KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Výsledky letošních eurovoleb mohou být někdy v budoucnu v jednom podstatném aspektu zpětně hodnoceny jako průlomové. Podobně jako jinde i český politický provoz může ne zrovna pozitivně ovlivnit čím dál silnější role sociálních sítí v předvolebních kampaních a s tím související skomírání politických stran, jež ve své strnulosti nedokážou na nové trendy adekvátně reagovat.
Jednoduše řečeno: dát někomu „like“ na sociálních sítích není ve svých důsledcích totéž jako hodit mu svůj hlas do volební urny. Politická kampaň, schopnost zaujmout, stát se díky své výstřednosti a excentričnosti hvězdou sociálních sítí – což nejspíš bude v budoucnu jedním ze základních předpokladů dobrého volebního výsledku – je něco docela jiného než následný politický výkon.
Zjevně jsme již vstoupili do éry, kdy půjde o dvě definitivně zcela odlišné disciplíny – ale ty by spolu měly aspoň trochu souviset. Politika totiž ve své podstatě není jenom show a cirkus, nýbrž především řemeslo, které není zrovna jednoduché si osvojit.
Stejně tak podstatou politické práce není pouze úspěšná kampaň, nýbrž také – a snad ještě pořád především – následné kompetentní a uvážlivé vládnutí.
„Pokud více než program oslovuje v současné době mladé voliče (a možná nejen mladé, ale už i jejich rodiče) herecký výkon kandidátů a jejich schopnost vymezit se proti ‚establishmentu‘, pak má dnešní politika skutečně mnohem blíže k divadlu než souboji idejí a programů,“ všímá si kolega Marek Kerles v textu, který na našem webu vyšel minulý týden.
Dva dny předtím Jakub Zelenka na webu E15 upozornil, že popularita Filipa Turka, který uspěl na kandidátce Přísahy a Motoristů, vyvstala ze sociálních sítí.
„Roky na nich brousil své hlášky a zjednodušoval složité problémy do úderných hesel. A fungovalo to. Další Turkové budou nejspíše brzy následovat a spíše se zrodí v internetové aréně než uvnitř klasických partají. Nakračujeme pomalu do éry influencerů, kteří si ‚odskočili‘ do politiky.“
Má to svoji logiku. Pokud se dorůstající generace voličů realizuje téměř výhradně ve světě sociálních sítí, vždyť řada z nich je zvyklá tady nakupovat, pracovat, hledat zábavu nebo kamarádské či dokonce partnerské vztahy, bylo by s podivem, pokud by tomu bylo právě u politiky jinak.
Naopak, je to pro ně naprosto přirozené prostředí, v němž si osvojují základní sociální návyky a skrze které se realizují už téměř ve všech oblastech svých životů.
Existuje celkem dost politiků, kteří to dávno pochopili: Je tomu už několik let, kdy mi předseda Pirátů Ivan Bartoš řekl, že si chce založit účet na TikToku, neboť se zde pohybuje nejvíc mladých lidí. „Je jim teď sice teprve třeba jenom patnáct, jenomže až budou příští volby, oni už budou moct volit.“ Tak nějak tehdy argumentoval.
Podobně to zjevně vnímá třeba Alena Schillerová z hnutí ANO, jejíž některá videa tamtéž budí sice mnohdy posměch – což ovšem neznamená, že neoslovuje svou cílovou skupinu.
Jinak řečeno: co se nám mnohdy může jevit jako pokleslé pitvoření někoho, kdo se uchází o naše hlasy ve volbách a tedy také o svůj podíl na správě země, může být vysoce efektivní metodou, bez které se napříště žádný úspěšný politik neobejde.
Ještě jednou – ponechme nyní stranou otázku vkusu a důstojnosti těch, kteří se ucházejí o naše hlasy. Tady jde totiž o víc: o kompetence k výkonu politické funkce a hlavně o charakter a budoucnost české politiky.
Pokud tuto proměnu sociální reality nezachytí tradiční politické strany, vcelku snadno se můžeme ocitnout v bludném kruhu nadějí vkládaných do nových politických tváří, jejichž popularita bude vyrůstat výhradně z jejich (ve své podstatně nepolitické, a spíše cirkusové) „one (wo)man show“ na sociálních sítích, což bude ve svých důsledcích produktem následného opakovaného zklamání a frustrace z jejich reálného politického výkonu. Stačí se podívat na Slovensko.
A protože znám námitku, že Česko není ve sněmovních volbách jedním volebním obvodem, jako tomu je na Slovensku nebo v eurovolbách u nás, musím připomenout kampaně hnutí ANO: bez ohledu na to, zda jde o volby místní, krajské, senátní nebo sněmovní, jejich podoba je identická v tom, že se všechny snaží „utáhnout“ a nalákat voliče výhradně na Andreje Babiše. A divil bych se, kdyby se o něco takového nepokusila Přísaha s Filipem Turkem.
Politologové hovoří vzrůstající individualizaci a personalizaci politiky. Což bude mít své důsledky v případě, že tento trend nezachytí politické strany. Politika je totiž ze své podstaty kolektivní a mnohovrstevnatý fenomén, jehož těžiště je ještě pořád v nich.
A kromě toho, že mají generovat silné politické osobnosti, což se jim u nás zrovna moc nedaří, vytvářejí také expertní zázemí, bez něhož se kompetentní realizace politiky neobejde. I tady ponechme nyní stranou, jak jsou v tom úspěšné a proč selhávají.
Politické strany musí reagovat na nové trendy v chování voličů, jinak nás čeká kolotoč showmanů ze sociálních sítí a prohlubování nedůvěry v demokracii
Klíčové je pro tento text něco jiného: influenceři a youtubeři, kteří si ze sociálních sítí jenom tak z plezíru – jak v podstatě píše Jakub Zelenka – odskočí do politiky, toto svým voličům nemohou ze své podstaty nikdy nabídnout. A co si budeme povídat – není to ani jejich ambicí.
Jejich cílem je uspět ve volbách, a ne spravovat nějakým smysluplným způsobem zemi. V tomto jsou ještě pořád politické strany, byť u nás dost chřadnoucí, jen stěží zastupitelné.
Je tedy i jejich odpovědností, výzvou a ne zrovna snadným úkolem tyto nové trendy v chování voličů zachytit a adekvátně na ně reagovat.
Pokud se jim to nepodaří, což se v danou chvíli nejeví zrovna realisticky, nečeká nás v příštích letech nic jiného než permanentní politická krize – kolotoč volebních úspěchů nových mesiášů, jejichž politický výkon ale bude natolik otřesný, že budou jen prohlubovat nedůvěru v demokratickou politiku a její základní instituce.
