REPORTÁŽ ADAMA MARŠÁLA | Jak se žije v hlavním městě irské whiskey? Kolik pubů tady zavřelo kvůli covidu a kolik se jich znovu otevřelo? Kde se Irové ukrývají, když chtějí pít potají? Kolik milionů eur stála stavba nové městské palírny a kam se chodí, když zazní umíráček? Abych tohle a mnohé další zjistil, navštívil jsem město Tullamore přímo v centru irského ostrova – stejně útulné jako místní „snug bary“ (česky „zašívárny“).
„Před covidem bylo v Tullamore dvaatřicet barů, ale to už neplatí,“ říká mi Eugene Kelly při čepování pinty černého Guinnesse. Dělá to na dva kroky – nejprve naplní asi polovinu sklenice, nechá ji chvíli ustát, a poté dorovná hladinu tenkou, ale velmi hustou pěnou připomínající našlehanou smetanu. „Stát nám tehdy sice pomáhal různými kompenzacemi, ale protože jsme měli dlouho zavřeno, lidé se odnaučili chodit,“ popisuje fanoušek fotbalového klubu AC Liverpool a dodává, že pro podnik to byla asi vůbec nejtěžší zkouška v jeho více než stočtyřicetileté historii.
Ačkoli se po pandemii všechno vrátilo do starých kolejí, polovina provozovatelů barů ve městě se neudržela. Eugene se s většinou z nich osobně zná. Jména provozovatelů často splývají s názvy pubů, takže hned víte, ke komu nebo za kým jdete.
Vedle Eugene Kelly's pubu tak v Tullamoru můžete zajít na kus řeči k Fergiemu (Fergie's Bar), Paddymu (Paddy & Bishop's) nebo k Diganovi (Digan's), kde se mimochodem natáčela globální televizní reklama na whiskey Tullamore.
Hodinu a půl jízdy z Dublinu
Tullamore je nejlidnatější město hrabství Offaly a leží v irském vnitrozemí, prakticky ve středu irského ostrova – asi hodinu a půl jízdy autem do Dublinu na východním (a stejnou vzdálenost do Galway na západním) pobřeží. Cestu lemují pastviny s ovčími stády, pole s obilím nebo rašelinové mokřady.
V patnáctitisícovém městě je nemocnice, dům pro seniory, hřiště ragbyového klubu a průmyslová zóna poskytující zázemí několika národním i mezinárodním výrobcům všeho možného, od audio součástek až po zdravotnické potřeby. Stačí pár desítek minut chůze z centra a ocitnete se na irském venkově.
Na svatého Patrika městem prochází slavnostní průvod, jednou za rok tu mají výstavu pro zemědělce a chovatele, v listopadu pak festival „Královny země“ a příležitostně sem zavítá i festival irské tradiční hudby a tance.
Největšími atrakcemi města je návštěvnické centrum palírny Tullamore D.E.W., staletý „Královský” dub a hrad Charleville stojící na samém okraji.
Whiskey se tu pálí téměř dvě staletí
Zlatavý destilát se v Tullamore vyrábí od roku 1829. Zatímco jiné značky mají svůj název odvozený buď od místa původu, nebo od zakladatele palírny, Tullamore D.E.W. je výjimečným příkladem spojení obou vlivů.
Tullamore je anglickou podobou původního gaelského názvu „Tulach Mhór“ – v překladu „velký kopec/hrouda/mohyla“, zatímco D.E.W. neodkazuje na kapky rosy (dew v angličtině znamená rosa), jak se mnozí domnívají, ale jde o iniciály ředitele Daniela Edmunda Williamse, který vedl podnik na přelomu 19. a 20. století.
Daniel nastoupil do palírny ve svých patnácti letech jako pomocník ve stájích a během deseti let se vypracoval na ředitele. Pro Tullamore byl něco jako Tomáš Baťa pro Zlín. Do města přivedl elektřinu, později telefon, a prodeje – tím pádem i pracovní pozice pro místní – udržel i v dobách poklesu poptávky. Jeho iniciály se dostaly do názvu produktu na jeho počest po jeho smrti v roce 1921. V padesátých letech se výroba přesunula do Dublinu, a pak do více než dvě stě kilometrů vzdáleného Corku.
„V roce 2014 se výroba whiskey Tullamore D.E.W. vrátila zpátky do města díky vybudování nové, moderní palírny za 113 milionů eur,“ říká globální ambasador značky Kevin Piggot u vstupu do návštěvnického centra těsně před tím, než nás provede celým procesem třikrát destilované whiskey. Tradice výroby tak znovu ožila jako bájný pták Fénix, který je i ve znaku města.
Motiv Fénixe připomíná událost z konce 18. století, kdy velká část města vyhořela poté, co na něj dopadly trosky horkovzdušného balonu. Šlo o první zaznamenanou leteckou katastrofu v dějinách a trvalo mnoho let, než se místním podařilo zástavbu obnovit.
Irská káva a další radosti
Prvním nápojem, který v palírně ochutnáváme, není překvapivě whiskey, ale káva. Irská káva, tedy s whiskey, cukrem a smetanou. Kevin ji připravuje osobně a před našima očima šlehá smetanu v barovém shakeru.
Nadčasový nápoj chutná skvěle i nám a spojení kofeinu s alkoholem okamžitě zahání únavu z cesty.
Vedlejší místnost připomíná kabinet s vysokými skříněmi, za jejich průhlednými dvířky se nacházejí stovky skleněných lahviček popsaných papírovými etiketami s údaji o obsahu. Jedná se o pracovní směsi z laboratoře, kde v rámci výzkumu hledají nové postupy a chutě.
Flakony s různými tóny jantarově zbarvených tekutin reprezentují různé druhy whiskey – ať už jednodruhové či míchané. Kevin nás postupně seznamuje s celým sortimentem, od originální „tullamorky“ až po zvláštní edice zrající v sudech po rumu, sherry nebo bourbonu.
Tajemná zašívárna
Přes halu s fermentačními tanky a měděnými destilačními nádobami nás Kevin vede ven a přes celý areál palírny až k moderní hale s těžkými vraty, za nimiž ve více než padesáti tisíci sudech stárne vypálená whiskey. „Uvnitř se nachází i náš příští cíl – pravý irský snug bar,“ slibuje Kevin.
Irský „Snug“ je místem, kde pijí ti, kteří si při pití přejí zůstat nepoznáni, ať už z důvodů postavení, zaměstnání, víry, nebo prostě proto, že minulý týden někomu řekli, že už nepijí. Snug bar je zkrátka útulná zašívárna, kde se pije inkognito a o vaší přítomnosti vědí jen ti, kdo jsou uvnitř a jedou v tom s vámi.
Diskrétnost snug barů zajišťovaly paravany či mléčná skla v oknech, za nimiž se z návštěvníků stávaly anonymní siluety.
V baru nacházejícím se ve skladu sudů, v nichž dozrává whiskey, se nesmí fotit. Důvodem není ochrana totožnosti návštěvníků, ale prostý fakt, že vzduch uvnitř skladu je natolik prosycen alkoholem, že by jakýkoli elektrický výboj mohl vyvolat explozi. Na prahu skladu proto necháváme nejen fotoaparáty, ale i mobily – dlouhé a vysoké řady vyrovnaných sudů si smíme vyfotit pouze z bezpečné vzdálenosti přes pootevřená vrata.
Vstupujeme dovnitř s úctou před úchvatným dílem palírníků, ale i bednářů, jejichž řemeslo zůstalo v Tullamore zachováno dodnes. Ruční práce vyžaduje přesnost, pečlivost, zkušenost a zvláštní nářadí, které zdobí i stěny skladového snug baru.
Bednáři musí plnit normu dvou hotových sudů denně, bez ohledu na roční dobu či poptávku po whiskey. Sudů vyskládaných do výšky šesti metrů je tu údajně přes padesát tisíc.
Ve snug baru máme jedinečnou příležitost ochutnat whiskey přímo ze sudu, z nějž se destilát vytahuje speciálním zařízením ve tvaru kovového válce na řetízku.
Kevin vypráví, že tuto pomůcku potají nosívali zaměstnanci palírny a v nestřežené chvíli ji dokázali nepozorovaně ponořit do sudu a zajistit si bezplatný doušek lihoviny. Tomuto se slangově říkalo „ponořit psa“ (dip the dog) a přesně tohle máme nyní možnost osobně zažít i zde.
„Sudová, a tím pádem neředěná whiskey, je chuťově ostřejší a alkoholově silnější. Ochutnejte, a když to na vás bude moc, nemusíte ji dopíjet,“ varuje Kevin a sám nechá pár posledních kapek dopadnout na betonovou podlahu, ale většina z nás – ať už z úcty k práci palírníků či proto, že panáky se prostě dopíjejí – poctivě vyzunkne sklenku až do dna.
Poblíž skladu se nachází také „průmyslová“ palírna, kde se vyrábí whiskey ve velkém. „Zatímco většině turistů se líbí původní měděná destilační soustava v návštěvnickém centru, studenti technických univerzit jsou unešení její průmyslovou a nesrovnatelně výkonnější obdobou,“ vysvětluje Kevin při pohledu na areál s vysokými destilačními věžemi připomínajícími rafinérii – s tím rozdílem, že místo ropných produktů v místních kovových útrobách vzniká velejemná whiskey.
A když psa, tak pořádného
Kromě whiskey patří k tradici ostrovního státu také chov irských vlkodavů, kteří si vedle harfy a čtyřlístku našli cestu do znaku irských králů. S chovatelkou Deirdre Omanovou a jejím rok a půl starým psem, jehož gaelské jméno překládá jako „Statečný”, se setkávám na okraji města poblíž více než čtyři sta let starého dubu, v jehož přítomnosti fantazie maluje příběhy spojené s keltskými druidy.
Stáří „Královského dubu“ je předmětem dohadů, protože podle některých pramenů mu může být až osm set let. Strom rostoucí na pozemcích Charlevillského hradu je opředený mýty a pověrami. Jedna z nich tvrdí, že když se stromu ulomí větev, zahyne člen z rodiny vlastníků panství.
V roce 1963 do stromu udeřil blesk a odštěpil z něj jednu z hlavních větví. Strom přežil, ale do pár týdnů zemřel Charles Howard-Bury, známý cestovatel, objevitel, botanik a (hlavně) dědic panství.
Takže proč do Tullamoru?
Má smysl trmácet se z Dublinu do Tullamoru? Po dvou dnech říkám ano. A proč? Protože snug bary. Posezení v irském pubu je jeden z největších zážitků, které si člověk může v Irsku dopřát. Irové jsou vřelí, přátelští a srdeční, což příjemně vyvažuje typicky podmračené, často až protivně deštivé počasí.
Jakmile zalezete do pubu, lidé se s vámi rádi dají do řeči a svou slangovou angličtinu (případně rodnou gaelštinu) ochotně vymění za stravitelně spisovný jazyk. Tohle všechno se dá nepochybně zažít i v Dublinu, ale jen po návštěvě Tullamoru si můžete říct: „Byl jsem v hlavním městě irské whiskey.“
Nezbývá než vyslovit přání, že některé z uzavřených pubů časem opět povstanou jako Fénix z popela.