ANALÝZA | Prezidentská televizní debata mezi Joe Bidenem a Donaldem Trumpem vyvolala vpravdě nečekanou odezvu. Úřadující prezident nepředvedl výkon, kterým by přesvědčil odbornou i širokou laickou veřejnost: jeho řeč těla i verbální dovednosti eufemisticky řečeno pokulhávaly. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: zděšení demokraté, bombardováni médii, začali spekulovat, zda by nebylo vhodné najít pro listopadové prezidentské klání jiného kandidáta: mladšího, vitálnějšího a schopného ustát Trumpovy argumentační kličky. Přirozenou volbu by představovala úřadující viceprezidentka Kamala Harrisová – její případ je však v mnohém složitý.
Neústupný Biden
Ponechme stranou, že hledat zcela nového kandidáta na prezidenta jen pár týdnů před nominačním sjezdem (Democratic National Convention) v Chicagu, představuje i v poměrně turbulentní americké politice posledních let vysoce nestandardní postup.
Je vůbec těžko představitelné, jak by „nový“ kandidát mohl přesvědčit delegáty nominačního sjezdu, z nichž většina byla zvolena právě proto, aby hlasovala pro Bidena. Jakýkoli jiný postup by podlomil legitimitu jich samotných i nového uchazeče o místo za stolem Oválné pracovny Bílého domu.
Někteří právníci navíc okamžitě začali upozorňovat na fakt, že daný postup by byl problematický i vzhledem k převodu již vybraných peněz od donorů, a to zvláště v některých státech Unie, jež mají často dosti specifickou legislativní úpravu.
Fakticky jedinou „schůdnou“ možností by bylo Bidenovo osobní rozhodnutí svoji kandidaturu stáhnout. K tomu se však veterán demokratů očividně rozhodně nechystá!
Ve svém otevřeném dopise členům Demokratické strany naopak v pondělí oznámil, že je „plně odhodlán porazit Donalda Trumpa“ a zastavit MAGA republikány, kteří se dle jeho mínění snaží připravit Američany o jejich svobody.
Své stranické kolegy, kteří volali po jeho vzdání se kandidatury, pak v překvapivě ostrém interview pro stanici MSNBC označil za „frustrující elity“, které ve skutečnosti kandidují proti němu.
Viceprezident a čekání „na střídačce“
Pokusme se však nyní soustředit na jiné téma, které zůstává upozaděno: a sice roli, kterou v současné pro demokraty nezáviděníhodné situaci sehrává viceprezidentka Kamala Harrisová.
Z podstaty její funkce by totiž právě ona měla být první na „seznamu“ možných nástupců prezidenta. Ale není. Paradoxně se jako mnohem častěji zmiňované jméno objevuje manželka bývalého prezidenta Michelle Obamová.
Je to poněkud zarážející, protože vycházíme-li z principů – psaných i nepsaných – amerického politického systému, základní role viceprezidenta spočívá právě v tom, že má hlavu státu nahradit.
Děje se tak v případech, kdy prezident během svého mandátu zemře (např. F. D. Roosevelt v roce 1945), je zabit (naposledy J. F. Kennedy v roce 1963), nebo je odvolán z funkce na základě procesu impeachementu (což se zatím se nikdy nestalo, pouze Richard Nixon v roce 1974 rezignoval dobrovolně a Andrew Johnson danému výsledku v roce 1868 jen velmi těsně unikl).
V nejširším slova smyslu se od viceprezidenta očekává, že bude usilovat o post „hlavy státu“ tam, kde úřadující prezident už nebude moci (tj. po dvou volebních obdobích v úřadu, jak to definuje 22. dodatek Ústavy).
Ostatně přesně takto se stal prezidentem i Joe Biden, který v letech 2009 až 2017 působil ve funkci viceprezidenta, a zpočátku i tak trochu mentora, Baracka Obamy.
Je těžké říci, zda se u Kamaly Harrisové očekávalo, že by sledovala stejnou dráhu. Mělo by tomu tak být.
Faktem ale zůstává, že ze všech jmen, které byly doposud diskutovány v debatě o možném „nástupnictví“, Harrisová figuruje všude, ale nikdy jako jasná jednička schopná plnohodnotně nahradit Joe Bidena. Proč tomu tak je?
