Zvyšování platů politiků je s ohledem na rostoucí zadlužování země nemorální

Podle nové zákonné úpravy, s níž přišel ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL), by manželka prezidenta republiky (a obecně partner/partnerka hlavy státu) měla od příštího roku dostávat ze státního rozpočtu na reprezentační výdaje náhrady ve výši 95 250 korun měsíčně. Podotkněme, že tato konkrétní částka vychází ze současné úpravy výše platu hlavy státu, jejíž změna, jak bude patrno dále, je nyní ve hře. 

Zásadním zjištěním je v tomto případě fakt, že zákony až dosud na odměňování partnera/partnerky hlavy státu vůbec nepamatovaly. A tedy na žádné takové náhrady (či plat) zatím neexistoval nárok. 

Mnohem výbušnější emocionální faktor se však skrývá v Jurečkou navrhovaném zvýšení platů vrcholných politiků, respektive ústavních činitelů. Ty mají příští rok vzrůst o více než 13 procent: Například měsíční plat premiéra a předsedy parlamentní komory by dosáhl 312 tisíc korun a plat ministrů 222 tisíc korun – nárůst by činil 37 tisíc, respektive 26 700 korun. 

Hlavě státu by se měl plat zvýšit o 47 tisíc na 388 tisíc korun měsíčně. A plat řadového poslance by příští rok stoupl o 14 tisíc na 116 400 korun.

To vše – a mnoho jiného – plyne z navrhované změny zákona reagující na rozhodnutí Ústavního soudu, který označil předchozí zmrazení platů soudců za nezákonné. Novela tak vrací platový koeficient na dřívější „nezmrazenou“ úroveň. Přičemž je značně diskutabilní, zda rozhodnutí Ústavního soudu bylo míněno jako popud ke zvýšení platů všech politiků. 

Co je však podstatné: na stole je návrh na poměrně radikální platové přilepšení pro politiky a zůstává v platnosti to, že platy ústavních činitelů se údajně „automaticky“ odvozují od průměrné mzdy v zemi. Podle aktuálního vyjádření ministra vnitra Víta Rakušana je tomu tak proto, „aby si politici nerozhodovali o svých platech sami“, respektive, „aby platy politiků reflektovaly to, jaké jsou platy lidí v Česku“.

Podívejme se ale nejdříve na zavedení finančních náhrad pro partnera, respektive partnerku prezidenta. To se jeví jako absolutně logický krok, u kterého je zarážející snad jen to, že takováto úprava (tedy finanční náhrady) už dávno nebyla uzákoněna. Je to férové opatření, které nemá alternativu. 

První dáma (či potenciálně „první muž“) prostě nemůže chodit normálně do práce, a to přinejmenším z bezpečnostních důvodů. A pokud nemůže standardně pracovat ve svém původním zaměstnání – když místo toho intenzivně plní reprezentační „státnické“ povinnosti – musí mít nárok na finanční kompenzace. Být manželkou (či manželem) hlavy státu je specifický, avšak poměrně zásadní typ práce. A tu nelze vykonávat zdarma a nechávat se při tom živit partnerem.

Jiným tématem je konkrétní výše takových náhrad, o níž lze diskutovat donekonečna. Pokud však někoho zavedení náhrad pro manželku prezidenta pohoršuje, měl by vzít v potaz finanční dimenzi této „kauzy“.

Pro stát a jeho finance je zavedení odměny pro partnerku/partnera hlavy státu marginální záležitost. Objektivně vzato je úplně jedno, jestli výdaje státu budou o 1 milion korun ročně vyšší či nižší.

Vždyť vlády v Česku jen za posledních pět let vytvořily v souhrnu deficit 1,7 bilionu Kč. Stát zaměstnává a financuje téměř půl milionu lidí. A výdaje na jejich platy dosáhly jen v loňském roce téměř 260 miliard Kč.

Je proto finančně a nákladově irelevantní, zda k tomuto počtu zaměstnanců přibude či nepřibude jedna další osoba (například „první dáma“) placená z veřejných zdrojů. Výdaje státu jen v letošním roce dosáhnou zhruba 2,2 bilionu Kč; proti tomu je 1 milion korun na náhrady prezidentově manželce částkou, jež nestojí za řeč.

Úplně jiného kalibru je uváděné zvyšování platů „standardních“, už tak dobře placených politiků. To se v současné situaci jeví jako značně neadekvátní a ohánějící se jedním ne zcela korektním argumentem: Politici se zaštiťují „automatizovaným“ valorizačním mechanismem, vázaným na průměrnou mzdu v zemi, který je podle nich objektivní, jelikož (jak oni tvrdí) je prý nezávislý na rozhodování politiků. Což ale v případě vládních politiků není tak úplně pravda. 

Pochopitelně, vláda přímo neurčuje průměrnou hrubou mzdu v zemi, to je skutečně objektivní statistická veličina. Ale vláda tuto průměrnou mzdu zásadně ovlivňuje svými rozhodnutími. Například zvyšováním platů pro stovky tisíc státních zaměstnanců, což samozřejmě zvyšuje i průměrnou mzdu v zemi. 

Nebo zvyšováním minimální mzdy, o kterém – od zeleného stolu – také rozhoduje vláda. Zvýšení minimální mzdy vede k celkovému mzdovému vzlínání, což opět tlačí nahoru i průměrnou mzdu, od níž si pak politici „nezávisle a automaticky“ odvozují zvýšení svých platů.

Jistě, jde o poněkud férovější mechanismus, než kdyby si (jak tomu bylo dříve) o svých výplatách rozhodovali přímo ministři, potažmo poslanci. Zvyšovat si arbitrárně, na základě potřeb, plat sám sobě je nestandardní postup, který odporuje praxi. Ani zaměstnanci firem, ani živnostníci si neurčují svoji mzdu podle toho, jak vysokou by si ji přáli a jak vysokou by ji potřebovali. 

V reálném, tržním světě se mzdy řídí tím, jak je firma úspěšná. A tím, zda na zvýšení mezd má reálně zdroje. Pokud se firmě daří, může zvyšovat mzdy. Pokud se jí dlouhodobě nedaří (a kumuluje dluhy, jako je tomu v současnosti u hospodaření státu), pak zvyšování mezd není oprávněné, respektive může zavánět nesouladem se zákony.

Česká republika je přitom dlouhodobě krajně neúspěšnou „firmou“, jejíž hospodaření se v posledních letech v podstatě redukovalo jen na „sekání“ dluhů a prohlubující se žití na úkor budoucnosti. Je emocionálně zneklidňující a morálně necitlivé, pokud se šéfům státu zvyšují platy, když se jejich „firma“ (tedy stát, jak bylo uvedeno výše) topí v dluzích, jež během posledních pěti let nasčítaly dohromady částku 1700 miliard korun. 

Objevují se proto úvahy, zda by namísto vazby platů ústavních činitelů na průměrnou mzdu – jež, jak bylo uvedeno, z řady důvodů není objektivní – nebylo vhodnější vázat platy politiků na výkonnost ekonomiky. Což není špatná myšlenka, ale je nutno brát v potaz, že jde o složitý ukazatel a opět zde platí, že vláda může investicemi a veřejnými nákupy ovlivňovat i HDP.

Vliv na růst ekonomiky má však nespočet dalších, vnějších faktorů. Nabízí se proto k zamyšlení, zda by platy (typicky vládních) politiků neměly být vázány na to, co vláda může ovlivnit pozitivně a ve prospěch všech, pokud se bude chovat zodpovědně a ve prospěch budoucnosti – na deficity státního rozpočtu.

Pokud by vláda, tzn. politici vládní koalice, hospodařili s deficitem, neměli by na zvýšení platů nárok. Pokud by hospodařili zodpovědně a nezadlužovali zemi (neřešme pro jednoduchost politicky problematické vylepšování rozpočtu formou zvyšování daní), tj. rozpočet by byl vyrovnaný či dokonce přebytkový, pak by si vláda (a s ní i celá skupina státních činitelů) mohla za odměnu zvýšit plat podle nějakého vzorce, třeba i odvozeného od průměrné mzdy v zemi.

Je fakt, že veřejnost by se i v takovém případě nad zvyšováním politických platů pohoršovala, ale mnohé by alespoň hřálo vědomí, že vláda nezadlužila zemi na další roky a že si vyšší plat alespoň trochu zasloužila.