Sólokapr pro Tuckera Carlsona. Proč je špatně, že rozhovor s Putinem bude dělat „tvůrce obsahu“

Ve čtyřminutovém prologu na sociálních sítích Carlson vysvětluje, proč se rozhodl udělat rozhovor s Vladimirem Putinem, video je však prošpikované řadou dezinformací. 

Carlson v něm – podobně jako například Donald Trump – tvrdí, že „západní média jsou zkorumpovaná“, že „Američané netuší, co se děje v Rusku či na Ukrajině“ a označuje rozhovory amerických novinářů s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským za „vládní propagandu“. 

Některé věty jsou čistokrevné lži, to když třeba Carlson tvrdí, že žádný americký novinář od invaze nepožádal Vladimira Putina o rozhovor. 

Tu nejzrádnější podpásovku Carlson zmínil hned na začátku videa, ve chvíli, kdy mluví o své motivaci rozhovor s Putinem přinést. Doslova říká: Jsme novináři („We are in journalism“). To se ale plete.

Carlson není novinář a neřídí se novinářskými standardy, mnohem spíše spadá do kategorie „tvůrce obsahu“, youtubera, který přináší informace. 

Rozdíl možná není na první pohled vidět, je však zásadní. Když dělá rozhovor novinář, divák ví, že je vedený transparentně, objektivně (byť třeba s americkým důrazem na přiznanou stranickost), podle novinářských standardů. V případě internetových tvůrců jsou hlavními motivy většinou jen peníze a ego.

Na to, že pravda pro Carlsona nehraje hlavní roli – a divák by to měl předpokládat –, poukazoval sám jeho právník před soudem. Ten doslova konstatoval, že „diváci nemohou věřit tomu, že slova, která Tucker Carlson pronáší, jsou fakta.“

Spor není o tom, zda rozhovor s Vladimirem Putinem, ruským neo-carem, jenž dal pokyn k plné vojenské invazi na Ukrajinu, dělat, či nikoliv. Ať se nám to líbí nebo ne, takové rozhovory mají v novinařině své místo. Jde nejspíš o nejtěžší novinářský žánr, jen málokterý novinář by jej však odmítl. 

Ostatně, v době studené války nebyly rozhovory amerických či britských novinářů se sovětskými lídry zase tak výjimečné. Leonid Brežněv poskytl rozhovor pro novináře magazínu Time, pozoruhodný je i rozhovor novináře Dana Rathera s Michailem Gorbačovem. 

A příklady máme i z českých reálií. Jeden z nejlepších tuzemských zahraničních novinářů Michal Kubal v roce 2015 zpovídal na veřejnoprávní stanici syrského prezidenta Bašára Asada, který v té době likvidoval „své“ obyvatelstvo chemickými zbraněmi. Sympatie si za to nezískal. 

Všichni tito novináři, bez ohledu na výsledek, do obtížného rozhovoru šli s tím, že musejí pokládat tvrdé otázky, a s vědomím, že jejich práce může být zneužita nepřátelskou propagandou. To je však součást hry. Pokud my, novináři, budeme mluvit pouze s „těmi našimi“, společnost rychle zajde na úbytě. 

Jenže právě proto je tak důležité, aby tyto obtížné rozhovory vedl špičkový, respektovaný novinář. Tím Tucker Carlson, navzdory svému milionovému publiku, není. Je to tvůrce obsahu, který si hraje na věrozvěsta pravdy a který je v tom lepším případě motivován především penězi.