Bývalá komunistka má obavy o demokracii a chce ji zachránit. Je to hysterické a směšné

Hra Burgtheater měla premiéru již v roce 1985 v Bonnu a vyvolala tehdy značný skandál: autorka v ní podrobila zdrcující kritice rakouskou společnost, včetně umělecké sféry, za kolaboraci s nacismem. Následně hru zakázala v Rakousku uvádět po dalších pětačtyřicet let – údajně proto, že rakouská společnost se s dědictvím nacismu dosud nevyrovnala.

Hra bude tedy uvedena na rakouské scéně až příští rok. Už teď ale Jelineková, spolu s divadelníky z Burgtheatru, uveřejnila manifest, v němž volá po odporu vůči FPÖ: „Tihle lidé nám chtějí vládnout. A to nemůžeme přijmout,“ deklamuje na začátku manifestu Widerstand Jetzt Stopp der FPÖ! (Zastavte Svobodnou stranu Rakousko hned!), jenž má podtitul „Proti návratu korporativního státu — za skutečnou demokracii a skutečnou svobodu!“.

Zejména podtitul manifestu je směšný s ohledem na osobní historii dramatičky. Proti návratu „korporativního státu“ totiž horuje bývalá komunistka: Jelineková byla od roku 1974 až do roku 1991 členkou Komunistické strany Rakouska. 

Pro úplnost dodejme, že do strany vstupovala v době, kdy se tato strana zbavila reformistů: ze strany byl vyloučen například Ernst Fischer, odsuzující sovětský vpád do Československa a usilující o zpřetrhání vazeb s komunistickými stranami zemí, které se vpádu účastnily.

Jednadvacátý sjezd rakouských komunistů, který se konal v roce 1970, zbavil reformisty všech pozic, deklaroval neochvějnou věrnost marxismu-leninismu coby ideovému základu a „přehodnotil“ dřívější stanoviska k „československé otázce“.

Jelineková tak vstupovala do strany, která byla – řečeno slovníkem našich soudobých dějin – plně normalizovaná a usilovala o nastolení totalitního státu.

Členství v Komunistické straně samozřejmě nebylo jediným veřejným angažmá této známé dramatičky. Silně například podporovala svého krajana Petera Handkeho, když byl vystaven kritice za svou podporu Slobodana Miloševiče a popírání srbských válečných zločinů. 

V osmdesátých letech se zasazovala o propuštění Johanna „Jacka“ Unterwegera. Tento usvědčený vrah prostitutky začal ve vězení psát, získal si pozornost řady rakouských intelektuálů, kteří na základě přesvědčení, že se vrah ve vězení skutečně napravil, vyvinuli tlak na jeho propuštění. 

Na svobodu se dostal v roce 1990. Následně zavraždil další desítku žen v několika zemích, včetně tehdejšího Československa. V roce 1994 byl odsouzen k doživotí bez možnosti propuštění a ve vězení spáchal sebevraždu.

Na lidech jako Elfriede Jelineková je fascinující, že ať se mýlí sebevíc a ať jejich názory mají jakkoli tragický dopad na ostatní (jako tomu bylo v případě žen zavražděných Unterwegerem), jejich přesvědčením o vlastní neomylnosti to neotřese. Považují se za členy elity, která může druhým říkat, jak mají žít své životy. 

Asi není třeba dodávat, že právě elitářství těchto intelektuálních pozérů nejvíce přispělo k nárůstu voličských preferencí stran jako FPÖ v Rakousku nebo AfD v sousedním Německu. 

Stejně tak její protestní manifest bude mít přesně opačný účinek, než ona zamýšlí – jeho jediným výsledkem bude, že uspokojí ego spisovatelky, a ta se bude moci opájet vlastní důležitostí a ctností; ty nerozhodnuté naštve a možná některé pošle do náruče FPÖ. 

Ostatně, že ten mechanismus funguje dokonale, víme i díky profesionálním „petentům“, kterých u nás máme až až.

Je příznačné, co Jelineková a spol. v manifestu FPÖ vytýkají. Odpichují se od vyhazovu ředitele Slovenského národního divadla a varují, že něco podobného by se mohlo začít dít i v Rakousku. FPÖ podle nich volá po „transformaci Rakouska ve svého druhu korporativní stát 2.0 s autoritářskou vládou a radikální ideologií ‚Rakousko na prvním místě‘.“ Zejména se jim nelíbí odpor FPÖ vůči „woke“ ideologii, vracení migrantů do původních zemí nebo plán, že sociální dávky by měly být vypláceny pouze těm, kdo jsou občany Rakouska.

Je stejně příznačné a dost znepokojivé, že v manifestu není ani slovo o válce na Ukrajině. Přitom Evropu v současné době sužují tři hlavní problémy: nelegální migrace, drahé energie a ruská agrese na Ukrajině. 

První problém způsobili stoupenci „vítací kultury“ z řad politických a kulturních elit, které po léta ostrakizovaly každého, kdo vyjádřil pochybnosti nebo nesouhlas. Drahé energie (a v důsledku toho nižší konkurenceschopnost evropských firem v globální soutěži) jsou částečně důsledkem války na Ukrajině, do značné míry však též zaslepenosti, s jakou politické elity přijímaly nesmyslné klimatické cíle pod tlakem aktivistických skupin.

Na stranách, které se zrodily nebo zaznamenaly obrovský nárůst podpory v reakci na blazeovanost mainstreamových stran, je nejodpornější právě toto: skrytá či otevřená podpora Putina a neochota pomáhat Ukrajině v boji proti agresorovi.

Jinak tyto protestní strany řeší záležitosti, které jsou legitimním obsahem politiky: je zcela přirozené a správné, že občané po státu chtějí, aby nepřijímal opatření vedoucí ke ztrátě bezpečí na ulicích; a je stejně přirozené, že se lidé obávají růstu cen, zejména pokud ty ceny rostou v důsledku politických rozhodnutí – jako je tomu u Green Dealu a cen pohonných hmot.

Jsou to určitě legitimnější politická témata než diskuse o počtu pohlaví. Je děsivé, že rakouským elitářům vadí boj proti progresivismu a woke kultuře, ale podpora Putina ne.

Elitářství je ale ve své nadutosti směšné. Je symptomatické, že Jelineková nechá hru uvést ve vídeňském Burgtheatru a ne v nějakém regionálním divadle – třeba ve Villachu nebo Klagenfurtu.

Její přijetí by tam asi bylo úplně jiné. Ve Vídni se může spolehnout na to, že na hru přijdou lidé z její bubliny: budou se dojímat nad tím, jak oni jsou lepší, protože se, na rozdíl od ostatních Rakušanů, s nacistickou minulostí dokázali vyrovnat.