KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V neděli večer skončilo v Berlíně finálovým zápasem 17. mistrovství Evropy ve fotbale. Novými šampióny „starého kontinentu“ se stali Španělé, celkově již počtvrté, což se žádné jiné zemi ještě nepodařilo. Je tomu tak naprosto zaslouženě, vyhráli všech sedm zápasů, předváděli jasně nejlepší fotbal a měli skvělé hráče, zejména ty mladé.
Smutnými poraženými byli Angličané, kteří po čtyřech, respektive po třech letech (EURO z roku 2020 bylo kvůli covidu odloženo na rok 2021) skončili znovu ve finále. I to byl jistě důvod, proč se jejich trenér Gareth Southgate rozhodl ukončit svoji éru u národního týmu.
Navzdory čtvrtfinálové porážce a z toho plynoucího zklamání mohli být do jisté míry spokojení i domácí Němci, organizace turnaje i atmosféra na devíti stadionech byly totiž bez přehání fantastické. A teď už se na letošní EURO podívejme podrobněji.
Za prvé, jak se to má dělat
Po hodně problematickém, podle většiny mužstev „nablblém experimentu“ před třemi lety, kdy s hrálo z čistě politických důvodů v jedenácti evropských (!) zemích (Anglie, Ázerjbájdžán, Dánsko, Itálie, Maďarsko, Nizozemsko, Německo, Rumunsko, Rusko, Skotsko a Španělsko), takže se hodně cestovalo a podmínky pro všechny týmy byly všechno, jenom ne rovné, se UEFA (Evropská fotbalová asociace) pokorně vrátila k turnaji v jedné zemi, a sice v zemi, která je fotbalu bez přehánění zaslíbená, v Německu.
Tamní Bundesliga patří k nejlepším soutěžím v Evropě, není-li vůbec nejlepší, fanouškovská základna je obrovská, fotbal je tu nejen sportovní, ale i (celo)společenský fenomén. Uspořádat v takové zemi mistrovství Evropy bylo správné rozhodnutí, které tak říkajíc vyšlo na sto procent.
Za druhé, senzační Španělé
Jak jsem už řekl, španělské vítězství na turnaji bylo naprosto zasloužené a s výjimkou poražených Němců, Francouzů a Angličanů jim to snad přál úplně každý.
Jejich mezinárodně zase ne až tak známý trenér Luis de la Fuente (* 1961), který od roku 2013 postupně vedl reprezentační „devatenáctku“, „jednadvacítku“ a třiadvacítku“, až se v roce 2022 propracoval k „dospělému týmu“, sestavil vynikající mužstvo plně skvělých individualit.
Prvotřídní směs zkušených borců (Dani Carvajal, Nacho Fernández, oba z Realu Madrid, nebo Álvaro Morata z Atletika Madrid), „kluků“ v nejlepších letech (Rodri z Manchesteru City) a neuvěřitelně nadaných (šestnáctiletý Lamine Yamal z Barcelony a jednadvacetiletý Nico Williams, znovu z madridského Atletika) mladíků, kteří zářili v každém zápase a rozdávali velkou fotbalovou radost.
Za třetí, smutná Anglie a Francie
Angličané a Francouzi, týmy vynikajících individualit a nejvyšších ambicí, nemají na velkých turnajích v poslední době (Angličané dokonce dlouhodobě) štěstí.
Tým Didiera Deschampse (* 1968) sice v roce 2018 získal se svým týmem titul mistrů světa, na EURU 2020/2021 ale „vyhořel“ již v osmifinále, ve finále mistrovství světa v roce 2022 prohrál na penalty s Messiho Argentinou a v Německu jej zastavili v semifinále Španělé.
Deschamps vzal vinu za relativní neúspěch na sebe, ale bude s mužstvem pokračovat dál. Při jeho potenciálu bych se nedivil, kdyby na další titul nemusel dlouho čekat.
Pokud jde o Anglii, Gareth Southgate (* 1970) ztratil druhé finále v řadě a rozhodl se skončit, podle mého názoru správně.
Mužstvo (já vím, že je to fráze, ale jak to říct jinak, když je to pravda) má obrovský potenciál, ale nutně potřebuje „nový impuls“ a „vítěznou mentalitu“.
Za čtvrté, německý organizační i fanouškovský majstrštyk
O tom, že Německo jako tým (zčásti) a jako pořadatel (naprosto) uspělo, není nejmenších pochyb.
Jeho manažer/trenér Julian Nagelsmann (* 1987!) postavil výborný tým, zkušenými veterány Manuelem Neuerem a Tonim Kroosem počínaje a vynikajícími mladíky, jakým je třeba jednadvacetiletý Jamal Musiala, konče.
Na vítězství na turnaji ani na postup do finále to nestačilo (čtvrtfinále se Španělskem nicméně většina expertů považovala, nejspíš oprávněně, za předčasné finále), mužstvo má ale před sebou velikou budoucnost a už za dva roky bude podle mě patřit k favoritům mistrovství světa.
Naprosto parádně se předvedla organizátorská města a jejich stadiony, skutečné fotbalové „chrámy“ (Berlín, Düsseldorf, Dortmund, Frankfurt, Gelsenkirchen, Hamburk, Kolín, Lipsko, Mnichov a Stuttgart).
Když jsme se synem sledovali úvodní zápas šampionátu v mnichovské Allianz Areně, byl to pro něj velký zážitek, protože jsme tam nedávno spolu byli na bundesligovém zápase.
Za páté, další „domácí“ mančafty
Celkem otevřeně se psalo o tom, že na letošním EURU byla dvě domácí mužstva.
Kromě Němců měli autoři těchto textů, reportáží a komentářů na mysli také Turky, kteří tvoří ve Spolkové republice nejsilnější národnostní menšinu (od tří do sedmi milionů z celkových necelých třiaosmdesáti; čísla se různí), a kteří byli hlavně při zápasech svého týmu jaksepatří slyšet (samotné téma turecké menšiny v SRN je na vlastní text, který bych pro INFO.CZ rád napsal).
Jako doma se ale v Německu cítily při svých kláních i další týmy, zejména „oranžoví“ Nizozemci, jichž dorazilo do země obrovské množství a kteří vytvářeli na stadionech opravdu fantastickou atmosféru.
Za šesté, český neúspěch
Účast českého národního týmu na německém EURU 2024 byla, buďme upřímní, tristní.
Jeden jediný bod za remízu proti Gruzii, se kterou jsme sice mohli vyhrát, ale kdyby Gruzínci v samotném závěru zápasu „nezazdili“ obrovskou gólovou šanci, i prohrát, takže jsme se mohli docela klidně vracet domů bez jediného bodu, je zoufalý výsledek.
Trenér Ivan Hašek možná vybral ty nejlepší hráče z těch, které měl k dispozici (kdo já jsem, abych tohle posuzoval, od toho jsou tu povolanější), „kluci“ se jistě snažili (proč by se také nesnažili, když hráli za svoji zemi na evropském mistrovství – chválit je za tuhle samozřejmost mi přijde téměř nepatřičné), výsledný dojem byl ale skoro zoufalý.
Český tým navíc nebavil, ničím nezaujal, neupoutal a ve všech našich fanoušcích zůstal hodně, ale hodně rozpačitý pocit.
Za sedmé, fotbal – to je hra
Abych nekončil smutně. Německé EURO 2024 přineslo v mnoha případech vynikající fotbal (byť třeba Angličané, jakkoli se dostali do finále, předvedenou hrou téměř nudili) a skvělou zábavu.
Bylo tomu tak nejen na stadionech a v pořadatelských městech, ale i jinde v Německu, které šampionátem skutečně žilo.
Venkovní velkoplošné obrazovky, velká plátna, bary, hospody, hospůdky a restaurace – tam všude bylo vidět, jak obrovský zájem o fotbal je. Totéž platilo o nejen německých médiích a sociálních sítích, včetně, navzdory již zmíněným špatným výkonům a výsledkům, České republiky.
Fotbal je prostě fascinující celosvětový sportovní i sociokulturní fenomén, který má potenciál spojovat lidi navzdory všemu, v čem se rozcházejí, jako máloco, respektive málokdo.
