Počátky dnešní Evropské unie spadají hluboko do druhé poloviny 20. století. Na jejím počátku stáli její „otcové zakladatelé“ – Italové Altiero Spinelli a Alcide de Gasperi, Francouzi Jean Monnet a Robert Schuman či Němci Konrad Adenauer a Ludwig Erhard, a mnozí další politikové. Do současné podoby se ale vyvinula díky úsilí „architektů a stratégů“, jakým byl právě Jacques Delors.
Z institucionálního hlediska současné Unii předcházely Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství či Euratom. Tzv. Evropská společenství, která vznikala a rozvíjela se od přelomu padesátých a šedesátých let až do osmdesátých let 20. století.
A právě tehdy, v době, kdy ve Francii vládl jako prezident socialista François Mitterrand a ve Spolkové republice Německo coby kancléř křesťanský demokrat Helmut Kohl, vznikaly první kontury nynější Evropské unie.
Přelomová osmdesátá léta
Osmdesátá léta 20. století byla v mnoha ohledech přelomová. Na východ od železné opony, tj. v Sovětském svazu a v zemích tzv. sovětského bloku včetně Československa, se začala naplno projevovat hluboká systémová krize, která po smrti Leonida Iljiče Brežněva – zejména po nástupu Michaila Sergejeviče Gorbačova (tj. od roku 1985), v časech durmanovského „útěku od Praporu“ – vedla k rozpadu komunistického systému ve východní a jihovýchodní Evropě a posléze i k rozpadu samotného SSSR, což byla epochální událost celosvětového významu.
Pád „Říše zla“, jak Sovětský svaz v roce 1983 trefně pojmenoval americký prezident Ronald Reagan byl dán jednak ekonomickým kolapsem a s ním souvisejícím vnitropolitickým vývojem v SSSR, jednak v nemalé míře i tlakem, který na něj vyvinula nová generace západních politiků, jež se dostala k moci na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Byli to již zmíněný Ronald Reagan, britská premiérka Margaret Thatcherová (již od roku 1979), spolkový kancléř Helmut Kohl (od roku 1982); důležitá byla i role papeže Jana Pavla II. coby jednoho z duchovních vůdců Západu (od roku 1978) a také dvou francouzských socialistů – prezidenta páté republiky Françoise Mitterranda a „jeho“ ministra a pozdějšího dvojnásobného šéf Evropské komise Jacquesa Delorse.
Pojďme se proto na Delorsovu politickou kariéru a jeho význam pro dnešní Evropskou unii podívat podrobně.
Vysoká politika a ministerské funkce
O roli Françoise Mitterranda v moderních francouzských dějinách i v procesu evropské integrace jsme si v našem seriálu již povídali – a proto jej nyní ponechme stranou a soustřeďme se na jeho blízkého spolupracovníka a ideového souputníka Delorse.
Ten stál v čele „jednotné Evropy“ dlouhých deset let (od roku 1985 do roku 1995), což byla v mnoha ohledech dynamická či dramatická – jak chcete – doba. Jaké tedy byly jeho životní a politické osudy, sny a vize, co se mu podařilo a co nikoli?
Jacques Delors se narodil červenci 1925 v Paříži a od mládí jej vše táhlo k ekonomii, k ekonomice a k politice.
Odborné i politické zkušenosti začal sbírat ještě za čtvrté republiky (1944–1958), konkrétně ve Francouzské bance (Banque de France) a také, pro někoho možná překvapivě, v jedné ze dvou nejmocnějších odborářských organizací v zemi – ve Francouzské konfederaci křesťanských pracujících či zaměstnanců (Confédération française des travailleurs chrétiens); později stál dokonce při zrodu národní odborářské centrály – Francouzské demokratické konfederace práce (Confédération française démocratique du travail).
V roce 1969 se stal Delors – navzdory socialistickému smýšlení a aktivitě v odborech – poradcem gaullistického (tj. pravicového) ministerského předsedy Jacquesa Chabana-Delmase (v úřadu v letech 1969–1972).
O pět let později, roku 1974, vstoupil Delors do Socialistické strany Francie (Parti Socialiste), a to přes svou křesťanskou výchovu a silné křesťanské přesvědčení, které ale neshledával v rozporu s politikou, již strana zastávala.
O tom, že jeho vliv ve straně pozvolna rostl, svědčilo nejlépe to, že byl v roce 1979 při prvních přímých volbách do Evropského parlamentu za socialisty zvolen a zůstal poslancem až do roku 1981, přičemž působil jako nanejvýš aktivní předseda výboru pro hospodářské a finanční záležitosti.
Když v roce 1981 François Mitterrand – do značné míry překvapivě – vyhrál prezidentské volby nad úřad obhajujícím Valérym Giscardem d’Estaing(em), byl Delors coby inteligentní, schopný a věrný muž povolán ze Štrasburku do prezidentových služeb.
V letech 1981–1984 pak sloužil ve vládě jako Mitterrandův, respektive Mauroyův (premiér) ministr hospodářství a financí, respektive jako ministr hospodářství, financí a státního rozpočtu, přičemž se osvědčil jako vysoce kompetentní muž s „velkým politickým potenciálem“, jak o něm psaly nejedny francouzské (nejen levicové) noviny.
Od toho už byl jen malý krok k nejvyšší politické funkci i k největší výzvě jeho života.
Francouzský socialista v čele Evropy
Vyvrcholení Delorsovy politické kariéry přišlo v roce 1985, kdy jej především François Mitterrand prosadil do funkce předsedy Evropské komise.
Když v lednu toho roku nastoupil do úřadu, stal se teprve druhým Francouzem v čele „jednotné Evropy“ – což je poněkud překvapující, uvědomíme-li si, jak významnou roli Francie v procesu evropské integrace hrála (prvním byl François Xavier Ortoli v letech 1973–1977).
Právě v době Delorsova předsednictví byly podepsány klíčové smlouvy dnešní Evropské unie.
Konkrétně se jednalo o Schengenskou dohodu a úmluvu o postupném rušení kontrol na vnitřních hranicích Evropských společenství (budoucí EU), jejímž prvními signatáři byli Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko v červnu 1985 v lucemburském Schengenu; a Maastrichtská smlouva z února 1992, která fakticky ustavovala Evropskou unii.
Delors byl mužem, kterého měli rádi i jeho političtí protivníci a nepřátelé
Role Jacquesa Delorse při jednáních o výše zmíněných dohodách byla naprosto zásadní.
Důležitou roli při nich (se)hrálo nejen to, že měl vždy pevnou oporu ve francouzském prezidentovi Mitterrandovi (jenž byl spolu se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem a, nezapomínejme, s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou nejvlivnějším evropským politikem), ale i jeho vyjednávací (a manévrovací) schopnosti.
Stejně jako jeho schopnost dojít i v téměř beznadějných a bezvýchodných situacích k obecně přijatelnému kompromisu, aniž se někdo cítil podveden, opomenut či znevážen. V zásadě lze říci, že Delors byl mužem, jehož měli rádi i jeho političtí protivníci a nepřátelé.
Jacques Delors patřil ke klíčovým vyjednavačům i při přípravě zásadních reforem rozpočtu Evropských společenství a jednotného trhu.
Kromě Evropské komise totiž předsedal také Výboru pro studium/výzkum hospodářské a měnové unie, který byl příznačně znám jako Delorsův výbor; právě z toho výboru vzešel plán na zavedení eura jako jednotné evropské měny.
V této souvislosti je třeba říci, že Delors zůstával za všech okolností věrný svému socialistickému (světonázorovému) přesvědčení, což ostře kontrastovalo s názory dalších vůdců svobodného euro-atlantického světa v jeho době, tj. amerického prezidenta Reagana, britské premiérky Margaret Thatcherové a spolkového kancléře Helmuta Kohla.
Ti všichni – každý po svém, ale přesto – žili v jiném myšlenkovém světě nežli Delors. Ve světě, v němž měly zásahy státu do ekonomiky a do (řízení) společnosti obecně, stejně jako systematické přerozdělování bohatství, mnohem menší, pokud vůbec nějaký prostor.
Navzdory tomu Delorse všichni vnímali ne-li rovnou jako přítele, pak „alespoň“ jako váženého politického spolu/protihráče. To není ani trochu málo a má to velkou vypovídací hodnotu.
„Druhý život“
Po skončení druhého mandátu v čele Evropské komise v roce 1995, kdy už jeho „dítě“, Evropská unie, žila svým vlastním životem, se Delors z nejvyšších politických kruhů fakticky stáhl, třebaže tomu tak nemuselo být.
Na sklonku Mitterrandova prezidentství, v roce 1994, jej totiž francouzští socialisté vehementně přesvědčovali, aby kandidoval do funkce prezidenta republiky s tím, že bude mít proti pařížskému starostovi Jacquesu Chirakovi (který volby v roce 1995 nakonec vyhrál) a proti pravicovému premiérovi Édouardovi Balladurovi velkou šanci uspět.
Delors nicméně ustoupil dřívějšímu socialistickému ministerskému předsedovi Lionelu Jospinovi, který, jak jsem už řekl, s Chirakem následně prohrál, a socialisté tak po čtrnácti letech přišli o Elysejských palác, což pro ně bylo velmi bolestivé.
Když krátce po loňských Vánocích Jacques Delors v devadesáti osmi letech zemřel, odešel bez nadsázky jeden největších Evropanů moderních dějin našeho kontinentu
Delors se držel oficiální politiky stranou, jistý neformální vliv si nicméně zachovával jako zakladatel (v roce 1996) a doživotní šéf think tanku Naše Evropa (Notre Europe), jenž je oficiálně znám jako Institut Jacquesa Delorse (Institut Jacques Delors), a jako člen dalších organizací a institucí (Aspen Institute, Spinelli Group, Římský klub atd.).
Delorsova politická činorodost byla do jisté míry i lékem na některé těžké osobní ztráty (smrt syna Jeana-Paula v roce 1982 v pouhých devětadvaceti letech), právě v politice na tuto tragédii nejlépe zapomínal a bránil se jejím devastujícím dopadům na jeho osobnost.
Když v prosinci 2023, bezprostředně po vánočních svátcích, Jacques Delors v devadesáti osmi letech zemřel, odešel jeden, bez jakékoli nadsázky, z největších Evropanů moderních dějin našeho kontinentu. To je fakt, který mu nemohou upřít ani jeho nejzarytější političtí a osobní nepřátelé.
