůstat. 

Položme si pár základních otázek: Kde končí osobní vkus a umělecké vyjádření a začíná snaha někoho urazit a vést ideologickou propagandu? Smí se urážet náboženské přesvědčení? Máme právo se ozvat, i když nejde o pošlapávání našich hodnot, ale „jen“ o vnucování ošklivosti?

Nalézt odpověď na první dotaz je zdánlivě jednoduché, ale v praxi složité. Snaha druhé ponížit či vnutit jim svůj světonázor je vždy bezduchá, prvoplánová, chybí jí hloubka uměleckého vyjádření. Avšak kdo to posoudí? Ne každý je profesí kritik – a ne každý kritik je dobrý… 

Nicméně v obecné rovině máme vodítko. Za sebe v těch scénách vidím hlubší poselství, pokud šlo o varování před osudem Sodomy a Gomory. Jinak jsou pro mě prázdné.

Dělat si legraci z náboženství se na Západě smí (jako v jediné civilizaci). Nemělo by jít o bezcitný a netolerantní útok na podstatu víry. Ironizování a sarkasmus k jejím projevům či chování institucí jsou ale povoleny. 

Hlavně musíme přistupovat ke všem stejně, tedy posmívat se buď všem, nebo nikomu. Pokud měl výjev na mostě apelovat na náboženskou snášenlivost křesťanů v dnešní Francii, rozhodně měli autoři stejně zacílit i na muslimy.

Jak řečeno, pořád nevíme, co autoři oním divadlem chtěli přesně vyjádřit, takže s aplikací prvních dvou odpovědí to je složité. Zato u té třetí otázky je to celkem jasné. Možná tím nic zlého nemysleli, ale pro mě to v každém případě bylo strašlivě ošklivé. 

Jak říkám, nedokázal jsem se dívat. Nicméně vkus je opravdu různý, třeba se někdo koukal rád. Do toho mi nic není. Přinejmenším ale šlo o dost výběrovou podívanou a olympiáda by měla být pro všechny.

Nakonec si můžeme říci, že to celé nestojí za hádku. To je i není pravda. Sám jsem se snažil k zahájení OH meritorně nevyjadřovat. Ale když něco velké množství lidí cítí jako problém, tak to problém je, i kdyby objektivně nebyl…

Ukazuje to na velkou tenzi ve společnosti, která i vcelku nepodstatné věci proměňuje v záminku k další bitvě „kulturních válek“. Navíc, když se otevírají záležitosti náboženství a LGBT ideologie, není to zcela bez významu.

Musíme se naučit tyto spory, když už ne vyřešit, tak alespoň zvládat civilizovaně. Pro začátek bychom si měli každý zkusit oddělit, co je pouze věc vkusu a kde běží o ideje. 

Když jde o baloňáky, ať si každý řekne, co chce, a nikdo by mu neměl vyčítat, že se mu líbí či naopak nelíbí. U Ježíše Krista, Drag Queen, trans lidí bychom měli být opatrnější a citlivější. Zde už můžeme bližní zle zasáhnout, zesměšnit, ponížit, urazit. Z jedné či druhé strany.

Pro mě scény na mostě nejsou útokem na mé náboženské přesvědčení, ale na můj žaludek (stejně jako reklamy se zarostlým dámským podpažím či dvěma kluky, co si dávají hudlany). 

Ne každý věřící to ale vnímá stejně a nikdo by ho neměl kvůli tomu mravně usazovat. Ani kdyby tak činil farář, který chce ukázat, jaké má liberální názory. A pokud by snad přece mělo jít o šleh vůči křesťanům, pak tam jednoznačně chyběl Mohammed s 72 trans pannami.

To poslední píšu jen kvůli férovosti. Osobně si myslím, že na olympiádu otevírání citlivých společenských témat nepatří. Nemluvě o tom, že pokud jsou kontroverzní v Evropě, tak pro zbytek světa jde o něco zcela nepředstavitelného – a zde jde přece o globální událost. 

Určitě si to mohli autoři ceremoniálu odpustit. Beztak byl podle světových médií přeplácaný, rozvláčný a skákal z tématu na téma.

Zahájení olympijských her už je za námi. Co se stalo, nedá se odestát, ať se tím myslí samotné představení či následná diskuse. Ale souboje kulturních válek jen tak nezmizí. 

Půjdou přežít, když od nich oddělíme individuální vkus, nebudeme druhé ponižovat – a když už započneme ideologický a hodnotový střet, tak to přiznáme a budeme si stát za svým. Spektákl nad Seinou je minulost, další představení očekávejme s dobrou vůlí a otevřenou myslí.