První část obsáhlého rozhovoru se sociologem Martinem Buchtíkem a politoložkou Kateřinou Smejkalovou není jen o roztříštěné až zmatené společnosti, ale také o tom, zda existují možnosti, jak překonat vleklou politickou krizi spočívající v expanzi protestních stran a hnutí. Rozhovor je rozpravou nad nedávno vydanou knihou Různá vyprávění o jedné společnosti, na jejímž vzniku mají oba svůj podíl.
Při sledování současné politiky se zdá, že česká společnost je rozdělená na dva podobně velké bloky voličů. Tím myslím na voliče současných vládních a opozičních stran. Nicméně ve své nové knize píšete, že Česko „A“ a Česko „B“ neexistuje. Jak to tedy je?
MARTIN BUCHTÍK: Podle našich analýz je to v tuto chvíli skutečně tak, že je politika jako jedna z mála věcí zabetonovaná přesně v těch dvou blocích, které zmiňujete. Ukázalo se to jak ve volbách do sněmovny, tak u volby prezidenta, která je ale už z principu binární – ve druhém kole volíte buď jednoho, nebo druhého kandidáta.
Zároveň ale vidíme, že uvnitř těchto bloků si třeba voliči ODS a voliči Pirátů mnohdy nemohou přijít na jméno, a třeba voliči ODS – a platí to i o části jejích politiků – mají v některých oblastech blíž k hnutí ANO než k Pirátům. Totéž platí o lidovcích ve vztahu na jedné straně k Pirátům a na druhé straně k hnutí ANO. A velké rozdíly vidíme i uvnitř stran samotných.
Pokud jde o dva základní a jak jsem řekl „zabetonované“ bloky, tam je to hodně dané nějakou základní emocí vůči politice, a zejména emocí k hlavním politickým figurám, k silným osobnostem. Jako jsou dnes Andrej Babiš či dříve Miloš Zeman – a část politického spektra se tam kvůli konfliktu, který potřebují vybudit, snaží „natlačit“ také prezidenta Petra Pavla.
Dokonce už je zjevné, že tak jak se před minulými volbami šermovalo antiBabišem a fungovalo to, nyní se k tomu přidává antiFiala. A zase to bude fungovat – i když s tím rozdílem, že antiFiala se vztahuje na celou vládu Petra Fialy, zatímco u antiBabiše jde jen a pouze o Andreje Babiše.
KATEŘINA SMEJKALOVÁ: Podle mě je důležité a užitečné si uvědomit, že máme co dočinění se dvěma trochu rozdílnými věcmi.
První je ta, koho nakonec lidé skutečně zvolí, když se musí rozhodnout. Jak zmiňuje Martin – nejkrajnější situace jsou v tomto ohledu binární volby, kde vybíráte jen ze dvou variant. A to jsou přesně ty momenty, které nám sugerují, že se tady nachází nějaké Česko „A“ a Česko „B“. Prostě proto, že lidé jsou donuceni se do dvou táborů rozdělit – nic jiného není na výběr.
Oproti tomu jsme my zkoumali úroveň postojů k jednotlivým tématům ještě před tím, než se voliči musí rozhodnout pro jednu konkrétní politickou stranu nebo kandidáta či kandidátku na Hrad. A tam se nám skutečně žádné Česko „A“ a Česko „B“ neukazuje.
A to je důležité: máme totiž obvykle tendenci z binárních voleb usuzovat, že za nimi stojí i nějaká „sada názorů“, které ti lidé zastávají, že se nezávisle na tématu rozdělí podle jedné štěpící linie do dvou táborů. Říká se jim pak tím pejorativním označením Česko „A“ a Česko „B“, případně „proevropští demokraté“ a „proruští dezoláti“. Nebo se zkrátka mluví o liberálech a těch druhých.
Jenže právě tuto představu náš výzkum popírá. Z hlediska postojů k jednotlivým tématům je celkový obrázek daleko komplexnější a takto jednoduché rozdělení Česka vyvrací.
MARTIN BUCHTÍK: A já bych ještě dodal, že u nás často lidé spíše vědí, koho volit nechtějí, než koho ano. Proto neexistují velké „tábory“, které by za někým stály – lidé jsou zkrátka velmi často spíš proti někomu.
Málo se bere v potaz, jak silná je skupina lidí, kteří si vlastně nedokážou vybrat. A jejich rozhodnutí tudíž nakonec není nijak silné nebo pevné.
Obecně shrnuto – Česko „A“ a Česko „B“ lze vztáhnout typicky jen na druhé kolo prezidentské volby, ale nelze ho aplikovat univerzálně. Třeba když se někdo pokouší identifikovat jednotlivé skupiny geograficky.
My si nejspíš můžeme říct, že dejme tomu severozápadní pruh Čech lze označit za Česko „B“, a Prahu se středočeským krajem za Česko „A“. Kam potom patří východní Čechy, kde je českomoravské pomezí nebo Zlínský kraj? Snažit se to jakkoli zobecňovat je zkrátka nesmysl.
Tento koncept – a to je jeho zásadní problém – vůbec neosvětluje, nýbrž zatemňuje to, jak lze situaci v naší zemi smysluplně analyzovat a ve finále nás proto vede ke zcela nesprávným úvahám a výkladům, jak česká společnost funguje.
Zjevné ale je, že se vytrácí prostor pro jakoukoli levici. Ta už dnes nedokáže na dění ve společnosti vůbec reagovat, a platí to o jak tradiční, tak i progresivní levici. Čemu to přisuzujete?
KATEŘINA SMEJKALOVÁ: Pokusů o vysvětlení dnes koluje celá řada. Předně je třeba říct, že se to netýká jen nás, tendence úpadku levice sledujeme sice ne úplně v každé zemi, ale ve většině ano.
Z části je to myslím tím, že v politice oslabila socio-ekonomická osa. Tedy konflikt, v němž byla tradiční levice silná: otázky týkající se daní, přerozdělování, práce nebo bydlení a zdravotnictví. To všechno se zkomplikovalo i globalizací – tradiční levicové nástroje už tolik nefungují a debaty se nedají vést tak jako dřív.
Volba antisystémových stran může být lákavý způsob vyjádření rozhořčení nad celkovým směřováním společnosti.
Zároveň do hry vstupují nová kulturní témata. A tam je pro tradiční levici očividně obtížné se rozhodnout, jak k nim přistupovat. Zda budou součástí progresivistického „boje za emancipaci“, nebo zda se naopak proti němu vymezí, protože pouze odvádí pozornost a akcentuje rozdíly mezi lidmi, namísto soustředění na společný, klasickým slovníkem řečeno „třídní boj“.
Že právě tato kulturní témata levici štěpí, neplatí jen v České republice, vidíme to také třeba v Německu, kde se nedávno od tradiční radikální levice Die Linke odštěpila nová strana, která se snaží přetáhnout voliče krajní pravice tím, že bude zastávat levicově konzervativní pozice. Přiklání se tedy právě k té interpretaci, že hodnotový liberalismus prosazování socioekonomických témat škodí.
