Jan Pavel II.: Duchovní vůdce „nového Západu“ a statečný bojovník proti komunismu

Karola Wojtylu alias Jana Pavla II. tak vnímali nejen v jeho rodném Polsku, ale i v celé Evropě, kde na konci osmdesátých let minulého století významně přispěl k pádu komunismu. Tak se na jeho životní osudy pojďme podívat blíže.

Skutečnost, že se Karol Józef Wojtyła narodil v meziválečném Polsku, konkrétně 18. května 1920 ve Wadowicích nedaleko Krakova, celkem příznačně v rodině vojenského důstojníka, měla pro celý jeho život naprosto zásadní význam. Stejně příznačné – nejen pro jeho generaci – je, že svoje druhé jméno dostal po maršálovi Józefu Piłsudském (1867–1935), jenž měl zásadní podíl na vzniku polského státu po Velké (první) světové válce i na jeho charakteru a fungování až do své smrti v roce 1935 – a vlastně i po ní.

Vynikající výsledky na chlapeckém gymnáziu Marcina Wadowity v Krakově umožnily Karolovi studovat na staroslavné Jagellonské univerzitě, rovněž v Krakově, na oboru polonistika, který si vybral vzhledem k silnému národnímu cítění i k zálibě v literatuře a lingvistice. 

Na počátku září 1939 však nadějné životní začátky brutálně přerval německý útok na Polsko a začátek druhé světové války. Během ní měl Karol řadu zejména manuálních zaměstnání, současně ale hrál i divadlo a zapojil se do hnutí odporu, což byl v té době projev velké statečnosti. 

Kromě toho u něj v těžkých válečných časech došlo k „vnitřnímu přerodu“ či „osvícení“, na jehož základě dospěl k závěru, že je předurčen pro dráhu duchovního. V roce 1942 byl přijat do krakovského katolického semináře, v jehož rámci docházelo k ilegální výuce. V té době již Karola Wojtyłu hledali Němci, naštěstí neúspěšně.

Stále ještě za války, na sklonku roku 1944, získal Karol Wojtyła nižší svěcení, na podzim prvního poválečného roku 1945 nastoupil k završení teologických studií na výše zmíněné krakovské univerzitě a zároveň zde i učil. 

V roce 1948 se stal po dalších studiích v Římě a Krakově doktorem teologie a následně působil jako kněz, což ve stalinistickém Polsku bylo všechno jenom ne snadné. Již tehdy věnoval nezvykle velkou pozornost práci s mládeží. V první polovině padesátých se Wojtyła habilitoval a poté začal přednášet na Katolické univerzitě v Lublinu ve východním Polsku, současně působil i jako kaplan v Krakově.

V červenci 1958 Karol Wojtyła významně postoupil v církevní hierarchii poté, co jej papež Pius XII. (vlastním jménem Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli; v úřadu v letech 1939–1958) jmenoval pomocným krakovským biskupem a titulárním biskupem v Ombi. 

Fakt, že tehdy bylo Karolovi pouhých osmatřicet let, jasně vypovídal o tom, že má před sebou velkou budoucnost. Brzy nato získal na reputaci při Druhém vatikánském koncilu (1958–1963), v jehož průběhu jej papež Pavel VI. (Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini; v úřadu v letech 1963–1978) jmenoval krakovským biskupem. V roce 1967 Wojtyłu tentýž papež jmenoval dokonce kardinálem. 

Cíl jmenování druhého tak vysokého duchovního v jedné zemi (prvním byl Stefan Wyszyński; 1901–1981; v úřadu 1948/49–1981) byl zřejmý: posílit zde postavení katolické církve, jež byla hlavním duchovním, intelektuálním a v jistém smyslu i mocenským protivníkem komunistického režimu.

V následujících letech Karol Wojtyła upevňoval své postavení v „římské hierarchii“, cestoval po světě, kde – kromě misijní činnosti – dělal v zásadě totéž, a stával se stále respektovanějším a viditelnějším představitelem katolické církve. 

Současně dostával své pověsti prominentního intelektuála, o čemž svědčily například jeho přednášky na Harvardově univerzitě ve Spojených státech amerických. Nevyhýbal se ani Československu, kde spolupracoval zejména s arcibiskupem pražským a primasem českým, kardinálem Františkem Tomáškem (1899–1992); známá je například jeho řeč při smutečním rozloučení se Štěpánem Mariou kardinálem Trochtou v dubnu 1974 v Litoměřicích. 

Komunisté, včetně československých normalizátorů, jej nenáviděli „až za hrob“ – nejen proto, že byl jedním, jak jsem již řekl, z duchovních vůdců svobodného světa, ale i proto, že dokázal „svět fízlů, gulagů a proto-totalitního či totalitního státu“ demaskovat jako málokdo jiný.

V roce 1978 – poté co zemřel papež Pavel VI. a krátce poté i jeho nástupce Jan Pavel I. (Albino Luciani, 1912–1978; v úřadu od srpna do září 1978) a po neúspěchu florentského arcibiskupa Giovanniho Benelliho a janovského arcibiskupa Giuseppeho Siriho – byl Karol Wojtyła přesvědčivou většinou zvolen novým, prvním slovanským „svatým otcem“.

Kromě obecného respektu, jemuž se těšil, tomu tak bylo i s ohledem na to, že se otevřeně nezapojoval do vatikánských bojů o moc a zůstával chladnokrevně a racionálně „nad věcí“, což slibovalo možné uklidnění rozbouřených „vnitropolitických“ poměrů.

Tento text je z povahy věci příliš krátký, než abych v něm mohl pečlivě rozebrat teologickou stránku pontifikátu Jana Pavla II., navíc o to v našem seriálu ani v první řadě nejde; nemluvě o tom, že takový rozbor patří povolanějším, než jsem já. 

Éra Jana Pavla II. v čele katolické církve (1978–2005) byla – s výjimkou posledních let, kdy jej sužovaly vážné zdravotní problémy – charakteristická mimořádnou, téměř hektickou aktivitou takřka „na všech frontách“: v politice (hned po nástupu na svatopetrský stolec pomáhal k vyřešení sporu mezi Argentinou a Chile o sporné ostrovy v průlivu Beagle, jenž měl silně „výbušný potenciál“; ostře se vymezoval proti komunismu – jeho návštěva rodného Polska, kde se začínaly „lámat ledy“, na jaře 1979 byla v mnoha ohledech přelomová), na cestách (již jeho setkání s věřícími v New Yorku v roce 1979 jasně ukázalo, že má obrovský potenciál oslovit a spojit lidi bez ohledu na věk, rasu, národnost a sociální postavení), o vnitro-církevních záležitostech nemluvě.

Jak stojí již v titulku tohoto textu – během první roku v čele Vatikánu se zrodila „globální Super Star“, jejíž popularita (jak nezvyklé slovo v této souvislosti!) mohla úspěšně konkurovat nejzářivějším hudebním a filmovým hvězdám.

Jana Pavla II. nezastavil na jeho „životní pouti“ ani atentát, jejž na něj v květnu 1981 spáchal na Svatopetrském náměstí v Římě Turek Mehmet Ali Ağca a jejž – jak říkají nejčastější interpretace – připravovaly sovětská KGB, východoněmecká STASI a bulharská tajná služba (papež byl vážně zraněn, lékařům se jej ale podařilo zachránit), ani pokus o atentát z května následujícího roku 1982, kdy na něj v portugalské Fatimě zaútočil pro změnu konzervativní španělský duchovní Juan María Fernández y Krohn. 

I tyto odsouzeníhodné činy přispěly, jakkoli to může působit nepatřičně, píšu-li to tak otevřeně, k celosvětové popularitě Jana Pavla II. a k jeho „hvězdnému statusu“.

Naprosto zásadní byl podíl Jana Pavla II. na pádu komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě, zejména v Polsku, kde se degenerovaný režim poslušných poskoků Moskvy začal hroutit již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. 

Katolická církev měla u našich severních sousedů vždycky mimořádně silné postavení a v Janu Pavlovi II. našla neotřesitelnou autoritu, jíž se ve svých neustávajících střetech s komunistickou mocí mohla zaštítit a k níž se mohla upnout, stejně jako milióny polských věřících i věřících v dalších zemích tzv. sovětského (východního) bloku včetně Československa.

Zběsilá zášť a nenávist komunistů byla pochopitelná – tváří v tvář upoceným, umaštěným, nezřídka tupým a bezskrupulózním stranickým kádrům stál – znovu to opakuji – brilantní, kultivovaný intelektuál s pevnou vírou a s takovým morálním profilem, o jakém si mohli nechat jen zdát.

Ze všech těchto důvodů patří Jan Pavel II. – spolu s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, britskou premiérkou Margaret Thatcherovou, západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem a francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem k těm světovým lídrům, kteří zajistili miliónům lidí včetně nás v Československu, respektive v České republice lepší život a nadějnou budoucnost. 

Komunismus skončil „v prachu dějin“ i díky němu. Návštěva Jana Pavla II. v naší zemi v dubnu 1990, během níž sloužil mši na Letenské pláni, ukázala, že si to lidé velmi dobře uvědomují.

Daleko důležitější než všechno, o čem jsem doposud psal, bylo ale ještě něco jiného. Kromě toho, že byl významným duchovním, dokonce papežem a politikem svého druhu, byl Karol Wojtyła – a dost možná především – neobyčejně slušným, charakterním a (zdůrazňuji!) laskavým, navýsost empatickým a odpouštějícím člověkem, z něhož vycházela obtížně popsatelná aura. 

Lidé na celém světě to instinktivně cítili a věděli, hlavně (byť nejen) ti mladí, kteří pro to mají silně vyvinutý smysl – a proto za ním šli, proto jej následovali, respektovali jej a milovali ho. Zejména toto, nikoli tituly, funkce a – byť sebevětší zásluhy – učinilo Jana Pavla II. nesmrtelným.