KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Do slavnostního zahájení olympijských her v Paříži zbývá jen několik hodin a francouzská metropole se připravuje na nápor návštěvníků z celého světa. Vedle více jak desítky tisíc sportovců, 20 tisíc akreditovaných novinářů a 45 tisíc dobrovolníků se do Paříže v nadcházejících týdnech sjede nejméně přes půl milionu návštěvníků, kteří budou sledovat 329 soutěží o medaile na 35 sportovištích umístěných převážně v Paříži.
Každé čtyři roky navštíví jednotlivé eventy v rámci letní olympiády více než 5 milionů lidí a přes 3 miliardy je sledují v televizi.
Tato extrémně zavádějící statistika se měří počtem prodaných vstupenek na jednotlivé závody, ale obecně jsou letní olympijské hry mnohem větší než ty zimní. Zatímco na letních olympijských hrách soutěží téměř všechny národy světa, na těch zimních z logických důvodů jen asi stovka.
Z historického hlediska byla olympiáda příležitost pro jedno město zazářit před celým světem. A konkurence byla obvykle tvrdá.
O pořádání her v roce 2004 se ucházelo dvanáct měst, z nichž Mezinárodní olympijský výbor (MOV) vybral Atény. Pro rok 2008 se přihlásilo deset uchazečů, vyhrál Peking.
Od té doby však zájem klesá. Na rok 2012 se přihlásilo devět měst, pak sedm a nakonec pět. Pro zimní hry 2022 to byla jen dvě a stejná situace se opakovala i pro letošní letní hry.
MOV tedy udělal něco, k čemu nemusel sáhnout ještě nikdy předtím. Natolik se obával, že by se o pořádání her v roce 2028 už nemusel ucházet vůbec nikdo, že během jednoho ceremoniálu současně přidělil hry 2024 Paříži a 2028 Los Angeles.
Ale vždyť olympijské hry jsou nejprestižnější sportovní událostí na světě, tak proč je už nikdo nechce pořádat?
Los Angeles nezachraňují hry poprvé
S nápadem pořádat hry v různých městech přišel výbor už v roce 1896 – protože musel. Mezinárodní letecká přeprava neexistovala, ani mezinárodní telekomunikace.
Aby se hry mohly globálně rozšířit a mohl se jich zúčastnit a užít si je celý svět, musely se stěhovat. Jak se hry rozrůstaly, MOV tuto tradici udržoval a nakonec vytvořil soutěž, v níž města předkládala své nabídky a výbor vybíral vítěze.
Počet účastníků letních olympijských her se od počátku dvacátého století ztrojnásobil, počet účastnících se zemí zdesetinásobil a od šedesátých let se počet soutěží na olympiádě zvýšil o třetinu.
Když pak v roce 1984 MOV otevřel podávání přihlášek na pořádání her, nechtělo je pořádat ani jedno město, protože několik posledních olympiád se příliš nevydařilo.
Během her v Mexiku v roce 1968 se místní politické protesty zvrhly v násilnosti, kdy bezpečnostní složky střílely do lidí ostrými. Hry v Mnichově v roce 1972 zastínil útok palestinských teroristů, kteří zabili 11 izraelských sportovců, což Steven Spielberg zvěčnil ve svém špionském fantasy dramatu Mnichov.
(Teroristický útok samotný je v něm zobrazen nesmírně věrně, operace Mossadu na potrestání viníků o poznání méně, ale jedná se o vynikající filmařinu.)
Oba incidenty ukázaly potenciálním pořadatelům, že organizace her může být politicky riskantní nebo dokonce smrtící.
Následná olympiáda v Montréalu (1976) překročila kvůli problémům s výstavbou a korupcí původní rozpočet více než desetinásobně, což přidalo značný finanční risk a odpor místních obyvatel u potenciálních pořadatelů.
Největší quebecké město se kvůli hrám ocitlo na hraně bankrotu. Zůstal mu letní stadion, jehož střecha dosud každou zimu hrozí zkolabovat pod přívaly bohaté sněhové nadílky a dluh za hry splácel třicet let, aniž by z toho obyvatelé města něco měli.
S pořádáním olympijských her proto následkem těchto problémů již přestala být spojena dřívější prestiž, za stávajícího nastavení podmínek nešlo očekávat ani žádný finanční benefit, a MOV tak zoufale hledal nové místo konání.
Los Angeles nemělo konkurenci, a tak mohlo uzavřít dohodu, dle které se MOV zaručil za případné ztráty a Los Angeles by si v podstatě vystačilo se svou stávající sportovní infrastrukturou, z části pocházející z dob pořádání olympijských her v roce 1932.
Tato výhodná dohoda byla „oslazena“ chytrým a agresivním marketingem firemních sponzorů a vedla k tomu, že organizační výbor z L.A. dosáhl zisku 280 milionů dolarů při nákladech cca 1,3 miliardy (přepočteno na dolary roku 2024).
Souboje o pořádání her bývaly svého času stejně ostře sledované jako olympijská sportovní klání.
Zkušenost z olympijských her v Los Angeles (1984) obrátila dosavadní směr, ukázala lákavou cestu k možným ziskům a města i země se začaly mačkat ve „frontě na čest“ pořádat hry před rodícím se globálním publikem.
Tohle pořadatelské klání se stalo téměř stejně intenzivně sledované jako samotné sportovní hry a potenciální pořadatelé vynakládali na projekty kandidátských nabídek stále více peněz – není nic neobvyklého, když se náklady „jen“ na výběrové řízení vyšplhají až ke 100 milionům dolarů.
V roce 1992 a 1996 podalo nabídku na pořádání letních her šest měst. Pro rok 2000 jich bylo osm, pro rok 2004 pak dokonce jedenáct. S tím kolik se hlásilo měst, rostla i vyjednávací pozice MOV. Ten ale místo toho, aby se držel osvědčeného modelu Los Angeles, začal požadovat stále více a roztočil tak megalomanskou spirálu naplno.
K tomu mezi lety 1992 a 2020 přidal MOV do her desítky nových sportů. To si vyžádalo více sportovišť i ubytovacích kapacit, za které nesla odpovědnost především hostitelská města. A zatímco v devadesátých letech si MOV bral cca 4% podíl z televizních práv, v případě her v Riu v roce 2016 si vzal 70 %.
Astronomické náklady
S rostoucí konkurencí se zvyšoval tlak na kandidátská města, aby své nabídky zatraktivnila. Nejúčinnějším způsobem, jak toho dosáhnout, byla výstavba zbrusu nových sportovišť a ubytovacích kapacit. Sydney (2000) postavilo 15 nových sportovišť a nové zázemí pro 10 tisíc sportovců, Atény (2004) 22 nových sportovišť, Peking (2008) 12.
Všechna tato výstavba pořádání her obrovsky prodražila – tento graf ukazuje zvyšování nákladů na hry za posledních 30 let, přičemž v posledním desetiletí dosahovaly výše 10 až 25 miliard dolarů.
You will find more infographics at StatistaV přepočtu na dnešní ceny stály olympijské hry od šedesátých let do roku 2015 v průměru asi 150 miliard korun. Ovšem s velkou výhradou, že tahle částka zahrnuje pouze náklady spojené se samotným sportem a hrami, nejsou do nich započteny související výdaje na novou infrastrukturu, veřejnou dopravu, developerské projekty a další. Pokud bychom zahrnuli i je, vyšplhaly by se výsledné hodnoty daleko výše.
Například jen projekt kombinované dálnice a vysokorychlostní železnice spojující černomořské pobřeží s horskými středisky byl vůbec nejdražší položkou zimních olympijských her v Soči (2014).
Přitom vysokorychlostní železnice Adler-Krasnaja Poljana v ceně 8,7 miliardy dolarů byla víceméně na jedno použití a spokla další polovinu toho, co samotné, šílenou korupcí předražené hry.
Ze všech megaprojektů překračují původní náklady nejvíce právě olympijské hry – v průměru o 156 %.
Některé odborné studie odhadují, že Peking (2008) ve skutečnosti vynaložil na letní olympijské hry přes 45 miliard dolarů, Rusko (2014) za ty zimní více než 51 miliard a Tokio (2020) přes 35 miliard. Ve většině případů pořadatelská města výrazně překročila svůj původní rozpočet, který se v rámci výběrového řízení uměle udržuje na nerealisticky nízké úrovni.
Mezi všemi možnými typy megaprojektů překračují původně stanovené náklady nejvíce právě olympijské hry – v průměru o 156 %. K překračování nákladů dochází u většiny velkých sportovních akcí, u olympiády tomu tak však bylo pokaždé a u „dobré poloviny“ z nich o víc jak 100 %.
Již zmiňovaný Montréal s víc jak desetinásobným navýšením nákladů následuje v žebříčku „covidové“ Tokio (2020) s 388 procenty a Barcelona (1992) s 266 procenty. U zimních her došlo k největšímu překročení nákladů ve výši 324 procent u Lake Placid (1980), na druhém místě těsně následované Soči (2014) s 289 procenty (resp. se 495 procenty, pokud se započítá i infrastruktura).
