KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Byl to nářez, když Piráti poprvé vstoupili do Sněmovny. Najednou jich bylo všude plno a pilně kolem sebe utvářeli mýtus strany, která se vyzná v digitalizaci jako nikdo, prosadí legalizaci drog a je tak transparentní, že se jí vyhýbají mocenské rozbroje známé z jiných partají. Po sedmi letech je ale vše jinak. Jak se to stalo a co z toho bude?
Kdo sleduje elektronizaci stavebního řízení v režii pirátského předsedy Ivana Bartoše, nestačí se divit. Podivná výběrová řízení, spory s antimonopolním úřadem, odbývání jakékoli kritiky tvrzením, že tak mluví jen kverulanti, nebo rovnou podplacení lobbisti, až nakonec výsledek, který překonal i ta nejhorší očekávání. Prostě to nefunguje. Úředníci kvůli tomu hrozí stávkou, stěžuje si komora architektů, která projekt původně vítala.
Podivnou otočku udělali Piráti v přístupu k drogám. Původně tlačili na legalizaci marihuany a přinejmenším větší toleranci i k tvrdým psychoaktivním látkám. Sám jsem pro, aby se s „trávou“ zacházelo jako s alkoholem či tabákem, takže mi tato jejich snaha nebyla úplně nesympatická.
Což nemohu říci o tom, co provedli, když zkrachovala: začali tvrdě tlačit na regulaci alkoholu, o němž tvrdí, že je horší než většina nelegálních drog.
Nejpitoresknější je hon na Mikuláše Ferjenčíka, jenž byl v prvním období pirátským poslancem. Ve volbách do Evropského parlamentu se chtěl stát lídrem, avšak opoziční radikálně levicové křídlo si prosadilo Marcela Kolaju a Markétu Gregorovou. Přestože předseda Ivan Bartoš by spíše byl na straně někdejšího zákonodárce.
Ferjenčík se tedy pustil do osobní kampaně. Za což ho nyní kolektivní pirátstvo potrestalo zákazem kandidovat do Sněmovny.
Tyto tři kauzy, jež propukly v jednom čase, ukazují Piráty jako partaj nekompetentních, nekonzistentních a malicherných lidí. Jak to je možné, co stojí za tímto sešupem a čeho se ještě můžeme nadít?
Co se týká stavebního řízení – zde se především potvrdilo, že Piráti jsou dobří spíše v počítačových hrách než jako programátoři. Což by zase tak nevadilo (nikdo neumí všechno), kdyby neměli tu nepříjemnou vlastnost, že chtějí úplně všude mít své lidi.
Zatímco Marian Jurečka si na ministerstvu práce a sociálních věcí na nic nehrál, najal špičkové profesionály a s digitalizací uspěl, Ivan Bartoš si to na místním rozvoji „bastlil“ po svém.
Tím padl i druhý pirátský mýtus. Nejen, že nejsou partou softwarových géniů, neplatí ani to, že jsou „data based“ stranou, která dá na experty, i externí. Zřejmě když jde o něco důležitého, pak o všem rozhodují partajní „kámoši a kámošky“.
Za třetí se ukázalo, že do říše politických bájí patří i tvrzení, že na rozdíl od „starých“ stran nemají Piráti papalášské manýry a jsou otevření kritice. Ne. Reagovali na ni silně podrážděně – a i tím si připravili trpký osud.
Vy nám nedovolíte marjánu a medvídky, taky my vám znechutíme pivo a víno.
Krajně nesympatické pak je pirátské tažení proti alkoholu. Působí to jako truc a pomsta za to, že jim především lidovci zabránili v legalizaci měkkých drog. Ve stylu: vy nám nedovolíte marjánu a medvídky, taky my vám znechutíme pivo a víno.
Nejvíce znechucující je, že pijáky těchto běžných a oblíbených nápojů líčí málem jako větší vyvrhele než uživatele kokainu či pervitinu.
Mravně rozhořčení Piráti přišli pro začátek s tím, že by se měly na láhve lepit cedulky o škodlivosti obsahu, omezit časy pro reklamu, stejně jako pro prodej a ten by měl být navíc přísně regulován licencemi.
Není to ještě prohibice, ale připravuje pro ni půdu. I tím, že se snaží konzumenty alkoholu negativně onálepkovat, tak jako předtím kuřáky, zahanbit je, vytlačit mimo „slušnou“ společnost, a tím legitimizovat jejich pozdější diskriminaci.
Jestliže lapsus se stavebním řízením zasahuje celou společnost a trestná výprava proti alkoholu pijáky, tak čarodějnický proces s Ferjenčíkem trefil primárně jeho, ale potažmo i všechny Piráty.
Pokračuje tak neblahý vývoj, který započal vykroužkováním jejich kandidátů ve volbách do Sněmovny. Silný klub s 22 poslanci se smrskl na čtyři. Vypadla řada známých jmen a již zkušených politiků. Mimo jiné i Mikuláš Ferjenčík.
Masakr elity, která už něco uměla a věděla, ale hlavně se skládala převážně z umírněných liberálů připravených pro standardní demokratickou politiku, otevřel šance pro radikály.
Pro příslušníky „nové levice“, zelené i rudé fanatiky, neomarxisty. Přestože Bartošovo křídlo stále drží většinu, což se ukázalo, když ve volbě lídra porazil Janu Michailidu, je poněkud v defenzívě. Viz hlasování o kandidátce do EP. A teď absurdní trest pro Ferjenčíka.
