KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Britský filmový režisér Ken Loach a francouzský spisovatel Éduard Louis se ve své nové knize zamýšlejí mimo jiné nad tím, proč se tolik lidí napříč Evropou odklání od tradiční levice k populistům a extremistům. A docházejí k možná banálnímu, přesto podstatnému závěru: lidé se ve svých životech potřebují cítit hlavně bezpečně. A levice na to dost možná zapomněla.
„Dokud lidé nebudou saturováni v tom základním, v sociálních jistotách, v pocitu bezpečí, nelze po nich chtít, aby uvažovali o dalších tématech, natož o nějakých vyšších hodnotách. Nedej bože, aby přijali nějaká omezení a oběti.“
To mi před několika týdny řekla jedna moudrá a bystrá žena, která se politikou sice zase tolik nezabývá, o to cennější jsou ale její postřehy. Má odstup a správnou intuici. A díky své profesi, o které tu psát nechci, dokáže vyhmátnout něco, co nám ostatním možná občas uniká.
Ke stejnému závěru se dopracovali britský filmový režisér Ken Loach a francouzský spisovatel Édouard Louis v nové útlé knížce Dialog o umění a politice (Nakladatelství Paseka, 2024), když se pokoušejí popsat příčiny úpadku levice a s tím související expanzi populistů a pravicových extremistů napříč Evropou.
Levice na nás kašle, nemluví o nás.
„Poznal jsem mnoho lidí, kteří volili krajní pravici,“ říká Louis, jenž prožil dětství v dělnickém prostředí. „Otec, stejně jako velká část mé rodiny, volil krajně pravicové politiky a političky.“ Svou volbu jeho otec a další lidé v jeho okolí prý odůvodňovali takto: „Levice na nás kašle, nemluví o nás.“ A dodávali, že krajní pravice je jediná, kdo se o ně, o dělníky a obyčejné lidi, zajímá.
Louis hovoří o velmi silném pocitu neviditelnosti. A vzpomíná na svou matku, která neustále opakovala, že politici na lidi, jako je ona a její rodina, kašlou. „Nejvíc si připadala neviditelná v projevech progresivistické levice, od níž bychom mohli očekávat, že nás bude bránit a bude za nás bojovat.“
Tady je dobré zmínit samotný úvod knihy, ve kterém Louis připomíná osud svého otce, jak ho popsal v jedné ze svých knih. V pětatřiceti prodělal pracovní úraz v továrně, měl rozdrcená záda a několik let byl upoután na lůžko. „Pobíral invalidní důchod, dokud francouzský stát neusoudil, že už se může vrátit do práce, že už k ní je způsobilý – já přitom přihlížel tomu, jak se následkem úrazu v noci svíjí bolestí.“
Ve Francii, popisuje Louis – a zkuste se v této souvislosti zamyslet nad úrovní debaty v Česku, když přijde řeč na sociální a jiné dávky –, se tehdy zpřísnila pravidla pro přiznání invalidního důchodu a sociálních dávek. Vláda se rozhodla „šetřit“. A dodává: „V důsledku toho začaly otce od chvíle, kdy ho prohlásily za práceschopného, pronásledovat a nutit, aby si našel zaměstnání.“
Podobný případ zmiňuje Ken Loach: „Stalo se to jednomu muži z Walesu, byl na pracáku, bylo mu šedesát pět a byl nemocný, lékař mu říkal, že nesmí pracovat, ale on pracovat musel. Jednoho dne se zhroutil a zemřel. A podobné věci se dějí každý týden, každý měsíc, den za dnem.“
A táže se, jak je možné, že se v tak bohatých zemích, jako jsou ty naše, ještě pořád používá strach z hladu a hladovění jako zbraň. „V Anglii spravuje dvě třetiny potravinových bank organizace Trussell Trust. Nedávno věnovali charitativním potravinovým bankám 1,6 milionu liber a více než půl milionu z tohoto daru bylo použito na potraviny pro děti. Pro děti? Chápeš? Naše vlády lidem naprosto pohrdají.“
A tedy i vlády, jejichž součástí je nebo byla tradiční demokratická levice – ta levice, která o sobě dlouhé roky tvrdila, že chce právě nuzné poměry těch dole napravit. V mezičase jí to ale lidé přestali věřit. A profitují z toho političtí šmejdi – u nás Tomio Okamura a Andrej Babiš.
„Velká část lidových vrstev ve Francii má od konce 90. let minulého století a začátku nultých let dojem, že jedině krajní pravice je reprezentuje, mluví o nich, stará se o jejich životy, jejich těla a jejich problémy,“ říká Louis.
Ale proč? Tuto základní otázku si musí položit každý, komu na poměrech a charakteru demokracie záleží. Louis má jasno: „Strany institucionální levice ze svých projevů postupně vypustily chudobu, ekonomickou prekarizaci a sociální násilí.“ Podle něj se navíc tradiční levici nedaří aktualizovat své myšlenkové rámce.
„Dokud zůstane naše analýza třídy založená na představě soudržné, autentické, maskulinní, bílé komunity, nedokáže levice nikdy vytvořit politickou dynamiku a vždy zvítězí krajní pravice – která na rozdíl od ní chápe, že v rámci lidových vrstev existují praskliny, že v rámci třídy probíhají vnitřní boje. A využívá tyto praskliny se zlým záměrem: černoši berou práci bílým, homosexuálové chtějí našim rodinám vnutit svou vizi společnosti,“ míní.
Za naléhavou považuje také proměnu levicového myšlení ve vztahu k práci. A s povzdechem dodává, že jediný, kdo dnes téma práce vyzdvihuje, je pravice. „Ta v transformaci práce vidí výhody pro sebe: konec smluv, konec povinností pro vlastníky, konec sociálních jistot.“ Tato politická a společenská konstelace, nepochybuje přesto francouzský spisovatel, je šancí na proměnu jazyka levice.
Lidé jsou velkorysejší, když se cítí v bezpečí. A když se tak necítí, jsou mnohem nesnášenlivější.
Ken Loach se pak na několika místech rozpravy vrací k tomu, co jsem napsal v úvodu – k pocitu bezpečí. Ten totiž s tím vším úzce souvisí. A tradiční levice, jako kdyby na tuto elementární potřebu lidí zapomněla. „Lidé jsou velkorysejší, když se cítí v bezpečí. A když se tak necítí, jsou mnohem nesnášenlivější. Ať už mluvíme o městě, či vesnici, myslím, že velkorysost pramení z pocitu materiální jistoty.“
A na jiném místě: „Když si nepřipadáš osobně ohrožený, můžeš tím snáz přijmout ty, kdo potřebují pomoct, ať už hledají útočiště, nebo je tu jiný důvod, s nímž se můžeš v komunitě setkat. Člověk může být velkorysý, když se cítí dobře. Když se bojíš, připadáš si v ohrožení, jsi zoufalý, připadáš si dohnaný k cynismu, pak druhé zavrhuješ.“
Louis má pravdu, když v závěru knihy říká, jak osvěžující je poslouchat Loache, když mluví o bezpečí. „Protože je to časté téma pravice a konzervativců, kteří svou vizi společnosti často spojují s potřebou bezpečnosti – víc policie, víc armády, víc represivní politiky a trestů. Myslím, že je hezké mluvit o bezpečnosti z pohledu levice, ve smyslu sociálního zabezpečení, sociální pomoci, práv menšin a pracujících.“
Útlá kniha Kena Loache a Édouarda Louise nedává podrobný návod, kudy z politické krize. Ani to není její ambicí. Je to črta a námět k přemýšlení o tom, co by měla levice dělat, pokud nechce zcela vyklidit prostor politickým šmejdům.
A pokud platí, že lidé touží stále po tom základním, po sociálních jistotách a pocitu bezpečí, pak by možná nebylo od věci se rovzpomenout na své některé tradice a rozvinout je v nových a sociálně pro mnohé stále dost krušných časech.
