Ve druhé a závěrečné části rozhovoru se sociologem Martinem Buchtíkem a politoložkou Kateřinou Smejkalovou se věnujeme tomu, jak to má česká společnost s očekáváním budoucnosti, jaká témata ji reálně rozdělují a jaký díl viny na celospolečenské atmosféře mají politici nebo třeba novináři. „Přesně oni by přece měli být schopni rozlišovat, upozorňovat na různé odstíny,“ říká Kateřina Smejkalová.
Na straně 31 v knize píšete, že individuální situaci lidí lze shrnout tak, že se v průběhu posledních třiceti let s výjimkou krizí postupně zlepšuje. A o něco dále – na konci stejného odstavce – je tato věta: „Málokterý rok za poslední tři dekády společnost vnímá jako společensky úspěšný.“ Není v tom rozpor?
MARTIN BUCHTÍK: Tento propad platí i při pohledu do budoucna. Relativně hodně lidí si myslí, že se bude mít v budoucnu lépe, oni samotní i jejich děti, ale jenom málokdo, nebo v podstatě skoro nikdo si nemyslí, že se bude mít lépe naše země.
Těžko říct, jak to interpretovat, možná jde o vzpomínkový optimismus, to znamená, že si lidé myslí, že když byli mladší, bylo to lepší, že teď je to zmatené a pořád řešíme nějaké nové problémy, které stát už prostě nemůže zvládnout.
Může to být ale také sebenaplňující se proroctví, protože pokud nevěříme ve stát, začneme se zařizovat nějak jinak. Toto se mi ale zatím nezdá. Třeba mladí lidé, když to řeknu anekdoticky, cynicky tvrdí, že se o důchodovou reformu zajímat nemusí, protože stejně žádný důchod mít nebudou. Zároveň nemají často možnost, jak si nějak efektivně spořit. Je absolutně mimo jejich možnosti vzít si hypotéku, vychovávat děti a u toho si ještě spořit na důchod, případně pečovat o nemocné rodiče.
Takže ten princip individuální zodpovědnosti vždy znamená, že jsem také v nějakém ohledu nedostatečný, že to všechno prostě nezvládám.
Celkově pro tento rozpor nemám silnou interpretaci, vnímám ho ale jako varovný signál. Protože budeme nuceni volit individuální strategie a nesnažit se participovat na tom společném. A také se více lidí poveze v roli černého pasažéra. Pokud ale takovou strategii bude volit stále více lidí, typicky třeba pokud jde o placení daní, ve výsledku se budeme mít všichni hůř.
KATEŘINA SMEJKALOVÁ: My jsme shodou okolností s agenturou STEM dělali jednu studii právě o postojích mladých lidí. A i mne zaujalo, co říkají. Jak zmínil Martin, svoji budoucnost vidí strašně růžově, ale budoucnost společnosti vykreslují v temných barvách.
Je to projev silného individualismu, očividně jim přitom vůbec nedochází, jak výrazně jejich osobní osud závisí na tom, jak se bude mít celá společnost. I já si myslím, že jde o varovný trend. Koneckonců, jeho důsledky jsme viděli během pandemie covidu u lidí, kteří nebyli ochotni akceptovat, že jsou součástí nějakého širšího celku.
Pak je zde samozřejmě otázka, jaké strategie vzhledem ke společnosti z toho budou mladí lidé do budoucna dovozovat. Znamená to, že rezignují na věci veřejné a budou se věnovat výhradně hledání soukromého štěstí? Dost možná ano.
Pravděpodobně je i to součást nějakého širšího fenoménu, ostatně naše výstupy ukazují, že odpojení od společnosti a politiky nejsou zdaleka jenom mladí lidé.
Již během covidové pandemie se ukázalo, že mnoho lidí se necítí být součástí společnosti jako celku. Jde o varovný trend.
A možná bych na to ještě navázala. Protože hodně varovné jsou výsledky našeho výzkumu, také pokud jde právě o to, jak se lidé vztahují k politice. Zdůraznila bych dvě věci.
Přestože žijeme v demokracii, kde z definice platí, že jsme všichni onen „démos“, který o věcech rozhoduje – v našem případě prostřednictvím námi volených politiků –, velmi paradoxně většina lidí v našem výzkumu říká, že oni s politikou nemají nic společného. A to i v tom smyslu, že se vůbec necítí odpovědní za to, co se v ní odehrává. To znamená, že jsou úplně odpojení od své volby.
A druhá věc, která mi přijde pozoruhodná: je tu jakási představa, že by v ideálním případě měla být společnost harmonická, měly by se „zakopávat příkopy“. Vůbec tady není zakořeněné, že je legitimní, když v rozrůzněné společnosti mají různí lidé různé zájmy a vyznávají různé hodnoty.
Mělo by tedy jít o to tyto rozpory nějakou civilizovanou formou v politice moderovat a docházet k nějakým řešením – od toho tu politika koneckonců je. Ta řešení mohou být spíše kompromisní, anebo se může, dle rozložení sil, více prosadit jedna nebo druhá strana, což je při dodržení procesních pravidel a respektování celkového rámce také v pořádku.
Lidé to u nás mají v podstatě naopak: když sledují politiku, mají za to, že právě politika spory uměle rozdmýchává a staví nás proti sobě, ačkoli my bychom si bez ní žili v klidu a míru. Projevuje se v tom pro mě zase ono zmatení velké části společnosti, o kterém jsem už mluvila.
Tady zkrátka neexistuje většinově představa, že politika spory, které jsou v demokracii přirozené a vycházejí z protichůdných zájmů lidí, reprezentuje a řeší tak, abychom se nakonec doslova neporvali do krve mezi sebou.
V knize nicméně na straně 46 píšete, že ve skutečnosti je jen málo otázek, v nichž by proti sobě stály dva téměř stejně velké tábory. Což možná souvisí s tím (jak uvádíte dále), že česká společnost není nijak radikální. Tři „rozdělující témata“ jsou naše členství v EU, preferované směřování Česka v rámci zahraniční politiky a právo na manželství a adopce dětí u stejnopohlavních párů. Můj dojem ale je, že například u posledně zmiňovaného tématu se vedou velké bitvy v médiích a politice, přitom reálně to zase tolik lidí neřeší. A zrovna tak zahraničně-politická témata, ani ta nerozhodují volby…
KATEŘINA SMEJKALOVÁ: Přesně tak, sňatky stejnopohlavních párů jsou přesně ty „trigger points“ – spouštěcí body fungující jako červený hadr na býka, jak jsme o nich již mluvili v předchozím díle rozhovoru. To skutečně není téma pro většinovou společnost samo o sobě zásadní, ale lze ho ve veřejném prostoru kontroverzně rozehrávat ve vztahu k tomu, co je „normální“.
