Záchranné stanice v Česku živoří. Unikátní paraZOO ve Vlašimi generuje zisk i šťastná zvířata

Za loňský rok přijaly záchranné stanice v Česku zhruba 30 tisíc zvířat. Lví podíl na tomto počtu mají ptáci. „Zvlášť v sezóně mláďat je to ‚fičák‘. Hodně z nich je zraněných po nárazu do překážek, vlivem dopravy, elektrického vedení nebo pokousání kočkou či psem. Totéž platí i u savců. Naše záchranná stanice letos přijala přes 1280 živočichů. Jen pro srovnání, v roce 2020 jich bylo necelých 600,“ vypočítává vedoucí vlašimské záchranné stanice a paraZOO Alena Konvalinková. Záchranná stanice je primárně určena volně žijícím druhům. „Když nechceme přijmout opuštěná koťata, dostáváme občas nepěkně vynadáno,“ podotýká záchranářka. 

V zimním období převládají sražená zvířata, později pak vysílená a vyhladovělá, hlavně mladí ježci, kterým se před zimou nepodařilo dostatečně „nabrat“ a usnout. Nedávno ale ve Vlašimi přijímali i užovku, která měla močové kameny, a proto nemohla hibernovat. Po Silvestru pak plní zdejší kotce nejrůznější zvířata, zmatená a vystresovaná pyrotechnikou.

Zvyšující se počet ošetřovaných zvířat logicky znamená i rostoucí náklady, české záchranné stanice však dlouhodobě bojují s podfinancováním sektoru. 

Záchrannou stanici a paraZOO ve Vlašimi provozuje tamní Český svaz ochránců přírody, nezisková organizace s minimální zárukou příjmů. Péči o zraněná a hendikepovaná zvířata částečně financuje Národní síť záchranných stanic z Programu péče o krajinu Ministerstva životního prostředí. 

Jenom peníze ale nestačí. Jen pro představu – 34 záchranných stanic v Česku si letos rozdělovalo 25 milionů korun. Další příjmy vlašimské záchranné stanice plynou z fondů Středočeského kraje (cca 110 tisíc Kč) a ze vstupného do paraZOO. Roční náklady přitom činí zhruba 4,5 milionu korun. 

„Velkou část příjmů si musíme sami ‚vyfundraisovat‘ nebo vypsat – podávat žádosti do dalších menších grantových výzev a poskládat to celé dohromady. Nesháníme peníze jen na provoz stanice a paraZOO, ale také na další ochranářské projekty,“ vypočítává Alena Konvalinková. 

Aktuálně prosí vlašimská záchranná stanice veřejnost o příspěvek na péči o mláďata. Ta totiž v sezóně mezi přijímanými zvířaty dominují a péče o ně je jednoznačně nejnáročnější. Čím víc peněz takto získají, tím více jim následně přispěje ČSOB.

Klacky pod nohy hází záchranným stanicím i český právní řád, který definuje a různě ošetřuje hned tři kategorie fauny – živočichy, zvířata a zvěř. O zraněnou zvěř by se měl „postarat“ pouze a jen správce honitby. Pod termín „zvěř“ ale spadají například i poštolky, hrdličky, rackové, káňata, výři, krahujci, rysové nebo třeba vydry. 

Loni záchranné stanice přijaly celkem 2083 poštolek, 947 káňat a 252 krahujců. Ten, kdo je do nich přinesl, se ale stal „pytlákem“, protože porušil zákon o myslivosti. Legislativní terminologie se sice různě vyvíjí a v novelách modifikuje, přesto v ní zůstávají slepá místa. 

„Na naši praxi to zase takový vliv nemá. Vyjma novely o invazních druzích, kdy je třeba myslet v prvé řadě na ochranu přírody a ne na záchranu jedince. Jen se lidem obtížně vysvětluje, že např. nutrii nemusíme do stanice přijmout, a pokud tak učiníme, měli bychom ji nechat utratit,“ vysvětluje Alena Konvalinková.

Vlašimská záchranná stanice nemá problém ani se správci honiteb. „S myslivci na našem území máme spíš dobré zkušenosti, tedy rok od roku lepší, jak u nich dochází ke generační obměně,“ pochvaluje si záchranářka. Ohledně zvěře řeší spíše jiný palčivý problém – příliš horlivé a nesoudné pokusy o záchranu. 

„Nejproblematičtější je jednoznačně srnčí zvěř. My přijímáme srnčata a myslivci nám to tolerují, někteří i vítají, protože většina z nich nemá na odchov takhle komplikovaných mláďat kapacity. U dospělých srn je situace jiná. Pravidelně se stává, že lidé srazí nebo najdou sraženou srnu u silnice, naloží ji do auta a rovnou přivezou k nám. Ještě jsme neměli případ, že by takhle zraněné zvíře přežilo. Jen je vystaveno dalšímu stresu z převozu. Některým nálezcům se ale nedá vysvětlit, že i ukrácení utrpení je formou pomoci zvířeti,“ upozorňuje záchranářka. 

Další „bolestí“ záchranných stanic je vysoká fluktuace zaměstnanců, zvláště ve větších stanicích. Jejich práce je naplňující, ale zároveň i vyčerpávající. Svým způsobem jde o profesi, která je náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. 

„Někoho možná překvapí, že vlastně pracujeme více s lidmi než se zvířaty. To, že přijmeme třináct set zvířat, není zdaleka všechno, jsou za tím telefonické hovory a někdy velice náročná komunikace. Můj hrubý odhad je, že vyřídíme dalších možná jednou tolik telefonických hovorů, kdy lidé chtějí konzultaci nebo je přesvědčujeme, aby ponechali zvíře v přírodě, že by mu pomoc uškodila,“ osvětluje Alena Konvalinková. 

„V září se mi při zvonění pohotovostního telefonu také chce občas utéct. Jedna moje kolegyně má halucinace, že ho slyší zvonit, i když je mimo stanici. Po sezóně nám prostě trochu hrabe,“ přiznává vedoucí záchranářů. 

Přesto je potřeba vždy záchrannou stanici kontaktovat napřed telefonicky. S vyhledáním nejbližší záchranné stanice pomůže aplikace Zvíře v nouzi. „Pak je potřeba volat a mít trpělivost, pokud váš případ ošetřovatelé nemůžou vyřešit hned, a hlavně poslouchat jejich instrukce. Lidé by si měli uvědomit, že pracovníci záchranných stanic pomáhají jim, aby mohli zvíře zachránit. Že to není nějaká automatická státem zajišťovaná služba. Je to o spolupráci a důvěře, že naše instrukce jsou pro zvíře nejlepší. I když se samozřejmě také můžeme zmýlit, protože na dálku posoudit stav zvířete není vždy lehké,“ upozorňuje vedoucí záchranné stanice.

Po úspěšném vyléčení následuje zpravidla vypuštění zpět do volné přírody. Někdy si ale divoké zvíře zvykne na péči natolik, že je návrat problematický. 

„Nejčastěji se to stává u mláďat šelem, která nevyrůstají se svými vrstevníky. Proto v Národní síti záchranných stanic vytváříme takzvané školky. My jsme jedna ze stanic, do které se umisťuje vydří školka. Spojují se u nás obdobně stará vydřata, aby společně ‚zdivočela‘. Ve skupince si na lidi nepřivyknou. Jinak se většině zvířat zpátky od nás do přírody chce a pro nás je to ten nejlepší zážitek,“ popisuje hlavní poslání záchranné stanice Alena Konvalinková, které utkvěla v paměti například orlice s naraženým křídlem, první bobr v historii stanice a hlavně vlk Bubla. 

Záchrana mladého vlka se dočkala širokého mediálního pokrytí. Loni v září ho našli houbaři sraženého u silnice v Krušných horách. Díky zájmu veřejnosti se podařilo na péči o těžce zraněného vlka vybrat zhruba 2,5 milionu korun, za které byl postaven výběh v Bublavě, ve kterém měl vlk strávit zbytek života. 

Vlčí celebrita se ale v záchranné stanici ve Vlašimi zotavila natolik, že mohla být vypuštěna do volné přírody. Přestože kolovaly informace, že ve volné přírodě strádá, nakonec ho fotopasti letos v červnu zachytily v dobré kondici po opuštění mateřské smečky v německém Sasku.

Někdy ale návrat do volné přírody není možný. Pro hendikepovaná divoká zvířata proto ve Vlašimi založili unikátní paraZOO. „Našimi hvězdami jsou vydra Kapka, krkavec Bob, veverka Pišta a mýval Waldemar. Jsou to zároveň zvířata, se kterými kolega Martin trénuje. Jsme jednou z mála zoo, kde se využívá pozitivní trénink k odbourání stresu, zábavě zvířat, snazšímu ošetřování a údržbě jejich voliér. Je to ale také atraktivní pro návštěvníky,“ dodává Alena Konvalinková.

Ti si zde mohou prohlédnout zvířecí druhy, které v klasické ZOO většinou nenajdou. Na jejich příbězích zaměstnanci vysvětlují, co vše může zvířatům ubližovat nebo škodit, jak je lépe chránit a jejich zraňování předcházet. Brány vlašimské paraZOO se otevřou opět v březnu. Navštívit ji můžete každý den kromě pondělí. O letních prázdninách pak po celý týden.