Spoléhat na státní důchod je naivní: Spoření jako lék proti stagnující ekonomice i chudým vládám

I když se přestřelky a střety nejhlasitěji soustřeďují na otázku důchodového věku, nemělo by se zapomínat na osobní zodpovědnost každého budoucího penzisty, a tedy na záležitost soukromého penzijního spoření, jež za určitých okolností dává naději na solidní benefity. Spoléhat se výhradně na „velkorysost“ politiky řízeného státního průběžného systému má totiž nemalá rizika.

Jak vyplynulo z nedávného průzkumu Asociace pro kapitálový trh ČR (AKAT ČR), na penzi si u nás nespoří čtyři z deseti ekonomicky aktivních obyvatel Česka, přitom nejčastěji jde o ty, jejichž penze bude patřit mezi ty nejnižší. 

Navíc do penzijního spoření si ti, kteří jej využívají, uložili pouze 6 procent svých finančních prostředků, zatímco 65 % svých peněz si pro případ nenadálé potřeby drží na běžném či spořicím účtu. 

Nahlíženo z mírně pootočeného úhlu, téměř polovina lidí v ekonomicky aktivním věku se o přilepšení ke své penzi nesnaží a spoléhá se zřejmě na to, že vyžije z toho, co jim bude vyplácet stát z průběžného penzijního systému. 

Případně jim kvůli nízké životní úrovni na důchodové spoření nezbývají žádné peníze, což je samostatná a značně smutná záležitost, jejíž příčiny by zasluhovaly zvláštní analýzu. 

Samozřejmě existuje i skupina lidí natolik bohatých, že by pro ně spoření „tisícovky“ měsíčně nemělo adekvátní ekonomický přínos, ale tato skupina z hlediska budoucích penzí nepředstavuje problém. 

Problémem je, že významná část „běžné“ populace ponechává svoji penzijní budoucnost výhradně v rukách osudu a budoucích politických reprezentací, jež – typicky skrze valorizace, ale i různá další přilepšení a jiné změny parametrů – určují, jak vysoký či nízký státní důchod lidé dostanou.

Co je ovšem také důležité: z jiného průzkumu (STEM) vyplynulo, že většina obyvatel se staví proti hlavním principům připravované důchodové reformy – proti dalšímu zvyšování důchodového věku nad 65 let se v různých věkových kategoriích vyslovilo v průměru 60 procent respondentů. Nemluvě o naplánovaném pozvolném snižování penzí, které je také součástí připravované „reformy“. 

Je neodvratně logické, že s něčím takovým, jako je pokles důchodu, může (nejen v průzkumu) souhlasit jen sotvakdo. O to více pak vyniká otázka soukromého spoření, respektive spořícího přilepšování na vlastní důchod. Ostatně v uvedeném průzkumu mělo podporu téměř tří čtvrtin respondentů soukromé spoření na důchod, respektive státním příspěvkem motivované spoření na penzi. 

Je pochopitelně nutné téma penzijního spoření zasadit nejenom do kontextu samotného důchodového systému a připravovaných parametrických změn, ale také do kontextu ekonomického vývoje České republiky a budoucí hospodářské politiky těch, kdo se mermomocí snaží ekonomiku řídit či alespoň strategicky plánovat.

Připomeňme však nejdříve, jaké jsou aktuální, respektive čerstvě inovované podmínky penzijního spoření. Od letošního července totiž bude státní podpora nastavena tak, že má občany motivovat k vyšším úložkám a hypoteticky i k vyššímu přilepšení, či obecně k lepší úrovni soukromého zabezpečení na penzi. 

Minimální úložka, od které stát bude poskytovat (tj. přerozdělovat z jiných zdrojů) finanční příspěvek, se zvýšila z 300 na 500 korun. Maximální státní příspěvek se zvyšuje na 340 Kč a dosáhnou na něj lidé, kteří si na penzijní spoření odloží měsíčně alespoň 1 700 Kč.

Nad detaily těchto úprav by se dalo široce diskutovat, ale je jasné, že vedle snahy motivovat budoucí penzisty k vyšším úložkám zde hrály klíčovou roli i finanční dopady na státní kasu. 

Ta, jak dobře víme, zeje prázdnotou, nepočítáme-li díry v podobě šokujících rozpočtových deficitů a rostoucích státních dluhů. A tím se mírnou oklikou dostáváme k zásadní souvislosti smyslu soukromého penzijního spoření (se státní finanční podporou) a ekonomického rámce, který zde hraje fatální roli.

Především je jasné, že chudý, respektive mohutně se zadlužující stát, bržděný stagnující ekonomikou, může jen stěží podporovat soukromé penzijní spoření většími finančními částkami. 

Jasně zde vidíme další důvod, proč stojí za to usilovat o rozumně a zodpovědně hospodařící vlády, jež nebudou vytvářet a hrnout před sebou enormní rozpočtové sekery a dluhy.

Spoření na penzi má zásadního protivníka v inflaci. Obecně – ochota spořit a specificky spořit si na důchod se tímto opět velmi silně vztahuje k vládní politice (v tomto případě, řekněme, i k politice ČNB). 

Pokud vlády budou shovívavé k inflaci (případně budou programově vykonávat politiku, jejímž ekonomickým důsledkem bude vysoká inflace), pak tím přímo ohrožují motivaci veřejnosti spořit, včetně spoření penzijního. 

Veřejnost v Česku si v posledních letech prošla doslova zdražovacím peklem, když v září 2022 inflace kulminovala neslavným rekordem ve výši 18 %. 

Pokud by reálně hrozilo, že se něco takového bude opakovat, pak by úvahy o výhodnosti pravidelného dlouhodobého spoření byly poněkud zpochybňovány.

Už dnes je nad slunce jasné, že vlády a jejich rozpočty nebudou mít dostatečné zdroje na budoucí velkorysé valorizace důchodů v Česku. Rozpočet je totiž přímo závislý na růstu ekonomiky a tvorbě bohatství. 

Jenže očekávat dynamický ekonomický růst se vzhledem ke všemožným regulacím, klimaticko-energetickým deformacím a jiným překážkám velmi nápadně podobá sázce do loterie. 

A peníze se neurodí ani pozdějšími odchody do penze; vznikají pouze a jen kvalitní tržní ekonomikou, tj. vyšší prosperitou firem a reálně vyššími příjmy, respektive mzdami zaměstnanců a výdělky živnostníků. 

Z tohoto pohledu pak čím dál více dává logiku přemýšlet o tom, jak si na důchod pomoci sám, třeba i formou penzijního spoření.

Je jasné, že inflace snižuje reálnou hodnotu úspor, a podrývá smysl spoření jako takového, neboť banky ani stát nejsou a nikdy nebudou schopny (ochotny) vysokou inflaci eliminovat vysokým úročením. 

Spoření na důchod je navíc specifické, neboť se vztahuje k situaci, kdy lidé už většinou nemají možnost či schopnost pracovat, a tedy generovat další příjmy, jimiž by si kompenzovali inflační znehodnocování svých úspor či úložek.

Zásadní podmínkou pro motivaci lidí ke spoření a k tomu, aby toto spoření (s – v rámci možností – adekvátní státní finanční podporou) přinášelo uspokojivé budoucí benefity, je tedy neinflační prostředí, což znamená nekompromisní udržování inflace na uzdě, pokud možno co nejblíže k nule.

Pokud by se budoucím vládám něco takového dařilo, pak spoření má smysl a je dobrou a relativně schůdnou cestou k lepším důchodům. Spoléhat se pouze na vysoké, respektive rostoucí penze ze státního systému by bylo naivně krátkozraké.