Perspektiva Evropy do dalších let? Inflace, vyšší daně a nulové důchody

Začněme u inflace. Ještě nedávno většina světových centrálních bank svorně tvrdila, že jde o přechodný fenomén, nyní pomalu začínají měnit názor. Co si o tom myslíte vy?

Vyšší míra inflace tu bude mnohem déle, než si velké centrální banky připouštějí. Důvodů je několik. Pokud mluvíme o eurozóně a o Evropské unii, vycházejí inflační tlaky z nabídkové strany, což je způsobeno dopadem covidové pandemie a zpřetrháním dodavatelských řetězců. Ceny dopravy zboží do Evropy jsou vysoké a takové ještě nějakou dobu zůstanou.

Do toho inflaci v řadě zemí, například ve Velké Británii, pohání poměrně silný růst mezd. A v neposlední řadě je důvodem pochopitelně i evropská zelená tranzice, klíčová politická agenda. Stačí se podívat na cenu emisních povolenek, která v posledních měsících překonala 60 eur a která se propisuje do cen energií. V Saxo Bank si přitom myslíme, že v dlouhodobějším horizontu se jejich cena může vyšplhat až na 200 eur, což pochopitelně bude kola inflace dále roztáčet.

Jak dlouho zde s námi vyšší míra inflace bude?

Předpokládám, že dva až čtyři roky určitě.

Velké centrální banky jako by si to ale nepřipouštěly.

Přesně tak. Je přitom zajímavý rozdíl právě mezi velkými centrálními bankami, ECB a Fedem, a centrálními bankami nastupujících trhů na straně druhé. V tom druhém případě sice centrální bankéři také tvrdí, že inflace bude spíše přechodná, zároveň ale zvyšují své úrokové sazby. Viděli jsme to v Maďarsku, v Polsku, v Česku. Reakce těchto centrálních bank mi osobně přijde mnohem blíže realitě než reakce ve Frankfurtu a Washingtonu – i když si myslím, že během dalších měsíců Fed a ECB svou rétoriku upraví, strukturální trendy už zkrátka nepůjde ignorovat.

To jsou centrální banky. Co ekonomové, kdy se oni začnou strachovat, že inflace je příliš vysoká? Je to při pěti procentech? Při deseti?

My už se strachujeme. Když máme inflaci v Evropské unii na úrovni tří, čtyř procent, je to problém, zejména když s ní začíná zpomalovat i tempo růstu ekonomik. V září a říjnu vyšla spousta statistických údajů, které ukazují, že vrchol ekonomického oživení v Evropě už máme za námi. Pokud nás tedy čeká budoucnost, kde budeme mít tříprocentní inflaci a, pokud se bude dařit, dvě procenta ekonomického růstu, tak to rozhodně optimální není. Byl bych opatrný se slovem stagflace, před kterým někteří ekonomové varují, ale velká party nás také nečeká.

Pro politiky, kteří si během covidu napůjčovali miliardy eur dluhů, přitom vyšší míra inflace nemusí být úplně nežádoucí.

V některých zemích se o tom debatuje, ale upřímně, nejsem si jistý, že si takový přístup mohou dovolit všechny státy. Pokud by politici chtěli své dluhy odmazat právě přes inflaci, myslím, že by se velmi rychle začaly objevovat protesty skupin jako žluté vesty. Je třeba si uvědomit, že pandemie měla skutečně drastický vliv na ty nejchudší části populace a když k této situaci přidáte vysokou inflaci, uděláte z toho skutečně nebezpečný sociální koktejl.

Podle mého se většina zemí s vysokými dluhy nabranými za časů pandemie vyrovná spíše vyšším zdaněním. Minulý měsíc jsem byl v Polsku, kde se řeší zavedení vyšší daně z příjmu, to samé je na stole ve Velké Británii, v USA… A věřte mi, ve Francii, až bude po prezidentských volbách (konají se na jaře příštího roku, pozn. red.), se to bude řešit taky.

Na společnost to přitom dopadne tak či tak. Buď se lidem sníží kupní síla vyšší inflací, nebo jim zbyde v peněžence méně peněz pro vyšší zdanění.

Přesně tak. Byť je férové dodat, že vyšší míra inflace mnohem tíživěji dopadne na tu nejslabší příjmovou skupinu. Stačí se podívat, jak právě ji decimují aktuálně rostoucí ceny energií. Na druhé straně vyšší zdanění je většinou nastavené tak, že více dopadne na střední a vyšší příjmovou třídu, případně na podniky.

Ani jedno není ideální. Jaké to podle vás bude mít dlouhodobější dopady na sociální soudržnost v jednotlivých zemích? Už nyní vidíme, jak je Evropa polarizovaná a tato opatření sotva pomůžou.

V Saxo jsme v jedné analýze už před několika lety psali, že social contract is broken. Tehdy jsme měli na mysli spíše Spojené státy, ale dnes už by to bohužel sedělo i na Evropu – pandemie se stala akcelerátorem strukturálních problémů v naší společnosti.

Řada ekonomů sice podotýká, že lidé si během covidu našetřili rekordní úspory. Jasně, to je pravda, ale když se na ta data podíváte pořádně, tak například ve Francii bankovní úložky vzrostly jen pětině nejbohatší populace. A v řadě dalších zemích je to podobné. A to je jen jeden příklad toho, jak se společnost více polarizuje a rozděluje, v řadě zemí jsou stále témata jako migrace, bezpečnost… Bohužel, rizikem, které před námi vidím, je mnohem rozdělenější společnost.

Do dalších let bude pro evropské země zachování sociální jednoty jasnou prioritou číslo jedna. Bohužel jsem v tomto ohledu spíše pesimista – obávám se, že nejrůznějších protestů a rozbrojů bude do budoucna jen přibývat.

Nejen v Česku jsou nyní velkým tématem ceny energií. Dosáhly nyní svého vrcholu?

Bohužel nedosáhly a budou dlouhodobě dále růst. V zásadě ze dvou hlavních důvodů: za prvé v Evropě je dlouhodobě podfinancovaná infrastruktura. Už před pěti lety mi jeden energetický expert předkládal scénář, kterého jsme nyní svědky.

Druhý faktor je politický, je to naše volba zelené tranzice, jejímž efektem jsou vyšší ceny energií. Ať chceme, nebo ne, cena obnovitelné energie je stále velmi vysoká a má stále řadu omezení – tím největším jsou výkyvy v dodávkách, když nefouká nebo nesvítí slunce.

Zároveň mi dovolte dodat, že i když ve většině evropských zemí chceme opustit jadernou energii, bez ní se přechod na bezemisní ekonomiku a zachování vize Green Dealu určitě nepodaří. Kupříkladu Belgie chce své jaderné elektrárny odstavit v roce 2025 – a jaký bude dopad tohoto kroku na emise CO2? Ty výrazně vzrostou, protože země bude výkon nahrazovat plynovými elektrárnami. Podstatné tedy je nesoustředit se jen na obnovitelné zdroje, ale i na jádro – a s přechodem musíme být velmi opatrní.

Zatím to ale vypadá, že jsme všechno, jen ne opatrní. Desetina Evropanů čelí energetické chudobě, ceny energií nepředvídatelně rostou, strategicky se stále více spoléháme na Rusko...

Máte pravdu. A znovu je důležité vypíchnout: aktuálně nemáme žádný jiný čistý zdroj konstantního přísunu energie než jádro. Pochopitelně, pro Francii je to zároveň klíčový technologický sektor, který nikdy neopustíme. Ale pokud se podíváme do Německa, do Belgie, do dalších zemí, které se odklánějí od jádra, tak jejich rozhodnutí není příliš moudré – z ekonomického, environmentálního i strategicko-bezpečnostního pohledu.

Co k tomu tedy politiky vede? Je to strach z Fukušimy?

Tomu nevěřím. Největší smysl mi dává vysvětlení, které mi před časem načrtnul jeden politik. Podle něj je za odmítáním jádra fakt, že evropské zelené strany v 70. letech postavily svou identitu na striktním odmítání jaderné energie. A i když se od té doby situace změnila a řada zelených chápe, že jádro potřebujeme, obávají se, že by jeho přijetím kompromitovali svou identitu, na které kdysi vyrostli.

Když se hovoří o Green Dealu, propozice Evropské komise je taková, že zachráníme planetu a ještě na tom vyděláme ekonomicky. Vidíte ty ekonomické benefity?

Zaprvé bych zmínil, že celá zelená tranzice je záležitostí téměř exkluzivně Evropské unie. Pokud vycestujete do světa, včetně USA, na nic podobného nenarazíte. A i v těch Spojených státech, které pod Joem Bidenem přicházejí s velkým infrastrukturním plánem, se tolik nesoustředí na obnovitelné zdroje jako spíše na modrý vodík – tedy vodík, který je spojený s fosilními zdroji. To je zkrátka fakt.

Problém zelené tranzice Evropské unie je v tom, že dala na stůl příliš mnoho peněz na všemožné projekty, ale chybí jasná strategie. Pokud máte jako podnikatel téměř jakýkoliv zelený projekt, je velká šance, že na něj také dostanete peníze. Peníze se tak rozpouštějí v různých grantech, podporách a dotacích na všechno možné, ale směr a myšlenka se vytrácí. Potřebujeme tedy jasnější strategii, a ne k roku 2050, ale pro příštích deset let. Za mě osobně by dávalo mnohem větší smysl, než pořád podporovat solární a větrnou energii, směřovat finance do vodních a biomasových elektráren, které dodávají nepřetržitý konstantní výkon.

Pokud se ale vrátím k vaší otázce, ano, zelená tranzice povede k vyšší produktivitě. To ale nějaký čas potrvá a nemyslím, že vyšší produktivitu uvidíme příliš brzy.

Dnes jsou to tedy peníze z helikoptéry pro energetický sektor?

Ano, kompletně. Ale většině lidí to vyhovuje, protože to znamená peníze pro každého.

Už jednou jsme zmínili žluté vesty a společenskou soudržnost. Myslíte, že vysoké ceny energií vyženou lidi znovu do ulic?

Ve Francii? Na 100 procent. Žluté vesty stále existují, byť nejsou vidět tolik, jako dříve; nyní jsou součástí protestů proti vakcinaci. To znamená, že jsou ještě radikálnější. Prezident Macron pro ně a pro skupinu obyvatel, kterou toto hnutí reprezentuje, nikdy neudělal nic, čím by si je usmířil. Je tak jenom otázka, co bude spouštěčem jejich aktivity. Mohou to být ceny energií, může to být migrace. Dříve či později to přijde.

Jak velké téma je migrace ve Francii? Je situace tak dramatická, jak ji často vykreslují média?

Dám vám příklad. V roce 2014 jsem kandidoval na starostu jednoho menšího města, které se tehdy potýkalo s jednadvacetiprocentní mírou nezaměstnanosti. Volby jsem prohrál, ale to není podstatné. Podstatnější je, co vláda od té doby pro obyvatele udělala. A to bylo v podstatě jen to, že tam poslala migranty z Afriky, Blízkého východu. A místní Francouzi, kteří marně shánějí práci a mají hluboko do kapsy, nyní nechápou, proč mají migranti u vlády přednost.

Dle mého by země měla zachovat kulturní jednotu, to je něco, co se Francii až do 70. let dařilo dost dobře. Moje rodina přišla do Francie z Polska ve 30. letech minulého století a prarodiče mi kdysi vyprávěli, že mezi sebou na veřejnosti vůbec nemluvili polsky. Naučili se francouzštinu, to byl způsob, jak se stát Francouzem.

Jenže to se dnes změnilo. Pro řadu lidí to, že se stanou Francouzem, znamená pouze pobírání státních dávek. A mediální vykreslování? Podívejte se do Paříže a ani už nejde o její okrajové části. Projděte se v 10. arrondissementu, kolem Gare de Nord, tam v okolí žijí lidé přes 30 let a nemluví francouzsky. To je problém. Společnost ve Francii není jako ta ve Spojených státech nebo ve Velké Británii. Pro nás je podstatné, aby lidé, kteří chtějí být součástí naší společnosti, mluvili francouzsky, aby se snažili zapadnout. To je důležitý krok, jak se stát součástí společnosti.

To ale dnes nefunguje a jedním z důvodů je i snaha části levice, která se snaží do země přivést woke agendu a kulturu ze Spojených států. Dám vám příklad, někteří poměrně významní prezidentští kandidáti apriori předpokládají, že ve společnosti je zakořeněný rasismus proti černochům a muslimům a jako běloch se musíte cítit provinile proto, že jste se narodil s bílou kůží. A teď nemluvím o radikálních médiích nebo levicových komunách, tato debata je už součástí mainstreamu. To je pro mě šokující.

Pokud se vrátíme k problémům s inflací, jak by měli lidé reagovat? Utrácet míň? Změnit nákupní návyky? Přestat počítat s důchodem?

Zaprvé si nemyslím, že dopad vysokých cen energií bude nějak výrazně drtivý. Ano, budeme se potýkat s vyššími cenami a dražšími energiemi. Ovšem politici si nemohou dovolit poslat střední třídu o moc níže, než je nyní, a proto nejspíš zvolí nějaké jednoduché řešení a budou vydávat energetické šeky. To vidíme už nyní.

Když se na evropskou zelenou tranzici podívám komplexněji, jsem pesimista. Podle mě to skončí fiaskem. Základním argumentem je, že na její uskutečnění potřebujete mnohem více peněz, než kolik máme k dispozici. Pokud chcete, aby lidé přestali používat spalovací motory, musíte jim nabídnout nějaké dotace na elektromobily. Ano, ve městech na elektromobil třeba ještě lidé dosáhnou. Byl jste se ale podívat na venkově? Viděl jste tam elektroauta? Nabíječky? A tak je to se vším.

Podle mě zkrátka nemáme tolik peněz, abychom dosáhli uhlíkové neutrality do roku 2050. Mnohem realističtější cíl by byl přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, ale nejsem si jistý, že i tohoto cíle dosáhneme. Navíc, předpoklad zelené tranzice implikuje, že vyřešíme všechny problémy, které jsme nedokázali vyřešit posledních 50 let. A to je poměrně naivní představa. Když to shrnu a budu realista, měli bychom být připraveni vyrovnat se s důsledky klimatické změny.

Jak to dopadne na společnost?

Je to poměrně prosté, byť si to mnozí ještě nepřipustili. V budoucnu nás pravděpodobně čeká inflace, vyšší zdanění a nulové nebo minimální penze. To, co potřebujeme udělat, je co nejdříve se začít starat o svou budoucnost. Z pohledu osobních financí to znamená začít investovat – a to neříkám proto, že pracuji v bance. Já osobně jsem smířený s tím, že nebudu mít žádnou nebo minimální penzi, proto dávám peníze do akcií, do nemovitostí. Co konkrétně si vyberete, na tom zase tolik nezáleží, podstatné je, abyste nenechal své peníze ležet ladem na bankovních účtech.

Zmínili jsme několikrát nadcházející francouzské prezidentské volby. Co od nich čekáte?

Osobně radím třem kandidátům s ekonomikou, tak doufám, že alespoň jeden z nich zvítězí. Co se týče témat, z těch ekonomických dominuje reforma penzí, řeší se i migrace a bezpečnost. Poněkud překvapivě jsou ve veřejném prostoru řešená i práva zvířat, k čemuž se prezidentští kandidáti poměrně výrazně vymezují – i proto, že v posledních regionálních volbách získali politici ze „zvířecích“ stran hodně hlasů.

Čeká vás opakování posledních voleb, tedy Macron proti Le Penové?

Nejspíš ano. V roce 2017 nicméně Le Penová prohrála především kvůli ekonomice, ve které byla slabá. Teď se snaží poučit a mít k tomu mnohem pragmatičtější přístup. Znám se s jejími poradci a i když to zatím ještě nevyhlásila, nejspíše ohlásí návrh pozdějších odchodů do důchodu – což bude kompenzováno tím, že lidé budou mít nárok alespoň na nějakou penzi.

Bude to stačit, aby Macrona porazila?

To se uvidí. Podle mě Le Penová zapracovala i na tom, aby na lidi působila více sympatickým dojmem. Potkal jsem se s ní několikrát. Mám z ní pocit, že není tak radikální, jako byla dříve. Její nejbližší poradci nejsou žádní extremisté, ale lidé s centristicko-pravicovým backgroundem. Myslím si, že se dokonce necítí tak pohodlně s antiimigrační pozicí strany, což je dědictví jejího otce. Nejspíš si ale v tomto nemůže příliš vybírat, jádro jejích příznivců totiž takové hodnoty vyznává.

A Macron?

Má nějaké dobré nápady, ale je těžké pohybovat se v jeho okolí. Během jeho setkání s lidmi vyplulo na povrch skutečně hodně arogantní jednání, a to pro prezidenta není nikdy dobré.