KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Českem začalo obcházet strašidlo nové, „zdravotně prospěšné“ daně ze slazených nápojů. I když jde zatím jen o koncept z pera odborníků, nikoliv o oficiální politický návrh, lze tuto ideu označit za pokus o otevření další Pandořiny skříňky, z jejíchž útrob se na nebohou společnost ve svém důsledku nakonec vyvalí záplava nových, „modernějších“ daní a celkově vyššího nepřímého zdanění, jehož jediným beneficientem budou vlády a jejich potenciál k ještě větší rozhazovačnosti.
Zdanit nápoje s vysokým obsahem cukru speciální spotřební daní je u nás poměrně nové téma, které si však již našlo předběžné zastání i u koaličních politiků, jimž návrh předložila zdravotnická skupina Národní ekonomické rady vlády. Opatření má údajně snížit spotřebu nezdravých nápojů a tím pomoci v boji s obezitou a jinými chorobami. Daň by se mohla týkat sladkých limonád, ale i džusů či energetických nápojů. Přičemž její zavedení by prý mohlo státní kase přinést až tři miliardy ročně. Podle zveřejněných informací navrhují odborníci „cukrovou“ daň ve výši 4,45 koruny na litr nadměrně slazené limonády.
Když si dopady rozebereme na příkladu rodiny, která kupuje v průměru 5 větších lahví vysoce slazených nápojů týdně, pak by tato na nové spotřební dani odvedla státu celkem nějakých 150 korun měsíčně. Je otázkou, zda – při dnešních cenách a celkových enormních výdajích na potraviny – by takto konstruovaná daň mohla spotřebitele odradit od nákupu sladkých limonád. Zřejmě by zasáhla jen hluboce nízkopříjmových rodiny.
Pochopitelně, daň by šlo vždy dále zvyšovat, limonády ještě více podražit a tím ještě naléhavěji tlačit na chování spotřebitelů. Takové opatření by pak už ale zavánělo totálním, cenově vynuceným „zákazem“ jedné skupiny potravin, v tomto případě nápojů. Limonády by se dostaly na roveň alkoholu, který je už dlouhodobě zdaňován jinou spotřební daní. Není přitom známo nic o tom, že by spotřeba alkoholu v zemi klesala – zůstává stále vysoká.
Je nutno považovat za relevantní argument o tom, že vysoká konzumace slazených nápojů zdravotně škodí. A vzhledem k tomu, že zdravotnictví je financováno nikoliv tržně, nýbrž polosocialisticky, formou relativně nízkého a „neviditelného“ odvodu z příjmů, pak snaha konstruovat ekonomické podmínky pro zlepšování zdravotního stavu populace dává logiku.
Stojí však za to zasadit tuto nově koncipovanou a v budoucnu nepochybně prosazenou daň do širšího kontextu vývoje státního rozpočtu. Nabízí se totiž i jiná logika cukrové daně: ta „rozpočtová“, finanční. Jinými slovy, stát potřebuje vyšší příjmy a v tomto kontextu je každá nová, dobře vymyšlená a pro veřejnost snadno obhajitelná daň přínosná.
