Ekonomické fórum v Petrohradu chce být lepší než Davos. Putinovy kulisy ale nedrží pohromadě

Jako každoročně se i letos organizátoři snažili ohromit počtem zahraničních účastníků (přes 21 tisíc delegátů 139 zemí), popřípadě objemy uzavřených kontraktů (podle organizátorů jich je bezmála tisícovka v celkové hodnotě 6,43 bilionu rublů, bez smluv podléhajících utajení).

Dominantním tématem byla multipolárnost, kterou se Rusko snaží prosazovat coby hlavní téma „boje proti Západu“. Nicméně celá akce dělala spíše dojem pověstné Potěmkinovy vesnice. 

Zahraniční účastníky představovali většinou zástupci ambasád. Není proto překvapením, že největší delegaci měla Čína... ale třetí místo pro Zimbabwe už určité podezření vzbuzuje. Příliš neoslní ani prohlášení představitelů této africké země, že hodlá vstoupit do BRICS.

U objemů kontraktů pak – což známe i z kontextu „čínských investic“ z České republiky – není vůbec jasné, nakolik jde o reálné obchody a nakolik o různá memoranda a podobné, nijak nezavazující dokumenty. Jedním z takových dokumentů byla například smlouva o otevření autosalonu Lada v Dubaji.

Jako vždy se akce účastní ruský prezident Putin s projevem o stavu ruské ekonomiky, který byl nicméně svojí povahou veskrze politický. Přednesl optimistickou řeč o tom, jak se Rusku skvěle daří, jak úspěšně bojuje s „neokolonialismem“ Západu či o úspěších ve změně struktury ruské ekonomiky. 

Pro Putina milujícího mezinárodní srovnání (stačí si vzpomenout na jeho snahu posunout Rusko v dnes již zrušeném žebříčku Doing Business do dvacátého místa prostřednictvím vylepšování vybraných ukazatelů) bylo hlavním motivem umístění Ruska na čtvrtém místě podle HDP přepočteném podle parity kupní síly v hodnocení Světové banky.

Putin mluvil o vhodných opatřeních proti covidu i proti sankcím, které Rusku umožnily podobný rozkvět. Pochopitelně, parita kupní síly, která má vyrovnávat cenové hladiny a snižovat znevýhodnění rozvíjejících se ekonomik oproti těm rozvinutým, je jako ukazatel velmi sporná, ale to pochopitelně Vladimir Putin nezmiňoval.

Zároveň s tím také stanovil některé úkoly pro představitele ekonomických orgánů (snížení role importu v HDP na sedmnáct procent, zvýšení dostupnosti zvýhodněné hypotéky, zvýšení minimální mzdy a její indexaci k mzdovému mediánu atd.).

Zkušenosti z minulých cílů ovšem ukazují na to, že – mírně řečeno – zdaleka ne vždy dojdou cíle naplnění, a místo nich se prostě vyhlásí jiné cíle. Podobně i sliby o omezení znárodňování, které v současné době probíhá, nejsou příliš přesvědčivé a ukazují spíše na to, že svévolné výběry obětí budou pokračovat, byť se zákonem.

V optimistickém duchu se nesly i další příspěvky, například tradičně loajálního ministra financí Antona Siluanova, podle kterého právě sankce pomohly Rusku k úspěchu. Siluanov se raději příliš nezmiňoval o problémech ruského rozpočtu, kvůli kterým Rusko zvyšuje daně.

Vodu nechtěla zkalit ani Elvira Nabiullinová, šéfka centrální ruské banky, která zopakovala inflační cíl na příští rok ve výši čtyř procent – reálnosti čehož, i podle reakce v sále, nikdo příliš nevěří. 

Pro jistotu, nejspíš aby bankovní rada nezkazila příliš náladu, ponechala CBR základní úrokovou míru na 16 procentech, byť tedy s varováním, že zvýšení v červenci může být mnohem vyšší. Nepříjemné zprávy si oba představitelé ekonomického bloku zjevně nechávají „na jindy“.

Ne všichni ale sršeli optimismem jako nejvyšší představitelé. German Gref, šéf Sberbank, přednesl poměrně kritický příspěvek na téma ruské ekonomiky. Ta se podle něj nachází ve stavu extrémního přehřátí, kdy se stále více rozjíždí spirála růstu mezd a úvěrů, aniž by byla krytá vyšší výrobou. 

Gref prakticky zopakoval to, o čem jsme psali již nedávno – ruská ekonomika má málo lidí, kteří by v ní pracovali, což zvyšuje tlak na mzdy. Jejich růst umožňuje bohatnutí obyvatelstva, čímž se pro ně stávají přístupnější úvěry. 

Taková situace se ve standardní ekonomice řeší zvýšením dovozů, Rusko takové možnosti nemá. Čína zdaleka nezajistí vše, dovozy z Evropy jsou velmi omezené.

Rusko ani více nevyrábí, protože pracovní sílu stahuje obranný průmysl, jehož přínos pro vnitřní trh je pramalý. S růstem mezd, kterými se snaží spotřební průmysl přetahovat zaměstnance právě tomu zbrojnímu, rostou i náklady průmyslu, což tlačí na ceny. 

Gref tak vykreslil obrázek, který se od Putinova (zde má hlavní roli jeho bývalý asistent a nyní zástupce hlavy Prezidentské administrace Maxim Oreškin) výrazně liší.

Nutno říct, že i když je v ekonomických otázkách situace o něco lepší než třeba v těch politických, German Gref má v ruské elitě výsadní postavení, které mu umožňuje být daleko kritičtější než kdokoli jiný. 

Putinovi na začátku jeho vlády se svým týmem sepsal celý program reforem, které ruskou ekonomiku pomohly nastartovat (včetně rovné daně, od které nyní Rusko definitivně odchází).

Podobně jako bývalý ministr financí Alexej Kudrin (odešel v roce 2011 po sporech s nominálním prezidentem Dmitrijem Medveděvem ohledně výdajů na zbrojení a sociální sféru) odešel z vládních postů do byznysu. 

Platí přitom za schopného manažera. Nejnověji, podle všeho, bude mít na starosti rozvoj Altajského kraje coby ruského Švýcarska spolu s Andrejem Turčakem.

I proto jeho slova o primitivním růstu ruské ekonomiky jen na základě rostoucích mezd a úvěrů získala poměrně široký ohlas – byť neřekl nic, o čem by se odborná veřejnost včetně té ruské nebavila již nějakou dobu.

Petrohradské fórum tak příliš nepřekvapilo. Vladimir Putin, jako vždy, přednesl hlavně politickou deklaraci toho, jak chce ruskou ekonomiku vidět, a vládní představitelé mu sekundovali.

Na druhou stranu, ozývaly se i výrazně skeptičtější hlasy, které upozorňovaly na nebezpečí rozjezdu inflace do takové míry, že ji již nebude možné zastavit.

Pokud si tak odmyslíme povinný optimismus a snahu ukazovat světovost za každou cenu, lze z něj získat i informace o náladách v ekonomických elitách země.