KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Migrační pakt nepodpoříme! Tato zpráva, kterou za kabinet oznámil ministr dopravy Martin Kupka, působí tak trochu jako blesk z čistého nebe. Vláda se nejspíše rozhodla hrát s občany na tichou poštu. Podobně překvapivě jsme se loni dozvěděli, že s novým „solidárním mechanismem“ za Česko naopak souhlasil šéf resortu vnitra Vít Rakušan. Na to, o jak velké a citlivé téma jde, je tento postup dost tajnůstkářský.
V roce 2015 se migrační kvóty staly dokonce nejdůležitějším tématem (nejen) české politiky. Snaha Evropské unie „přerozdělit“ k nám část muslimských běženců pobouřila veřejné mínění a proti se postavili všichni politici, kteří se předháněli v tom, kdo bude v odporu ráznější.
Že by tenkrát projednávání vládního mandátu na jednání v Bruselu proběhlo skrytě, nebo vůbec? Nemyslitelné. Všechno tehdy bylo vyhrocené a téma se ocitlo doslova pod drobnohledem médií.
Masivní vlna migrantů valících se i přes střední Evropu pominula a situace se uklidnila. Tedy u nás. Přes Středomoří pokračuje přísun Afričanů a osob z Blízkého a Středního východu dál. Aktivizuje se i balkánská cesta. Proto jsme na čas uzavřeli hranice se Slovenskem a Německo hrozilo tím samým nám.
Na „migrační frontě“ zuří nejtužší boje od roku 2015. Nicméně, česká debata tím (zatím) není až tak zasažena. Což ale neznamená, že by si vláda mohla dovolit jednat kabinetně. Naopak, vytváří si tím zbytečný problém.
Když loni v červnu ministr vnitra za Českou republiku souhlasil s novým migračním paktem, vyvolal tím velké pohoršení. O tomto zásadním kroku se nevedla žádná debata, a dokonce jeho mandát na jednání v Lucemburku neprojednával ani sněmovní výbor pro evropské záležitosti, který vždy probírá, s čím jede premiér na Evropskou radu v Bruselu. Že by tohle nikomu nepřišlo důležité? Nebo se naopak vláda bála rozruchu a chtěla vše vyřídit v tichosti? Rozhodně šlo o velkou chybu.
Slovo migrant je v českém diskursu synonymem pojmu „okupant“. Jakákoli zmínka o tom, že bychom mohli být zataženi do nějaké společné evropské povinnosti týkající se běženců, vzbudí velké vášně. S tím měla vláda počítat. A pokud vůbec měla nějakou šanci získat veřejné mínění na svou stranu, měla s občany jednat na rovinu, ne takto zásadní věc odmávat v EU bez jakékoli debaty, či vůbec informace předem, jako by šlo o souhlas s dohodou o velrybářství.
Pravda, nová pravidla neobsahují přímo závazný relokační mechanismus. Nicméně, za každého odmítnutého běžence, který na nás vyjde dle kvótního přepočtu, budeme muset zaplatit 20 tisíc eur, tedy půl milionu korun.
Vzhledem k tomu, že pořád neumíme bojovat s pašeráky lidí, že hranice nejsou dostatečně hlídané a že nefungují ani deportace odmítnutých žadatelů o azyl, nemáme nikde záruky, že znovu starý kontinent nezavalí miliony hledačů štěstí.
A na nás jich pak vyjde kolik? Deset, dvacet, třicet, padesát tisíc? V takovém případě by nás „výpalné“ teoreticky mohlo stát až desítky miliard korun. To je samozřejmě hodně černý scénář. Leč je lepší počítat s tím nejhorším, než pak být nemile překvapen.
Zatím nemusíme platit nic. Máme výjimku díky ukrajinským uprchlíkům. Což také Vít Rakušan zdůrazňoval. Jde však o Pyrrhovo vítězství. Jednak ten pardon není trvalý, jednak se jaksi někam vytratilo, že správně bychom dnes my měli dostat oněch půl milionu za každého Ukrajince. I kdyby nám z oněch čtyř set tisíc započetli „nad rámec kvót“ jen jednu čtvrtinu, pořád by to bylo celkem padesát miliard korun.
Jednoznačně nový systém „povinné solidarity“ není pro Českou republiku nějak výhodný. Měli jsme ho odmítnout stejně jako Maďaři a Poláci (ačkoli to šlo ještě ve Varšavě o konzervativní vládu – ta nová, liberální, je Bruselu zavázaná, protože jí zmražením peněz pro její předchůdce pomohl do sedla). V podstatě nyní kabinet uznal, že to není „to pravé ořechové“, když hodil zpátečku. Ovšem učinil tak zase bez nějaké předchozí veřejné debaty.
Martin Kupka odůvodnil změnu názoru tím, že během projednávání v Evropském parlamentu přibylo v migračním paktu příliš mnoho byrokracie. Spíše však půjde o záminku, jak z celé záležitosti potichu vycouvat.
Nyní ale stejně není celá věc v našich rukách. Na Radě EU se bude hlasovat kvalifikovanou většinou (když se zdržíme, jsme tím pádem proti, veto stejně nelze použít), následně předpis ještě posoudí Evropský parlament, kde mají momentálně podporovatelé migrace většinu.
Vláda zatáhla za záchrannou brzdu. Otázka zní, zda se jí to podaří „prodat“. Tentokrát aspoň oznámila předem, jak bude hlasovat. Nicméně velkou publicitu tomu nedala. Už to, že vše oznamuje ministr dopravy, ne vnitra, či nejlépe premiér, je poněkud zvláštní.
Jde skutečně o prvořadé politikum. Přičemž jemnostem paktu, jakými jsou „jiné mechanismy solidarity“ než přímé umístění migrantů v Česku, sotva lidé porozumí. A už vůbec nebudou věřit, že EU dokáže ochránit své vnější hranice, jak se nám (opět) slibuje.
Co si budeme povídat, v tématu migrace taháme za kratší konec. Velká většina zemí pakt prosazuje, relokovat migranty chce (protože už jich třeba má doma příliš). Dříve či později by nás stejně ostatní dotlačili ke kapitulaci. Jako v případě Zeleného údělu.
Tehdejší premiér Andrej Babiš ho nevetoval. Ovšem neučinili tak ani Poláci a Maďaři. Ono se jinak mluví doma a jinak v Bruselu. Ale určitě je dobré učinit maximum pro ochranu zájmů českých občanů. Ptejme se, zda tak skutečně vláda Petra Fialy konala.
Nutno říci, že za náš vstřícný postoj jsme si zasloužili víc. Jak pevnou a jasně danou částku za ukrajinské uprchlíky, tak dlouhodobější ochranu před účinky paktu, co se týká migrantů z jiných zemí.
Hlavně však kabinet vůbec nezvládl komunikaci. Napřed svůj souhlas utajil a nyní změnu názoru oznamuje jen tak ledabyle, skoro pokoutně a vymlouvá se na byrokracii. Místo aby jasně řekl, že už samotný nápad považuje za špatný. V důsledku toho všeho je v jasné defenzívě.
Tohle už vláda jen tak nedožene. Na odmítnutí výsledné podoby paktu se shodla jednomyslně, což je pro ni dobré. Politická situace už tolik ne. Opozice do ní bude kvůli migrantům určitě bušit dál.
Národovečtí politici by tímto sice měli přijít o téma, ale dobře víme, jak tomu bylo v roce 2017. Sobotkův kabinet kvóty po celou dobu odmítal a vykoledoval si kvůli tomu žalobu od Evropské komise. Navíc migrační vlna v čase voleb už přešla. Přesto Tomio Okamura drsným strašením migranty získal skoro jedenáct procent hlasů.
Princip „povinné solidarity“ už v paktu zůstane a ten v nějaké podobě začne platit. Ostatně jsou v něm i zásady, které Česko naopak vítá: větší ochrana vnějších hranic, boj s pašeráky, snaha vést azylové řízení mimo Evropskou unii, nebo alespoň na jejích vnějších hranicích a usnadnit a urychlit repatriaci neúspěšných žadatelů.
Musíme doufat, že nový Evropský parlament už nebude promigrační a že se Unii nakonec podaří daleko lépe bojovat s nelegály, kteří zaplavují kontinent.
Zatím buďme rádi, že naše vláda odmítla současnou podobu migračního paktu. Je to začátek cesty k hledání výhodnější a lepší strategie. Zda to koalici pomůže lépe čelit tlaku opozice, to je otázka.
Zatím se řeší jiné problémy, ale lze čekat, že již v kampani k volbám do Evropského parlamentu, které se konají za čtyři měsíce, bude tohle téma hodně rezonovat – ANO, SPD a další budou do kabinetu pálit ze všech protimigračních kanonů. Chyba se stala už loni v červnu. Otočka může Fialovi a spol. pomoci se útoku bránit, ale neodvrátí ho.
