V Jižní Koreji zakazují jíst psy, u nás je to stále „legální“. Proč prasata jíme a psy ne?

Legendární reklama na vyhledávač centrum.cz, která svým obsahem naprosto převálcovala produkt propagace, utkvěla v mysli snad všem, kdo ji viděli. Sníst Bobíka nebo jakéhokoli jiného psa je totiž v našich končinách tabu, jako třeba kanibalismus.

Petr Majer, zástupce tiskového mluvčího oddělení vnější komunikace Státní veterinární správy připouští, že zákon konzumaci psů (na rozdíl od komerčního porážení a prodeje) v Česku nezakazuje: „Pro porážení psů a prodej jejich masa není v ČR na rozdíl od jiných druhů zvířat platná právní úprava, tudíž možné legálně není. Ale pokud by chovatel, čistě teoreticky, chtěl usmrtit a sníst svého psa či využít jeho kůži, v rozporu se zákony to samo o sobě není. Mezi legální důvody k usmrcení zvířete totiž obecně patří mimo jiné využití produktů zvířete chovaného nebo drženého pro produkci potravin, vlny, kůže nebo jiných produktů.“ 

Přesto psy prostě a jasně nejíme. „Porážka by však musela proběhnout tak, aby nedošlo k týrání zvířete, což je v domácích podmínkách téměř vyloučeno. Navíc, v našem kulturním prostředí je, troufám si říci, zabíjení psů pro maso či kůži kulturně a eticky nepřijatelné,“ dodává Majer. 

Proč je v našich kulturních podmínkách prakticky nemyslitelné sníst psa, zatímco jiná zvířata konzumujeme s potěšením? Prase je inteligentní, přemýšlivé a emocionální zvíře. Je stejně hravé a učenlivé jako pes. Přesto je v západní civilizaci jeden druh zahrnován náklonností, respektem a péčí a druhý čelí masové porážce. Když lehce přetransformujeme výrok z knihy Farma zvířat George Orwella: „Všechna zvířata si nejsou rovna. Ale některá jsou si rovnější.“ S empatií, která nám brání je sníst, hledíme na psy, kočky, slony, lidoopy nebo třeba delfíny. Považujeme je za inteligentnější než hospodářská zvířata.

Prasata mezi sebou komunikují zhruba dvaceti různými druhy zvuků, mají sny stejně jako lidé, slyší na jméno, umí poslouchat povely a vedou komplexní společenský život. Patří spíše do našich srdcí než žaludků, přesto nemáme sebemenší problém je odosobnit a sníst. „Problém je v tom, že jsme zvyklí je vnímat jako stádní zvířata,“ upozorňuje profesor Coloradské univerzity Bernard Rollin. 

„Vidíte tisíc krav nebo prasat a pomyslíte si, že jsou všechna stejná. Ve skutečnosti jsou mezi nimi obrovské individuální rozdíly. Musíte trpět ideologickou slepotou, abyste si mysleli, že tato zvířata nejsou inteligentní. Doufám, že se vrátíme k zemědělství, které pracuje více s biologickými a psychologickými potřebami zvířat a jejich přirozeností, než proti nim,“ dodává Rollin. 

Americký biolog, etolog a behaviorální ekolog Marc Bekoff, který zkoumal kognitivní a emoční schopnosti různých zvířat, nepovažuje otázku porovnávající inteligenci různých druhů za užitečnou. „Vždy zdůrazňuji, že inteligence je klouzavý koncept a neměl by být používán k hodnocení utrpení,“ říká Bekoff. Toto srovnávání nás podle něj umisťuje na šikmou plochu. Zdánlivě chytřejší zvířata netrpí více než ta méně inteligentní. „Neexistují žádná data, na základě kterých bychom mohli tvrdit, že psi jsou emočně složitější než prasata nebo jiná zvířata určená k jídlu,“ tvrdí Bekoff.

Podle Janeen Salak-Johnson, profesorky na katedře fyziologie a chování živočichů na University of Illinois, neziskové organizace bojující za práva zvířat zacházejí ve svých kampaních při srovnávání domácích mazlíčků s hospodářskými zvířaty až příliš daleko. „Nemůžeme nechat všechna tato zvířata volně se potulovat – není to ekonomicky udržitelný systém. Ano, musíme splnit své závazky vůči těmto zvířatům, ale je na druhou stranu spravedlivé nechat svět hladovět?“ ptá se.

Málokdo si asi myslí, že bychom měli hospodářská zvířata vypustit do volné přírody a jíst jen maso, které si sami ulovíme. Existuje ale mnoho humánnějších alternativ k současným továrním chovům. Pokud bychom je realizovali, nejspíš by tolik z nás netrpělo tzv. paradoxem masa.

Tento vědecký termín popisuje dilema lidí, tedy z biologické podstaty všežravců, kteří rádi jedí maso, ale neradi přemýšlí o tom, že kvůli tomu muselo zemřít zvíře. Australský psycholog Brock Bastian vysvětluje, že pro každého milovníka zvířat je myšlenka na jejich utrpení přinejmenším znepokojivá. Ale dodává, že „pokud zvíře zemře přirozenou smrtí, pochybuji, že by lidé měli černé svědomí ohledně jeho konzumace.“ Jenže nebudou se v takovém případě zamýšlet lidé nad tím, že se chovají jako „mrchožrouti“?

„Paradox masa“ je v podstatě ukázkový příklad tzv. kognitivní disonance – nepříjemného psychického stavu, kdy se naše obvyklé postoje a návyky dostávají do střetu s pocity a znalostmi. Abychom „spolkli s masem i naše nepříjemné myšlenky“, používáme různé „kognitivní triky“ – například v sobě utvrzujeme přesvědčení, že konzumace masa je přirozená (vyvinuli jsme se jako všežravci), normální (dělá to každý), nezbytná (potřebujeme bílkoviny) a příjemná (maso dobře chutná). 

Do hry vstupuje i tzv. „konfirmační zkreslení“ – upřednostňujeme informace a interpretace, které podporují náš vlastní názor. A nakonec také výše zmíněné kulturní rozdíly, z nichž pramení, která ze zvířat skončí u nás doma v pelíšku a která na talíři.

Antropologové Frederick Simoons a Marvin Harris tvrdí, že to, zda považujeme zvíře za „maso“, často závisí na jeho ekonomické užitečnosti v minulosti. Dnes nejíme například koně, protože ti byli kdysi používáni na potah – samozřejmě se snědli poté, co dosloužili svému účelu, ale nebyla to primárně jateční zvířata jako „skot a brav“. V některých oblastech přichází ke slovu také význam daného zvířete v náboženství nebo – jako dodnes u některých afrických kmenů – přímo coby značky kmenové identity. 

Jakmile zařadíme zvíře do kategorie „jídlo“, změní se náš náhled na něj, což je často reflektováno i v názvosloví – masu neříkáme skutečným jménem zvířat: např. místo prasete je to vepřové nebo slanina. V 18. století v Japonsku říkali koňskému masu „třešeň“, jelenímu „javor“ a masu divokých prasat „pivoňka“.

Jak ale řešit nepříjemný vnitřní rozpor, když vám utrpení zvířat přesto vadí? Ideálně tím, co vědci nazývají „vnímanou změnou chování“. Maso můžete nakupovat od řezníků, kteří deklarují, že zvířata byla chována a poražena „humánně“ – mimochodem jsou na tom založeny dávné tradice košer i halal. Případně na původ masa prostě vůbec nemyslet a o mase nepřemýšlet jako o zvířatech (viz výše). 

„Pomáhá“ ale i vysoký počet poražených zvířat. S vysokým počtem obětí se už nejsme schopni ztotožnit: platí zde stejné pravidlo jako například u lidských obětí přírodních či válečných katastrof – od určitého čísla už zkrátka nejde o masové vraždění, ale „pouhou“ statistiku.

V krajním případě se můžete stát vegetariánem, nebo to alespoň předstírat. Takových lidí totiž vůbec není málo. Studie z roku 2015 založená na datech z amerického ministerstva zemědělství ukazuje, že 27 % (což je víc jak čtvrtina) „vegetariánů“ připustilo, že „občas“ konzumují červené maso, a při zahrnutí drůbežího a rybího masa se k jeho konzumaci přiznala bezmála polovina (48 %) vegetariánů.