Lenka Zlámalová: Proč vláda rovnou nezavede televizní daň a maskuje ji pseudodaní z mobilu?

Fakticky to znamená daň z internetu, která se navíc kvůli maskování podstaty bude byrokraticky ověřovat. Mobilní operátoři a další provozovatelé internetového připojení budou veřejnoprávním médiím povinni hlásit své klienty.

Čeští hokejisté ve famózním mistrovství světa v Praze ve finále porazili Švýcarsko a přitáhli k obrazovkám České televize, která hokejový šampionát přenášela, rekordních 3,7 milionu lidí. Málokdo asi bude polemizovat, že taková událost by stejné množství lidí přitáhla bez ohledu na to, která televize by ji přenášela.

Pan Josef Štětina mi v reakci na to napsal na sítě X: „Asi se nám po včerejšku zmenšil počet lidí, co nikdy nesledují Českou televizi ani na internetu, a proto by neměli platit poplatky.“

Krásný výkop do zásadní debaty o novele zákona o veřejnoprávních médiích, která jim má výrazně zvýšit příjem z poplatků, a hlavně rozšířit řady těch, kdo je budou platit. 

Pokud je dnes televizi a rozhlasu odvádí 3,3 milionu domácností, podle nových pravidel, která připravil ministr kultury za ODS Martin Baxa, by to při dani z internetu mělo být až 4,2 milionu domácností. O 900 tisíc více než dnes. Poplatek za televizi se má zároveň zvýšit ze 135 na 150 korun měsíčně. U rozhlasu o deset korun na 55 korun.

Ministr kultury na základě dat od veřejnoprávních médií počítá, že příjmy České televize se zvednou z nynějších 7,95 miliardy korun o 865 milionů. Celkově tedy ČT inkasuje 8,82 miliardy korun. 

U Českého rozhlasu se mají zvednout z letošních 2,37 miliardy korun o 331 milionů na 2,7 miliardy korun.

S bianco šekem na peníze už ale ministr kultury bohužel do zákona nedává novou definici veřejné služby. Tu chce vepsat jen do jakéhosi memoranda. Deklarace, která nemá sílu zákona. Peníze ale budou přímo v zákoně.

Právě upozornění na rekordní sledovanost přenosů z hokeje přitom přímo svádí k otázce nad definicí veřejné služby. Veřejnou službou by z podstaty mělo být to, co je pro společnost hodnotné, ale soukromé firmy by to neprovozovaly, protože to nepřináší zisky. 

A už podle samotného zákona o obchodních korporacích se každý člen statutárního orgánu firmy musí chovat s péčí řádného hospodáře.

Podnik jako mistrovství světa v hokeji s obrovskou sledovaností a spoustou reklam nese bezpochyby obrovské zisky. A po těchto právech by rády sáhly soukromé televize. Není důvod platit to v rámci veřejné služby. Stejně jako třeba velmi výdělečný StarDance. 

Definice je celkem jasná: to, co má pro společnost vysokou hodnotu, ale ekonomicky to nemůže fungovat. Zbytek nechat soukromému byznysu. To by ostatně mělo platit u každého vstupu veřejnoprávních a státních hráčů do ekonomiky.

A pak je otázka, jak tu veřejnou službu platit. Modelů je řada. Od poplatků těch, kdo ji využívají, přes televizní daň určenou výhradně pro veřejnoprávní média, kterou musí platit všichni, po přímé financování ze státního rozpočtu navázané například na výkon ekonomiky. Tak jako platíme i jiné veřejné služby od škol po policii nebo armádu.

Ten způsob by měl ale být jasný a přímý. Aby každý věděl, co, kdo a za kolik musí platit. Ne maskovat daň jako poplatek a nesmyslně byrokraticky prověřovat, kdo má doma mobil nebo počítat připojený k internetu.

Když už jsme u hokeje. Ve finále jsme hráli se Švýcarskem. I tam ho přenášela veřejnoprávní televize. Švýcarsko má velmi silná veřejnoprávní média SRG SSR, Švýcarská asociace veřejnoprávního vysílání. 

V jedné instituci je 24 televizních a rádiových kanálů včetně webu Swissinfo, něco ve stylu České tiskové kanceláře. Vysílají ve všech čtyřech jazycích Švýcarska (němčině, francouzštině, italštině a rétorománštině). 

Na řadu akcí včetně hokejového mistrovství světa tak posílají štáby aspoň ve třech jazycích. Jak upozornila sportovní reportérka České televize Darina Vymětalíková. Logicky pak mají výrazně vyšší náklady.

Švýcaři za veřejnoprávní servis platí ročně 335 franků. V přepočtu aktuálním kurzem 8 375 korun. Je to přiznaná televizní daň. Platit musí každá domácnost. Ten, kdo prokáže, že doma žádné elektronické zařízení schopné příjmu veřejnoprávních médií nemá, může být od poplatku osvobozen. Stejně tak někteří nejchudší Švýcaři, kteří pobírají sociální dávky, a diplomaté. Instituce od věznic přes nemocnice, internátní školy po domovy důchodců platí 670 franků.

I Švýcaři mají progresivní daň pro firmy na veřejnoprávní média. Platí ale jen podniky s ročními výnosy nad 500 tisíc franků (12,5 milionů korun). Sama vysílací asociace upozorňuje, že tři čtvrtiny švýcarských firem tak žádné poplatky platit nemusí, protože mají obrat nižší.

Průměrný plat ve Švýcarsku je aktuálně 6 665 franků měsíčně (166 625 korun). Roční poplatek za celá veřejnoprávní média je 8 375 korun. Průměrný plat u nás dosahuje 46 013 korun. Švýcar si tedy za měsíc v průměru vydělá 3,6násobku toho, co průměrný Čech. 

Po ministrem kultury chystaném zvýšení poplatků bude česká domácnost platit 2 460 korun ročně. Švýcar tedy platí 3,4násobku českých poplatků. U platů je ale ještě větší rozdíl. V poměru k platu máme poplatky vyšší než Švýcaři. A to oni všechno vysílání financují ve třech jazycích. A tři čtvrtiny firem tam na rozdíl od našeho návrhu neplatí nic.

A hlavně je to jasná, přiznaná televizní daň. Ne hra na poplatky. V přepočtu na naše příjmy budeme mít dražší veřejnoprávní média než Švýcaři. Nejbohatší země Evropy. Která má navíc na rozdíl od nás za sebou velkou debatu o tom, co je to veřejná služby a co se od ní očekává. 

V roce 2018 si tam odpůrci televizní daně prosadili referendum. Před hlasováním se probíral rozsah veřejné služby. V referendu pak 71,6 procenta Švýcarů hlasovalo pro zachování televizní a rozhlasové daně.

U nás se vláda ani neobtěžuje lidem – než jim zvedne účty – vysvětlit, co si pod veřejnou službou představuje.