Rakouská policie se s mírnou nadsázkou připravuje před osmifinále fotbalového mistrovství Evropy mezi Rakouskem a Tureckem na malou občanskou válku. Byť totiž mnozí rakouští Turci žijí v Rakousku už třetí generaci, stále z větší části fandí Turecku a nikoliv domovské zemi. A přispívají tak k domněnce, že jejich úplná integrace do rakouské společnosti je vlastně nemožná.
Nadcházejíci fotbalový souboj v osmifinále „Eura“ mezi Rakouskem a Tureckem, ke kterému obě reprezentace nastoupí v úterý, je pikantní z mnoha důvodů.
Od historických reminiscencí, upomínající na slavnou porážku Osmanů u Vídně v roce 1683, až právě po fakt, že v Rakousku dnes žije kolem 300 000 lidí s tureckým původem. Zhruba polovina z nich má rakouské občanství.
Jenže jak ukazují i předchozí sportovní střetnutí reprezentací Turků a Rakušanů (nejen ve fotbale), to, že někdo žije třeba už 50 let v Rakousku, ještě vůbec neznamená, že bude před střetnutím zpívat rakouskou hymnu. Právě naopak.
Mnozí z těch Turků, kteří už jsou občanstvím dávno Rakušany a nikoliv Turky, oblékají před televizí místo dresu s rakouskou orlicí dres s půlměsícem. A fandí nikoliv domovské zemi, ale státu, z něhož pocházejí jejich předci.
Že je tohle neochvějné „sportovní pouto“ možná ještě silnější než vztah k náboženství, dokázaly mimo jiné už okolnosti březnového fotbalového zápasu mezi Rakouskem a Tureckem ve Vídni. V přátelském a dnes hojně připomínaném zápase porazili Rakušané turecký tým, nabitý hvězdami, překvapivě vysoko 6:1.
I když šlo tehdy pouze o přátelské střetnutí, pořádali před ním turečtí fanoušci pochod Vídní a nedaleko vídeňského fotbalového stadiónu u Pratersternu vypukla potyčka, po které museli být čtyři lidé hospitalizováni. Co se bude dít před a během osmifinále „Eura“, ve kterém už nejde o přátelský zápas, ale boj o postup mezi nejlepších 8 týmů Evropy, si zatím nikdo nedovede představit.
Rakouská policie každopádně ohlásila speciální bezpečnostní opatření, zejména v takzvaných fanzónách, ve kterých chtějí zápas sledovat desetitisíce a možná i statisíce diváků.
Kromě obvyklých hrozeb, spojených se shromážděním tak velkého množství lidí, je problém v tom, že část Rakušanů bude nepochybně freneticky fandit domácí reprezentaci, zatímco další část obyvatel Rakouska, také velmi početná, bude paradoxně držet palce Turkům.
A podobně rozdělené to bude i při oslavách. Pokud domácí reprezentace porazí Turecko, budou jedni Rakušané slavit, ale druzí paradoxně „plakat“. A to je situace v Česku zatím nemyslitelná.
Rakouský příklad je specifický i v porovnání s Německem. V Německu samozřejmě žije také mnoho lidí s tureckým původem (celkem až 2,9 milionu), z nichž část fandí Turecku.
V německé reprezentaci ale dlouhodobě na klíčových pozicích působí řada hráčů s tureckým původem (aktuálně 3), Ilkay Gündogan je dokonce kapitánem. Mnoho německých Turků se tak může s těmito hvězdami ztotožnit a fandit domácím místo tureckému týmu.
V Rakousku je to jiné. Jak nedávno napsal v obsáhlém textu deník Wiener Zeitung, shodou okolností i objektivních důvodů dnes nehraje za rakouskou reprezentaci žádný hráč tureckého původu. A to může u rakouských Turků ještě zvýšit tlak na to, aby v ulicích nefandili domácímu mužstvu, ale tomu s půlměsícem na dresech.
Pouze jedna věc je tak jistá. Ve Vídni se bude určitě v úterý večer bouřlivě slavit, ať už vyhraje kdokoliv. Otázkou zůstává, jak se svým zklamáním naloží ti, jejichž favorit nepostoupí.
A odborníci budou mít zase další důvod ke zkoumání toho, zda lze „udělat“ Rakušana z někoho, kdo i ve třetí generaci v Rakousku fandí Turkům.
