KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARZCE | V televizi Fox News skončil moderátor nejsledovanější večerní show Tucker Carlson. U jeho kritiků to vyvolalo vlnu nadšení. Zároveň je to příležitost říct si, proč je tak úspěšný a co naopak dělají mnozí jiní špatně. Stručně řečeno: Carlson umí dávat divákům, co chtějí a co je baví, zatímco jeho „počestní“ oponenti těm svým nikoli. Na kázání od novinářů je totiž málokdo zvědavý.
Carlsona sledovaly miliony diváků, něco tedy musel dělat dobře. Americké reálie jsou jiné než české, nicméně řada věcí platí univerzálně. Úkolem (zejména komerčních) médií je v první řadě zaujmout, pak informovat, rozhodně ne vychovávat. První tištěné zprávy se začaly tak rychle šířit proto, že lidi bavily, vzbuzovaly jejich zvědavost – a ti se díky tomu i něco dozvěděli.
Můžete si o Carlsonovi myslet, co chcete, ale nikdo by o něm asi neřekl, že je nudný či nevýrazný. O mnoha jiných „stálicích“ amerického i českého mediálního nebe to říct můžeme zcela jistě. Paradoxně největší hold skládají známému moderátorovi jeho nesmiřitelní odpůrci, když ho popisují jako někoho, kdo byl úspěšný jen proto, že se divákům vnucoval a říkal jim, co chtějí slyšet. Tak to je opravdu pěkné. Má to snad naznačovat, že ideální novinář je takový, který lidi schválně štve, snaží se je převychovat a moralizuje? Zřejmě si to mnozí myslí…
Carlson, ať vědomě či nevědomě, vrací novinařinu tam, kde kdysi byla, a zároveň její poslání nově interpretuje v éře moderních komunikačních technologií. Pravdou je, že ve 20. století se média raketovým způsobem vyvinula a získala ohromnou moc. Tedy ta klasická; vynález rádia a později televize znamenal boom a masový nárůst publika, ale novináři zůstávali stále těmi, kdo určují agendu, utváří mínění, řídí debatu. Mohli se cítit jako „strážci brány“.
Názory, které nebyly „schváleny“ mainstreamovámi médii, se do veřejného prostoru buď vůbec nedostaly, nebo živořily někde na okraji. Nechme nyní stranou, zda to bylo vždy dobře. To je na jinou, dlouhou a náročnou diskusi. Podívejme se na formální stránku věci.
Od prvních tištěných zpráv, jež začaly obíhat od 17. století, ušli novináři dlouhou cestu. Už zdaleka nešlo jen o to přinést lidem „noviny“, pobavit je, rozšířit tak jejich obzory a utišit hlad po informacích, jež dříve měli jen od sousedů, případně pocestných.
Místo popisu reality se ji novináři liberální společnosti pozdního věku jali utvářet. S tím je ale do značné míry konec. S bouřlivým rozvojem sociálních sítí tradiční média ztratila „monopol na pravdu“. Samozřejmě, že vliv
technologických platforem si nesmíme idealizovat a také ho nesmíme přeceňovat. Aktivně se do debat na nich zapojuje relativně malá hrstka lidí, navíc nejde o reprezentativní vzorek populace. Podstatné ale je, že zkrátka existuje nezávislý zdroj, který novináři nemají pod svojí kontrolou. Musejí vzít na vědomí, že nadále již nejsou vlastníky všech klíčů a hlídači všech bran.
