ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | V USA se děje něco, na co bych si před měsícem nevsadil ani zlámanou grešli. Akcie Kamaly Harrisové letí raketově vzhůru, zatímco Trumpova kampaň vrší nevynucené chyby a nachází se v křeči. Harrisová minulý čtvrtek oficiálně přijala stranickou nominaci na nejvyšší funkci ve státě a přednesla projev, který byl sebevědomý, vlastenecký a vlastně docela prezidentský, zatímco jí masivně roste podpora, což nečekali asi ani největší optimisté mezi jejími příznivci.
Ještě před šesti týdny – když Donaldu Trumpovi v pensylvánském Butleru kolem hlavy prosvištěla kulka a on vzápětí začal deklamovat „fight, fight, fight!“ – se zdálo, že jsou demokraté ztraceni. To je teď ale už dávná historie. Strana, ještě donedávna svěží jako osmdesátník s covidem, navzdory všem předpokladům získala drajv. To bylo minulý týden po stranické konferenci demokratů naprosto zřejmé i jejím nejzarytějším odpůrcům.
Naneštěstí pro Trumpa 106 dnů před volbami jeho soupeř Joe Biden ze soutěže odstoupil a nastoupila poměrně mladistvá a svěží alternativa. Ta navíc ve srovnání s Trumpem vypadá dobře a zaměřuje se na „new sunny vibes“, tedy pozitivní „sluníčkové“ vibrace, což je označení populární mezi mladými lidmi a záhy se ujalo pro popis kampaně demokratů, které jinak zcela chybí obsah.
Nejen mě zjevně zaskočilo, jak rychle z našich obrazovek zmizela ikonická fotografie Trumpa s „pumpující pěstí“ a nahradila ji všudypřítomná líbezná a usměvavá tvář Kamaly Harrisové.
Většina velkých mediálních domů v USA začala Harrisovou otevřeně podporovat, a to přestože za celou dobu, co byla předpokládanou stranickou kandidátkou, nedala žádný otevřený rozhovor ani neuspořádala tiskovou konferenci, kde by představila svůj program.
Její poslední větší televizní vystoupení se konalo před měsícem, kdy se ještě snažila obhajovat Bidenův příšerný mentální výkon.
Nevysvětlila, co přesně se po katastrofálním Bidenově debatním výkonu ve Washingtonu stalo, proč změnila názor na frakování (politicky kontroverzní metodu těžby plynu a ropy), které podle ní mělo být zakázáno, proč najednou váhá s podporou univerzálního zdravotního pojištění, které ještě nedávno plně podporovala, co hodlá udělat s Linou Khanovou, šéfkou Federální obchodní komise, která je mezi některými jejími štědrými donory nepopulární, ani jak by její případná administrativa řešila války na Ukrajině a na Blízkém východě.
Na webových stránkách její kampaně není ještě ani v době psaní tohoto článku ani zmínka o její politice a dlouhodobých postojích, které by reprezentovala, jen krásné fotografie a velké tlačítko s výzvou k dárcovství.
Harrisová se aktivně snaží skutečnému obsahu vyhýbat a vede jednu z nejprázdnějších kampaní všech dob. Nechce nabízet konkrétní odpovědi, konkrétní politiku, nemá přesvědčivá vysvětlení a nechodí do otevřeného prostředí.
Pokud by k tomu došlo, mohlo by vyjít najevo, jak je nepřipravená. Mohla by plácat, nebo by se mohlo ukázat, že je instinktivně radikální progresivistka, což je jen prostý odraz prostředí, které ji vyneslo nahoru. Tisk by pak mohl být nucen psát i o něčem jiném než o „radosti“ a „pozitivních vibracích“, které její kampaň přináší.
Harrisová a mediální spojenci demokratů jsou tak zapojeni do „spiknutí“ s cílem o některých věcech raději pomlčet, jako to dělali celé roky ohledně zjevné nemohoucnosti Joea Bidena, která byla pro média po jeho poslední debatě „velkým překvapením“.
Tohle není Barbie versus Oppenheimer, ale hledání vůdce toho, čemu se kdysi říkalo „svobodný svět“.
Americký historik skotského původu Niall Ferguson to ve svém posledním sloupku glosuje takto:
„Tenhle film jsem už viděl. Nebo spíš oba tyto filmy. Minulý rok. Na jedné straně je to:
I’m a Barbie girl in a Barbie world
Life in plastic, it’s fantastic
. . . Imagination, life is your creation
Come on Barbie, let’s go party
A na druhé straně je to:
Nyní se stávám Smrtí, ničitelem světů.
Až na to, že tohle není Barbie versus Oppenheimer, velké filmové dilema roku 2023. Jde o prezidentské volby roku 2024, hledání vůdce toho, čemu jsme kdysi říkali svobodný svět.“
Harrisová předčítá frázovité repliky a efektně pózuje jako plastiková panenka v „kampani nepřekonatelné prázdnoty“; a média mezitím produkují články typu „Proč je nová politika radosti Kamaly Harrisové nejlepší způsob boje proti fašismu“ (titulek v článku časopisu Rolling Stone), zatímco na druhé obrazovce běží dokudrama plné temné „štěpné energie“ Donalda Trumpa (v interview s Elonem Muskem).
Velký rebrand
Trumpova kampaň chce kandidovat proti „komunistce“, která je proti policii a za otevřené hranice.
Kampaň Harrisové se zase primárně zaměřuje na to, aby podobná obvinění z ideologického extremismu vyvrátila. Během několika málo dní se proto vzdala mnoha svých dřívějších progresivistických politik, a naopak nasazuje konzervativní a patriotické rétorické postupy. Navíc se snaží ukrást Trumpovi některé body „jeho“ ekonomického populismu.
Zkrátka se snaží změnit svoji značku na centristickou, jíž mohou důvěřovat běžní středoví voliči a která při tom nezapomíná na chudé.
Tento „velký rebrand“ byl ústředním bodem Národního sjezdu Demokratické strany (DNC) minulý týden, na němž se Harrisová oficiálně stala prezidentskou kandidátkou.
To jsou jen některé z důvodů, proč jsem ji dříve označil za nevolitelnou – tehdy jsem zjevně neměl dobrou představu o tom, jak moc zapomnětliví voliči jsou a jak moc „ideologicky pružnou“ se Harrisová ukáže, stejně jako jsem nepředpokládal, že by demokraté našli odvahu postavit se hlasitým extremistům ve vlastních řadách, navíc jen těsně před volbami.
Většina těchto postojů je u široké veřejnosti mimořádně nepopulární. Dekriminalizaci neoprávněného překročení hranic podporuje jen 27 % voličů, zrušení soukromého zdravotního pojištění jen 37 % a nižší výdaje na policii ve svém okolí si přeje pouhých 15 % voličů.
Harrisová však mezitím v kampani uvedla, že tyto postoje již nepodporuje – a realita posledních dní dává mému odhadu těžce na prdel.
Ještě v loňském roce téměř polovina voličů hodnotila Harrisovou negativně a jako příliš progresivistickou, což byl nejvyšší nesouhlas s osobou viceprezidenta od roku 1989, kdy se tento průzkum začal konzistentně provádět.
Týden předtím, než 21. července Joe Biden odstoupil z volebního klání a pomazal Harrisovou jako svou nástupkyni, byl Trump na trajektorii porazit Harrisovou v hypotetickém souboji ještě větším rozdílem než Bidena (pět vs. dvě procenta).
