Biden a Trump jako Brežněv a spol. Americké prezidentské volby jsou soubojem gerontopacientů

Leden 2025, inaugurace nového prezidenta USA. Bude to Joe Biden, (v té době 82 let), Donald Trump (78), nebo někdo úplně jiný, což by rádi především demokraté? Toť otázka. 

Každopádně si umíte spočítat, kolik bude oběma prvně jmenovaným politikům na konci čtyřletého volebního období. 

Další jejich kandidatura už naštěstí není možná, takže pokud jeden nebo druhý svůj mandát zdárně, byť ve vegetativní stavu, přežije, bude se konečně moct odebrat do zasloužené penze.

U Joea Bidena se skloňuje celá řada chorob v čele s Parkinsonem, Donald Trump zase podle listu Daily Mirror vykazuje známky nastupující demence. 

Jsou tito pokročilí senioři skutečně těmi pravými, kteří mají ve zbytku 20. let rozhodovat o osudech světa, řešit ukončení války na Ukrajině, krize v Gaze, vztahy s Ruskem, Čínou, Severní Koreou či Iránem a vůbec být ztělesněním americké vůdčí role? 

Nemyslím si to ani v jednom případě a dějiny ukazují, že starci u kormidla jsou jen málokdy tím pravým ořechovým.

Stabilita kádrů. To bylo ústřední heslo sovětské domácí politiky v období vlády generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Iljiče Brežněva, který ve vrcholné mocenské funkci nahradil v roce 1964 Nikitu Chruščova. 

Jak heslo napovídá, šlo především o takřka nulový pohyb funkcionářů na mocenských postech napříč sovětskou nomenklaturou. Brežněv chtěl především skoncovat s neurotickým a nevyzpytatelným typem vládnutí svého předchůdce, výsledkem byl ovšem opačný extrém. 

Šlo samozřejmě také o zvláštní formu korupce a nepotismu – já ti zařídím teplé místečko s výhodami, o kterých se běžným občanům ani nesní, ty ke mně zato budeš loajální. Velké množství důležitých pozic obsadil Brežněv dokonce i členy svého širokého rodinného klanu.

Zpočátku bylo toto uspořádání kvitováno s povděkem a tím, že měli lidé větší „klid na práci“, rostla zhruba do poloviny 70. let i životní úroveň obyvatelstva. Velmi záhy se ale začaly projevovat neklamné symptomy, že tento styl řízení není zdravý. 

Většina stabilních „kádrů“ totiž pocházela z generace Brežněvových vrstevníků (nar. 1906) a vyznávala i podobně nezdravý životní styl známý jako „kremelský syndrom“. Ten je spojený s dlouhým vysedáváním v úřadě a na schůzích, průběžným pitím nadměrného množství tvrdého alkoholu, silného kouření a nezdravé stravy při současné absenci pohybových aktivit s výjimkou stoupání na tribunu Leninova mauzolea při vojenských přehlídkách.

Ve druhé polovině 70. let tedy většina vůdců SSSR překročila sedmdesátku, což bráno dnešním pohledem není žádný velký věk, při popsaném stylu života šlo ale prakticky o jeho permanentní terminální stádium. 

Sám Brežněv trpěl přinejmenším od roku 1974 množstvím nejrůznějších chorob, čítaje v to škálu oběhových potíží, leukémii, rakovinu čelisti, rozedmu plic a morbidní obezitu.

Koncem své éry musel být na oficiálních akcích často zastupován a pokud se někde přece jen objevil, působil často nepřítomným a dezorientovaným dojmem.

V závěru jeho vlády přispěla Brežněvova mentální i fyzická indispozice k osudovému rozhodnutí, které uspíšilo rozpad Sovětského svazu – zahájení invaze do Afghanistánu, který se stal sovětským „Vietnamem“. Uvažovalo se rovněž o „bratrské pomoci“ Polsku à la Československo 1968, nakonec místo ní generál Jaruzelski vyhlásil jen civilní výjimečný stav.

Když se Leonid Iljič v listopadu 1982 ve věku 76 let konečně odebral na věčnost, zařadil se po bok svých soudruhů z politbyra, kteří v tomto období hynuli jako mouchy – Alexej Kosygin (zemřel 1980, 76 let), Michail Suslov (zemřel 1982, 79 let), Nikolaj Podgornyj (1983, 80 let) a mnozí další. 

Ani truchlící nad rakví zřítivší se předčasně do hrobu, a tedy kandidáti na budoucího vůdce, ale nebyli v dobré kondici. Dosavadní šéf KGB Jurij Andropov, který nakonec v mocenském souboji uspěl, byl sice ještě relativní mladík (67 let), trpěl však těžkým onemocněním ledvin, kterému na začátku roku 1984 podlehl. 

Mezitím si ještě jeho generalita stihla na účet připsat sestřelení civilního korejského Boeingu 747 nad Kamčatkou. Nikdo z 269 pasažérů nepřežil. Jeho setrvačný nástupce Černěnko měl dýchací přístroj v nose už při inauguračním projevu a prakticky celý zbytek svého života strávil na lůžku. 

Až v březnu 1985 se na velitelský můstek SSSR směl vyhoupnout mladíček Gorbačov (pouze 54 let), jak se ale brzy ukázalo, na záchranu rudé velmoci už bylo pozdě.

Osobu jednoho z největších demokratických politiků 20. století není nutné šířeji představovat. Britský premiér Winston Churchill byl rozhodujícím strůjcem spojeneckého vítězství nad nacismem a jako takový požíval v konzervativní ostrovní společnosti mimořádného postavení. 

Jenže už v době konce druhé světové války mu bylo přes sedmdesát a do důchodu se zatím rozhodně nechystal.

V roce 1951 se mu dokonce díky vítězství „jeho“ Konzervativní strany zdařil návrat do premiérského křesla. To už mu bylo 77 let a ke konci jeho mandátu bylo jasné, že především fyzicky už Churchill není s to zvládat vrcholnou státní funkci. 

Svět se právě nacházel v horké fázi studené války a britským impériem zmítala řada nepokojů v jeho asijských koloniích. Starý imperiální vládce nechtěl nic slyšet o jejich nárocích na národní sebeurčení ani o své abdikaci.

Nakonec na ni došlo až v dubnu 1955, kdy úřad po dalším záchvatu mrtvice nerad předal Anthonymu Edenovi. Zbaven břemene politické odpovědnosti se ale celoživotní náruživý kuřák doutníků a konzument alkoholu obdivuhodně zotavil a zemřel až v roce 1965 v požehnaném věku 90 let oplakáván celým národem.

Ve 20. století nebylo obvyklé, aby se běžní lidé dožívali průměrného věku přes sedmdesát let. Pro permanentním stresem a nezdravým životním stylem stíhané politiky to platilo dvojnásob, na druhou stranu je pravda, že se těšili nejlepší možné zdravotní péči své doby. 

Mezi vládci světa se ale našly i doslova „přírodní úkazy“, které se při plném mentálním zdraví dožily mimořádného věku. Tam už kromě medicíny musel pomoct i vrozený velmi „tuhý kořínek“. 

Řeč je o velkých postavách evropské politiky druhé poloviny 20. století – německém kancléři Konradu Adenauerovi a doživotním jugoslávském prezidentovi Josipu Brozu Titovi.

Zakladatel jedné ze dvou hlavních německých stran, křesťanskodemokratické CDU, Konrad Adenauer se stal těsným výsledkem prvním poválečným spolkovým kancléřem ve věku 73 let a Schaumburský palác v Bonnu (hlavní město NSR) překvapivě neopustil dalších čtrnáct let. 

Ve volbách v roce 1957 dosáhla jeho strana dokonce 50,2 procenta hlasů (spolu s CSU), druhá SPD jen něco přes 30 %. Hlavnímu strůjci německého hospodářského zázraku bylo tehdy už jedenaosmdesát, ale zdálo se, že je mu o čtyřicet méně. Nenechal si ujít žádný předvolební mítink a poctivě celé dny objížděl města, kde pronášel vášnivé projevy.

Adenauer nakonec odešel z kancléřské funkce v 87 letech, a to ještě nedobrovolně. Viděno retrospektivně byl celý jeho život jedním velkým vítězstvím ducha nad tělem. Vždyť už v roce 1905 mu pojišťovna nechtěla dát životní pojistku, protože prý existovalo velké riziko, že brzy zemře na tuberkulózu.

V roce 1917 zase při autonehodě přežil vlastní smrt – měl zlomené lícní kosti, nos a zuby. Kolínští lékaři mu museli výrazně změnit tvář, takže potom vypadal jako zjizvený indiánský náčelník. Konrad Adenauer opustil tento svět v těžko uvěřitelných jednadevadesáti letech 19. 4. 1967.

Josip Broz „Tito“ byl stejně jako Adenauer velkým vlastencem, i když v případě nesourodé Jugoslávie šlo o poněkud relativní pojem. Právě na něm byla ale založena celá Titova politická kariéra.

Rodák z chorvatského Záhoří byl celoživotním komunistou a především „jugoslavistou“. Aura vítěze druhé světové války a osvoboditele vlastní země prakticky bez cizí pomoci notně přispěla k poválečnému budování Titova kultu osobnosti v duchu „nejlepších“ stalinských tradic.

Právě sovětskému diktátorovi se Tito v roce 1948 nebojácně postavil a od těch dob se datoval specifický jugoslávský socialismus. Jugoslávský vládce se poté stal vůdčí osobností Hnutí nezúčastněných zemí sdružující země nezapojené do žádného ze dvou hlavních mocenských bloků.

Sedmdesátiny oslavil „druže“ Tito už v roce 1962, v úřadě ale vydržel bez zjevného omezení duševních schopností až do své smrti na jaře 1980. Také Titovi jeho současníci tipovali běžně o 20 let méně. Jeho životní dílo, silná jednotná Jugoslávie, jejíž ambiciózní národy po celé roky držela pohromadě Titova autorita, jej přežilo jen o 11 let. 

Těžko říct, jaké příklady mohou následovat Biden a Trump, pro americké voliče by ale bylo jen dobře, kdyby existovala i jiná alternativa. Sokolské rčení o zdravém duchu ve zdravém těle totiž určitě není vyprázdněnou nádobou.