KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) opětovně vykopal téma speciálního zdanění slazených nápojů, které by mohlo vyvolat jejich zdražení o více než 5 korun za litr. Stihnout to prý chce ještě v tomto volebním období.
Když odhlédneme od proinflačních aspektů takového záměru, které jsou neméně škodlivé než samotné pití slazených limonád, tak se Válkův záměr na první pohled může jevit jako rozumný návrh. Pokud je ale snaha o změnu škodlivých stravovacích návyků myšlena vážně, a nikoliv jen jako záminka k vytažení peněz z kapes poplatníků do státní kasy, pak je nezbytné zohlednit také negativní aspekty, které jsou z kategorie principiálních.
Mnoho studií a ještě více praktických případů a příkladů ze života dokazuje, že nadměrné pití slazených nápojů – nemluvě o konzumaci velkého množství sladkostí všeho druhu – škodí lidskému zdraví. A politici jsou tu přece od toho, aby lidem pomáhali, respektive aby nás všechny chránili ode všeho zlého…
Obecnému záměru konat ve prospěch zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva se tedy nelze divit. Je dokonce možné, že část veřejnosti takový záměr ocení. Ostatně po něčem takovém, jako je speciální zdanění slazených nápojů, volá ve svých návrzích i NERV alias Národní ekonomická rada vlády.
Z dosud známých informačních náznaků plyne, že by se z nápojů s obsahem cukru nad padesát gramů na litr začala vybírat spotřební daň ve výši 3,40 Kč. Za každých dalších deset gramů cukru v nápoji by pak stát vybíral daň 35 haléřů.
Za litr obyčejné limonády s osmdesáti gramy cukru na litr by tak spotřebitelé zaplatili daň ve výši cca 4,50 Kč. Suma sumárum, při započítání DPH by litr limonády mohl podražit až o 5,40 Kč, což rozhodně není zanedbatelné. Zvláště když někdo takové nápoje kupuje ve větším množství. Podotkněme však, že konkrétní návrh „cukrového zdanění“ limonád zatím není na stole.
Lidé začnou kupovat ty nejlacinější limonády, konzumace slazených nápojů bude plus mínus stejná a stát vybere o něco víc na dani.
Idea o prospěšnosti a přínosnosti zdanění slazených limonád vychází z logiky, že lidé z důvodu daněmi zdražených nápojů radikálně omezí jejich konzumaci. Neřešme teď z praktických důvodů zjevné negativní dopady snížené spotřeby na výrobce nápojů. A neřešme ani (asi až příliš optimistickou) hypotézu, že by výrobci či prodejci zvýšenou daň nezohlednili v konečné ceně limonád.
Pokud by ale lidé kvůli daňovému zdražení skutečně omezili či úplně utnuli konzumaci slazených limonád a začali pít vodu z kohoutku, pak by daňové zdražení přeslazených nápojů skutečně mohlo mít kýžený pozitivní zdravotní efekt. A dřívější konzumenti kupovaných limonád by pak zřejmě i nějakou tu korunu ušetřili, jelikož kohoutková voda vychází jako ekonomičtější řešení než nákupy mnoha balení slazených limonád.
To se však pohybujeme na tenkém myšlenkovém ledě tvořeném čirou teorií. Očekávat tak radikální proměnu spotřebitelského chování, tedy masivní ukončení spotřeby či výraznou redukci nakupování slazených nápojů, lze asi jen v mámivě barevných a sociálně inženýrských snech.
Pravděpodobnější je, že by konzumenti – v případě zavedení „cukrové daně“ na nápoje – udělali změnu možná tak v tom, že by začali kupovat ty nejlacinější slazené limonády, jež sice budou kvůli dani o něco dražší, než kdyby nebyly „cukrově penalizovány“, ale i tak by zůstaly ještě jakž takž cenově akceptovatelné pro velkou část populace.
Konzumace slazených nápojů zůstane plus mínus na svém a výsledkem budou jen o něco vyšší daňové příjmy státu; přičemž se nelze zbavit dojmu, že i to je cílem myšlenky na novou daň, jíž mimochodem podporují například i Starostové či Piráti.
Má stát vychovávat občany? Předělávat nás formou daní k „obrazu svému“? Předepisovat, co (ne)smíme pít a jíst?
Pomiňme, že v této hře na veřejné zdraví figuruje i zjevná nekonzistence, když je od spotřební daně osvobozeno tiché (tedy klasické) víno, ale poměrně přísně mají být zdaněny slazené nápoje. Přičemž zdravotní a další dopady pití alkoholu jistě nejsou nižší než u limonád a k dopravním nehodám nedochází pod vlivem sladkých nealkoholických nápojů.
Zásadní je však obecný problém, princip, potažmo hrozba. Vynořuje se naprosto fatální otázka, zda má či může stát vychovávat občany. Jestli má vymýšlet nové a nové daně, s jejichž pomocí by předělával obyvatelstvo k obrazu svému. A tedy zda stát a jeho vlády vůbec mohou a mají ve svých regulatorních výpadech vůči obyvatelstvu zacházet tak daleko, aby nepřímo nakazovaly, co mají lidé píst či jíst, v jakém množství a podobně.
Praxe bohužel ukazuje, že mohou. Pokusný balónek navrhující zdanění slazených nápojů nevyvolal žádnou lidovou bouři; tuzemská náměstí se neplní rozčílenými občany, kteří by nezlomně bojovali za svoji vysoce oslazenou limonádu…
Tak či tak, princip je princip a lidská svoboda ještě donedávna bývala považována za tu základní hodnotu. Jakékoliv převýchovné snahy (v oblastech, v nichž od obyvatelstva nehrozí žádné agrese, což je i případ konzumace limonád) zanechávají pachuť reminiscencí na režimy dávno minulé.
Ostatně lidskému zdraví škodí mnoho a mnoho jiných aktivit, včetně například přejídání jako takového. Nadměrná konzumace potravin je jasně zdravotně škodlivý zlozvyk. Z logiky zdanění limonád by plynulo, že je oprávněné zavést speciální daň na jídlo s cílem zamezit jeho nadměrné konzumaci, neboť jídlo ve větším množství škodí.
Což je absurdně strašidelná vize. Už jen představa, jak skupiny úředníků v zákoně sepisují, kdo, kdy, kolik a čeho přesně může zkonzumovat, se ještě pořád jeví jako nesmyslná, i když laťka politických absurdit v posledních letech povážlivě klesá níž a níž.
Bohužel celkový společenský vývoj, kdy je nenápadně, ale jistě vytyčován celé společnosti neodvratný cíl – vytvářet novou, tentokrát nikoliv beztřídní, nýbrž bezemisní a dokonale dekarbonizovanou společnost – vyvolává obavy z toho, že i zdánlivě nepravděpodobné ideje mohou být v zápalu „boje o novou, lepší budoucnost“ přetaveny v realitu.
Nápad na zdaňování slazených limonád navíc není ojedinělým místním výkřikem, ale našel již svoje naplnění v řadě zemí „pokrokového“ světa (je jich více než 50). Bohužel to organicky zapadá do naznačeného rámce „přeměny společnosti k lepšímu“, kde ale o tom, co je „lepší“, rozhodují buď nikým nevolení úředníci, anebo politici, jejichž reálná veřejná podpora je silně minoritní.
Společným rysem těchto pokusů o přeměnu světa k lepšímu je navíc jeden „bezvýznamný detail“ – a to, že jejich praporečníci ke svým regulatorním choutkám nemají explicitní mandát od voličů. Veškeré snahy o převýchovu obyvatelstva směrem k vybásněnému ideálu, ať už formou zdanění, či jiných regulací, je proto nutno považovat za sociálně inženýrskou cestu k nastolení nového, ale ne tak úplně lepšího antiutopického světa…
