KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Fialova vláda se zalekla ekonomických důsledků klimatické politiky a na poslední chvíli odložila schválení konkrétní tuzemské podoby Green Dealu.
Znamená to, že zatím bylo odsunuto i zavedení emisních povolenek na provoz budov a na pohonné hmoty, které by mj. vedly ke zdražení benzínu pro obyvatele až na 50 korun za litr.
Situace je jako vždy politicky absurdní. Naše poslední vlády (tedy jak Fialova, tak Babišova) přece Green Deal již dříve v rámci orgánů EU odsouhlasily. Když ale dochází na lámání chleba, ocitá se Fialova vláda v pasti – musí přiznat, že hrozí citlivé finanční dopady na nejširší veřejnost. A v důsledku i na volební vyhlídky pětikoalice.
Povolenky na budovy i benzín
Vláda dočasně odložila projednání Státní energetické koncepce, Politiky ochrany klimatu a Národního klimaticko-energetického plánu. Nejde sice o zákony, ale o dokumenty – teprve z nich vyplyne, co všechno musí stát uzákonit, aby naplnil požadavky Green Dealu, jehož cílem je mj. snížení uhlíkových emisí o 55 % do roku 2030.
Mimo všech jiných opatření vyvolává největší poprask uvalení rozšířeného systému tzv. emisních povolenek na obyvatele s tím, že by se vztahovaly i na provoz budov a pohonné hmoty, což by mohlo zdražit benzín až o 10 korun za litr (v závislosti na nepředvídatelném vývoji ceny povolenek), vytápění domů uhlím by pak kvůli povolenkám mohlo zdražit až o třetinu...
Jedná se o sociálně třeskuté kroky, jejichž schválení by stranám vládní koalice zhoršilo naděje ve sněmovních volbách. I proto se premiér Fiala nechal slyšet, že vláda všechno ještě znovu přezkoumá: „... je pro nás nepřijatelné, abychom zbytečně zdražovali věci, které lidem a firmám zdražovat nechceme.“
Je to symptomatické, ale přesto to vždy znovu dokáže udivit. Vládní politici si – nikoliv za pět minut dvanáct, ale již hluboko po půlnoci – uvědomili, že onen nevyhnutelný, „spásný“ a prý i globálně přínosný Green Deal v sobě skrývá opatření, jejichž přijetí na národní úrovni vrhá špatné světlo na republikové místodržitele…
Uměle (politicky) vyvolávané zdražování pohonných hmot či budov by se možná celospolečensky dalo nějakým kouzelným marketingem obhájit i bez revolučně nevraživé voličské odezvy. Jenže to snad jen tehdy, pokud by naše země prosperovala a bohatla. Což se neděje. Široké voličské masy byly v posledních letech těžce zasaženy „inflační loupeží“, která obyvatelstvo obrala o úspory i o reálnou hodnotu jejich výplat.
Již Babišova vláda musela vědět, co všechno s sebou Green Deal v budoucnu přinese.
Vzniklá situace dokazuje pštrosí mentalitu politiků a stěžejní rysy soudobé demokracie, v níž se držitelé moci snaží do poslední chvíle zatajovat vše nepříjemné, aby o to halasněji oslavovali to navenek pozitivní – v tomto případě „kvazipozitivní“ v podobě zvýšených dotací (které namnoze tečou k těm, kdo je nepotřebují…).
Jenomže už vláda Andreje Babiše musela vědět, jaká problematická opatření s sebou Green Deal ponese. Přesto se nezatěžovala tím, aby veřejnost varovala před reálnou budoucností a soustředila se na komunikaci navenek omračující sumy dodatečných „zelených“ dotací pro Česko.
S Green Dealem souhlasila i Fialova vláda. A zřejmě až nyní pohlédla pravdě a tvrdé realitě do očí, aby si uvědomila, že zhruba rok před řádnými sněmovními volbami by schválení těchto (klimaticky možná přínosných, ale destruktivně antisociálních) opatření nahrálo opozici ke zničující kritice.
Přitom z pohledu klimatu jsou opatření typu uvalení emisních povolenek na „jakékoliv emise v každé domácnosti“ vlastně „v pořádku“. To je Green Deal. To je politika namířená proti fosilním zdrojům, respektive údajně škodlivým emisím, jež byly v rámci nové ideologie EU pasovány do role strůjce hrozící přírodní katastrofy.
Vyvolává to řadu otázek na téma, proč se (současní i minulí) vládní činitelé nyní tváří tak překvapeně nad již nadekretovanými klimatickými kroky, jako jsou emisní povolenky na domácnost. Chytili se do pasti účelových mystifikací a zamlžování důsledků?
A jakými deklarovanými snahami o opravu Green Dealu se z této pasti chtějí vyhrabat? Chtějí nový „lepší“ Green Deal (ten aktuálně platný byl ale již definitivně schválen a jeho zásadní revize se jeví jako pokus učinit zázrak), který by neobsahoval opatření týkající se oteplování klimatu? Chtějí Green Deal bez Green Dealu?
Odpovědi na tyto dichotomické otázky budou asi dost zajímavé, pokud se jich dočkáme.
Je evidentní, že emisní povolenky jsou „převlečené daně“.
Druhým zásadním aspektem chystaného rozšíření systému emisních povolenek (ETS2) – který zdraží (nejen) paliva pro občany – je skrytý průlom EU do daňové oblasti: ta podle základních smluv není v kompetenci Unie, ale stále spadá do gesce členských států.
Což Brusel elegantně obešel tím, že pod praporem boje s klimatickou změnou a v rámci všemožných „zelených dokumentů“ vnutil členským státům daňovou kamufláž pod názvem „emisní povolenky“.
Je evidentní, že emisní povolenky jsou „převlečené daně“. Ve své variantě určené podnikům se již pro členské státy, včetně Česka, staly dávno povinností, i když nebyly vymyšleny či autonomně schváleny na půdě ČR.
Firmy, které emitují emise CO₂, mají už delší dobu povinnost si – úměrně objemu emisí – kupovat emisní povolenky (tj. platit emisní daně). Jde o mírně modifikovanou „spotřební“ daň. A ta se sama o sobě drasticky promítá v podobě zvýšených cen energií jak pro domácnosti, tak pro velkoodběratele.
Tyto původní emisní povolenky se dokonce stávají snad vůbec největším nákladem firem, které vyrábějí energie z fosilních paliv. A stojí v pozadí záměrů některých společností z ekonomických důvodů velmi rychle výrobu ukončit.
Což působí značně zlověstně s ohledem na to, že – jak již bylo zmíněno – v nadcházejících letech (od roku 2027) mají být emisní povolenky uvaleny i na obyvatele.
Skrze klimatickou politiku namířenou proti globálnímu oteplování se Evropské komisi podařilo, respektive zcela jistě podaří propašovat do tuzemského právního řádu daně fakticky vymyšlené a nařízené z celounijní úrovně.
K zamyšlení je také aspekt ideovosti nového typu zelených daní (přičemž slovo „povolenky“ zní tak trochu jako odpustky...). Ve starých předcovidových a předgreendealovských časech vlády zaváděly či zvyšovaly daně, aby tím vyrovnaly či vyspravily deficitní rozpočty, tedy aby se pokusily napravit nerovnováhu mezi výdaji a příjmy.
Rozumní politici vždy věděli, že taková nerovnováha (kumulace deficitů a obrovský státní dluh) může nakonec vést k neblahým koncům.
Jenomže v nových, postcovidových a greendealovských časech se zavádějí daně z důvodů čistě ideových. Nebo prostě „protože to po nás chtějí v Bruselu“. Tyto nové zelné daně primárně vůbec nesouvisejí se stavem státní (ani unijní) kasy.
Což není úplné novum – i řada jiných daní se zaštiťuje primárně „konáním dobra“, nikoliv dopadem na státní rozpočet.
Vzpomeňme spotřební daně na tabákové výrobky či na alkohol (kde lze přiznat logiku, respektive úměru mezi cenou produktů a dopadem jejich konzumace na zdraví); nově se dokonce diskutuje o zdanění cukru v nápojích…
Ale daně (i kdyby se nastokrát kamuflovaly názvem „emisní povolenky“), jejichž zavedení je zdůvodňováno čímsi tak fantastickým, jako je záchrana planetárního klimatu, jsou přece jen o hodně silnější kafe.
Teď jde jen o to, zda veřejnost tento nově namíchaný „emisně-povolenkový“ koktejl v poklidu zkonzumuje, nebo jej skrze volené politiky vylije jako nepoživatelnou břečku.
