V Rakousku vůbec poprvé vstupuje do politiky islámská strana s ryze náboženským programem. I když se možná jedná o pofiderní spolek, vyvolalo už založení strany diskusi nad tím, nakolik by mělo v dnešní době náboženství ovlivňovat politiku. Nejde totiž zdaleka jen o islám, ale i o další náboženské směry.
Islámská strana Rakouska (IPÖ) byla založena minulý týden ve Vídeňském Novém Městě s tím, že letos v září by se měli její kandidáti zúčastnit rakouských parlamentních voleb.
Jako první o tom informoval deník NÖ Nachrichten, zprávu ale rychle převzala i další rakouská média. A to nikoliv kvůli tomu, že by se snad na obzoru rýsovala nějaká nová politická síla velkého významu.
IPÖ má vést bývalý námořní kapitán Gustav Jobstmann, známý tím, že v Rakousku v letech 2016 a 2022 dvakrát neúspěšně kandidoval na prezidenta. Za jakých okolností se z něj stal obhájce islámu, zatím není úplně jasné. A důvěryhodnosti straně nepřidal ani fakt, že krátce po založení IPÖ rezignoval její pokladník Ramazan Mutlu.
Prý byl do orgánů strany zapsán bez svého vědomí a nechce s ní mít nic společného.
Tak proč se vlastně tenhle pofiderní spolek s nejasnou budoucností i přítomností dostal v Rakousku i do celostátních médií? Důvod je jednoduchý. IPÖ rozvířila politické vody tím, že jako historicky první strana postavila svůj program pouze na prosazování zájmů jednoho náboženství.
Jak se píše v programu, je islámská strana „primárně zaměřena na zajištění, podporu a ochranu náboženských potřeb a práv muslimů v Rakousku“. Jejím hlavním cílem pak je podle stranických stanov „chránit náboženskou svobodu a podporovat členy v praktikování jejich víry.“
Každý může namítnout, že v Rakousku žije mnoha vyznavačů islámu i radikálních islamistů a není tedy nic divného, když jim nějaký politický spolek pragmaticky nabídne své služby. Jenže tak jednoduché to zase není.
Jedna věc je prosazování některých islámských zásad, třeba práva šaría, uvnitř rakouských muslimských komunit, a druhá jejich začleňování do politických programů. Rakouští muslimové zřejmě dobře cítí, že pokud by rakouská společnost získala pocit nějakého politického tlaku na to, aby islám vstoupil do politiky a běžného života, přineslo by to místním muslimům více škody než užitku. A jen nahrálo pravicovým radikálům.
Dokonce i Ramazan Mutlu, kterého prý islámská strana neprávem uvedla jako pokladníka, se od jejího programu tvrdě distancoval. „Jako Rakušan s muslimskými kořeny mám v Rakousku dostatek příležitostí zapojit se do stran a politicky se angažovat. Nemyslím si, že je to zdravý společenský vývoj, pokud se najednou zakládají strany, které jednají ve jménu náboženství,“ napsal Mutlu.
Podobně reagovala také například Turecká kulturní komunita v Rakousku (TKG) a další islámské organizace. Místo toho, aby mělo vedení této komunity radost ze založení první strany, která chce hájit náboženské zájmy rakouských muslimů, stal se (pro někoho možná překvapivě) pravý opak.
Turecká kulturní komunita program nových „obhájců islámu“ tvrdě odsoudila a nazvala ho doslova fackou do tváře muslimům v Rakousku. „Založená ‚alibi‘ strana, kterou vede autochtonní Rakušan, je v rozporu se zájmy muslimů v této zemi,“ napsalo vedení TKG.
Stalo se tak něco, co může někomu připadat až paradoxní. I když mají mnozí Rakušané obavy z islamizace Rakouska, jakmile vznikne strana, která má přímo v programu „prosazování potřeb islamistů“, ti první, kdo ji odmítnou a odsoudí, jsou muslimské spolky. Těm se, jak se zdá, otevřené prosazování výhod pro muslimy nějakou politickou stranou vůbec nehodí do krámu. Pokud opravdu chtějí skutečně někoho „islamizovat“, pak úplně jinou cestou.
Místostarosta Vídeňského Nového Města za sociální demokracii Rainer Spenger tvrdí, že zná dost lidí s migračním pozadím, kteří jsou sice silně věřící, odmítají ale „politizaci své víry“.
To je možná také důvod toho, proč přes vysoký počet muslimů v Rakousku až do založení IPÖ nevznikla žádná strana s politickými požadavky náboženského charakteru. Úplně stejně by ale zřejmě dopadla i snaha zpolitizovat křesťanství. „Politický islám je třeba odmítnout a musí mít v zemi stejně malé místo jako například politický katolicismus,“ tvrdí Spenger.
