Rodák z vesnice Popowo, který je nicméně celoživotně, i pro historiky, spjatý s Gdaňskem, Lech Wałęsa, první prezident svobodného, tj. postkomunistického Polska v letech 1990–1995, patří mezi osobnosti, jež, bez jakékoli nadsázky, pohnuly světem. V jeho případě se jednalo o zásadní podíl na pádu komunismu nejen v rodném Polsku, ale i v celé střední a jihovýchodní Evropě. Wałęsův životní příběh je přitom tak mnohovrstevnatý a složitý, že se takřka vzpírá tomu být sepsán na dvou, případně třech stránkách, což je formát našeho seriálu. Já se o to ale přesto pokusím a na Vás bude, zda se mi to alespoň trochu podařilo.
Životní a profesní začátky
Lech Wałęsa se narodil v září 1943 a jeho dětství nebylo rozhodně snadné. Otce Bołeslawa, jenž se živil jako tesař, si příliš nepamatoval, protože byl Němci ještě před jeho narozením internován v pracovním táboře Młyniec, a když se po skončení druhé světové války vrátil domů, po dvou měsících zemřel na zdravotní potíže související s celkovým vyčerpáním.
Malého Lecha tak v laskavém, ale v pevném katolickém duchu vychovávala matka Feliksa a od devíti let i nevlastní otec, jímž nebyl nikdo jiný než jeho strýc Stanisław, za kterého se matka provdala. Jen čistě na okraj – v roce 1973 odešli Lechovi rodiče do Spojených států amerických, kde matka zemřela v roce 1975 a nevlastní otec v roce 1981; pochováni byli oba v Polsku.
Samotný Lech se v roce 1961 vyučil elektrikářem a začal pracovat jako automechanik, respektive jako autoelektrikář. Kromě toho absolvoval, jak bylo v komunistických zemích zvykem, povinnou dvouletou základní vojenskou službu a v létě 1967 nastoupil, opět jako elektrikář, do velkých Leninových loděnic v Gdaňsku (Stocznia Gdańska im. Lenina).
Koho z jeho kamarádů i „kolegů“ by tehdy napadlo, že chodí „do šichty“ po boku muže, jehož bude znát za dvanáct, patnáct let celý svět, po boku budoucího laureáta Nobelovy ceny míru, kterého se budou bát komunisté v sovětském bloku jako celku?
Odborářským a opozičním vůdcem
O jedné věci nebylo od počátku Wałęsova působení v loděnicích nejmenších pochyb. Jednalo se statečného muže, a co víc, charismatického (nemám to slovo rád, ale jak jinak to říct) vůdce, za nímž byli „chlapi z doků“ ochotní jít.
Již v roce 1968 vedl loďaře, kteří odmítali podpořit vládu, burcující „pracující“ proti studentským bouřím. V roce 1970 patřil mezi vůdce protestů proti zvýšení cen potravin i stávky, na jejímž konci byla řada mrtvých – komunistická vláda se s „třídními nepřáteli“ tak říkajíc nemazala a Wałęsu si zapsala mezi „hlavní podezřelé“.
Na konci jara 1976 vládní moci došla s tvrdošíjným, nezkrotitelným „rebelem“ trpělivost. Lech Wałęsa byl z loděnic vyhozen, takže se musel živit porůznu v jiných „firmách“, nikde ale jako „politicky nespolehlivý“ logicky nevydržel dlouho.
Kromě toho byl několikrát zatčen a uvězněn a jeho rodina byla pod permanentním policejním dohledem. To byly těžké, pro lidi žijící konformně, bez zájmu o politiku a věnující se „nezávadným“ koníčkům a chataření (což bylo příznačné například pro normalizační léta v Československu) jen složitě pochopitelné roky, mimořádně náročné na psychiku a prověřující odolnost každého jednotlivce.
Zrození Solidarity
Wałęsa se ale zastrašit nenechal. V roce 1978 se stal členem „svobodných odborů“ v gdaňských loděnicích (Wolne Związki Zawodowe Wybrzeża) a o dva roky později, v srpnu 1980 již patřil mezi vůdce další stávky, která se z loděnic rozšířila do celého města i do dalších částí Polska a která mohutně otřásla sebedůvěrou komunistického establishmentu.
Výsledkem byl podpis tzv. Dohod z Gdaňsku (či Gdaňských dohod) a ustavení nezávislých odborových svazů zvaných Solidarita (Solidarność) – v čele jejich výkonného výboru stanul právě Wałęsa. Nové, nezastřeně protikomunistické hnutí nabíralo rychle na síle a zanedlouho mělo více než deset milionů členů. Jeho vůdce se stal hrdinou odbojného Polska a mezinárodně známým bojovníkem proti totalitarismu.
Výjimečný stav, Nobelova cena míru a konec komunismu v Polsku
Na sklonku zimy 1981 se Wałęsa poprvé osobně sešel s nejvyšším představitelem Polska, generálem Wojciechem Jaruzelskim (1923–2014; v čele země v letech 1981–1990).
Naděje na smírné řešení složité vnitropolitické situace ale skončilo v prosinci 1981, kdy vláda generála Jaruzelského vyhlásila v zemi výjimečný stav (Jaruzelski to později vysvětloval / obhajoval snahou zabránit vpádu sovětské armády a dalších zemí Varšavské smlouvy do Polska, ale marně).
Wałęsa a další opoziční předáci byli zatčeni a uvězněni. V říjnu následujícího roku, kdy byl Wałęsa stále ještě vězněn, byla Solidarita postavena mimo zákon, čímž začalo její nejtěžší období.
V prosinci 1982 byl Wałęsa z vězení po jedenácti měsících propuštěn a v roce 1983 se vrátil, opět jako elektrikář, do gdaňských loděnic. V témže roce se stal laureátem Nobelovy ceny míru, což značně zkomplikovalo plány komunistického vedení země ohledně jeho další perzekuce; těžká káznice již nepřipadala v úvahu, nechtěli-li se Jaruzelski a spol. blamovat před celým demokratickým světem.
Wałęsa nakonec cenu nepřevzal osobně, neboť se obával, že mu komunisté zabrání v návratu do Polska (podobně to viděli v případě výjezdu do zahraničí i někteří čeští a slovenští disidenti), takže ji výbor předal jeho manželce Danutě (* 1949).
Na sklonku dramatických osmdesátých let, kde se zejména v Polsku jako v první komunistické zemi „lámaly ledy“, proběhly od února do dubna 1989 rozhovory u kulatého stolu mezi vládou a opozicí v čele s Wałęsou.
Výsledkem byla dohoda o obnovení odborů a o uspořádání polo-svobodných voleb, v povolebním Sejmu ale měla zajištěna vládní strana jistých svých 65 % hlasů.
Červnové volby v témže roce skončily drtivým vítězstvím Solidarity, jež získala všechna „dostupná“ křesla v dolní komoře parlamentu a s výjimkou jednoho též všechna křesla v nově ustaveném Senátu. Jednalo se o Wałęsův triumf a polská i světová média o něm také tak referovala.
Premiérem nové vlády, první nekomunistické vlády v sovětském bloku, byl po složitých jednáních generálem Jaruzelskim jmenován prominentní katolický intelektuál Solidarity, další z opozičních vůdců a někdejší politický vězeň komunistického režimu Tadeusz Mazowiecki (1927–2013), jemuž bude věnován příští díl našeho seriálu. Nová éra, nejen v Polsku, právě začínala.
Prezident Wałęsa
Na konci roku 1990 se v Polsku, kde probíhala pod vedením Mazowieckého ministra financí Leszka Henryka Balcerowicze (* 1947) ve srovnání s tou československou poměrně drsná transformace centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní, což s sebou neslo vzrušené diskuse, četné projevy nespokojenosti i první „záchvěvy“ sentimentu po „starých dobrých časech“, konaly prezidentské volby.
Wałęsa, který v nich vyhrál, byl na jedné straně – kromě papeže Jana Pavla II. – nejviditelnější a nejznámější tváří Polska, zejména v zahraničí, včetně Spojených států amerických, čímž pomáhal mladé demokracii (podobně, byť trochu jiným způsobem, jako například Václav Havel), současně ale jeho výkon prezidentské funkce budil rozpaky, neboť byl poněkud, jak to jen říci, chaotický.
Prezident byl navíc takřka permanentně v konfliktu s vládami, které jmenoval, mimo jiné proto, že zcela nesouzněl s jasným tržním nastavením polské ekonomiky.
Když Wałęsa v prezidentských volbách v listopadu 1995 poměrně těsně prohrál s někdejším prominentním členem Polské sjednocené dělnické strany (která hrála v komunistické éře země stejnou roli jako u nás KSČ) a šéfem Polského olympijského výboru Aleksanderem Kwaśniewskim (* 1954), nebylo to vlastně žádné velké překvapení.
Pokus o návrat do čela státu v roce 2000 pak skončil naprostým fiaskem, pro Wałęsu tehdy hlasovalo jen jedno procento voličů. Polsko už totiž bylo docela jinou zemí než v roce 1990 a Wałęsa, jenž se rozešel i se svými blízkými spolupracovníky včetně bratrů Lecha Kaczyńského a Jaroslawa Kaczyńského, nebyl pro voliče ničím přitažlivý, spíš naopak.
Post-prezidentská léta a kauza Bolek
Wałęsovy post-prezidentské roky byly vůbec zvláštní a zanechaly i v lidech, kteří měli pro bývalého disidenta a prezidenta velké pochopení, jistou pachuť, což platí dodnes.
Wałęsovu pověst značně poškodila tzv. kauza Bolek, tj. obvinění ze spolupráce s komunistickou tajnou policií (jakou byla v Československu Státní bezpečnost; StB).
Zatímco polský Institut národní paměti trval na tom, že Wałęsa s policií spolupracoval, soud jej v roce 2000 očistil.
Bývalý prezident ale „vzápětí“ přiznal, že dokumenty, zavazující jej ke spolupráci, podepsal, ty však byly podle něj „čistě fiktivní“, což mělo složitou soudní dohru a dále poškodilo již tak pošramocenou pověst protagonisty dnešního dílu našeho seriálu.
Co říci na závěr? Snad jen tolik, že bez ohledu na to, jak si vedl v prezidentském úřadu a jaké byly a stále ještě jsou jeho post-prezidentské roky, patří Lech Wałęsa k lidem, bez jejichž odhodlání, odvahy a vůle by komunistický režim v Polsku i v dalších zemích východního bloku vydržel u moci pravděpodobně mnohem déle.
Na jeho pádu na sklonku osmdesátých let měly zásadní vliv nejen zahraničněpolitický tlak (Spojené státy za vlády Ronalda Reagana a Velká Británie za vlády Margaret Thatcherové atd.), ekonomický úpadek a ztráta „víry“ v budoucnost systému zvaného komunismus dokonce i u jeho politických a ideologických elit, ale i statečnost lidí, jako byl Lech Wałęsa. Přinejmenším (bez ohledu na vše, o čem jsem psal výše) za to mu patří velké poděkování a respekt.
