Šanci uspět má jen Síkela, Rakušan ale navrhl na eurokomisaře i Nerudovou. Alibismus jako vyšitý

Rakušan to vymyslel šalamounsky. (Jistě, o jménech rozhodovalo širší vedení Starostů, ale v takovýchto situacích mívá lídr hlavní slovo).

Už nějakou dobu bylo jisté, že pokud chce bez zbytečných opletáček poslat do Bruselu vlastního člověka, může si vybrat kohokoli – pod podmínkou, že se bude jmenovat Jozef Síkela. Ne protože by ho hlavní vládní partner, jímž je koalice SPOLU, považoval za ideálního kandidáta, ale za jediného, jehož byl z možných adeptů za STAN ochoten akceptovat.

Co se týká ODS, ta byla tak velmi nespokojená s možností, že by Starostové mohli opravdu chtít do Evropské komise Danuši Nerudovou, že vymyslela řadu jiných alternativ.

Asi nejvíce se skloňovalo jméno bývalého viceguvernéra České národní banky a nynějšího náměstka ministra financí Marka Mory. 

Nakonec ale přišla s kompromisem: Dodrží povolební dohodu, že eurokomisaře nominuje PirSTAN, ale preferuje Jozefa Síkelu a s lídryní kandidátky Starostů do europarlamentu (EP) Danuší Nerudovou se nesmíří.

Celý proces zkomplikovala ještě roztržka mezi Piráty a Starosty, kteří sice šli do sněmovních voleb společně, ale nakonec se totálně rozhádali. Ti první začali tvrdit, že slib platí pro oba subjekty, takže oni za sebe navrhují Marcela Kolaju, číslo jedna pro volby do EP.

Jeho beztak slabá pozice se ovšem stala zcela neudržitelnou poté, co jeho strana vyválčila jen jeden mandát, přičemž Kolaju navíc voliči „vykroužkovali“, takže mandát získala Markéta Gregorová. To už na tom byla lépe Danuše Nerudová se dvěma křesly, z toho jedním pro sebe.

Paradoxně by šance Kolaji nepatrně vzrostly, kdyby STAN přišel s Nerudovou. Pak by Pirátům teoreticky mohla vyjít jejich poněkud zoufalá kombinace, totiž že vláda navrhne do Bruselu oba, ať si to přeberou tam. Ačkoli spíše by se SPOLU naštvala a zkusila to s Morou, či někým dalším, koho vybere sama.

Z 18 členů vlády jich má totiž 11, a i když Petr Fiala rozhodně nestál o „silové“ hlasování, takto by čelil těžkému rozhodnutí, zda dát přednost míru v kabinetu, nebo národní zájmům České republiky.

Premiér evidentně stál o kompromis. Tedy že STAN bude moci navrhnout eurokomisaře, ale někoho aspoň trochu kompetentního a se šancí získat rozumné portfolio.

Danuše Nerudová to podle mínění odborníků i politických partnerů být nemohla. Nemá potřebné zkušenosti s exekutivou, navíc v televizních debatách neprokázala nijak zářnou znalost unijní problematiky.

Progresivista Marcel Kolaja rovněž nepřicházel v úvahu. K tomu frakce Zelených, v níž jsou Piráti, utrpěla ve volbách do Evropského parlamentu značné ztráty.

Toto nastavení a rozložení sil bylo jasné už pár týdnů před volbami. Nicméně nešlo rozhodnout před nimi, protože dohady o jménu eurokomisaře by poškodily volební šance všech vládních subjektů.

Čekalo se tedy, až hlasování skončí. Přičemž zásadní otázka zněla, jak se Vít Rakušan, který do poslední chvíle mluvil o Danuši Nerudové coby jediné možné kandidátce, vyrovná s „poznanou nutností“ nominovat Jozefa Síkelu.

Ve STAN byla většina hlasů pro pragmatické jednání neboli pro kandidáta, s nímž SPOLU vyslovila předběžný neformální souhlas.

Ale našli se i radikálové, kteří hartusili, že koaličnímu partnerovi do toho nic není, že se nemá ustupovat a že případně by bylo lepší odejít z kabinetu než se vzdát Danuše Nerudové.

Zjevně i kvůli klidu uvnitř hnutí nakonec byli vybráni oba. Což je ovšem poněkud farizejské, neboť každému musí být jasné, kdo to nakonec vyhraje.

Je těžké si představit, co by se tak asi muselo stát, aby vláda zvolila Danuši Nerudovou – nebo Marcela Kolaju. Ti dva se prostě s největší pravděpodobností „vyruší“ a bude platit, že „když se dva perou, třetí se směje“.

Když si ale odmyslíme, o jakou jde vlastně „habaďůru“, tak čistě z věcného hlediska je to o moc lepší, než kdyby kandidáty byli jen ti dva. Takto je aspoň po kom sáhnout. Byť to opravdu působí jako komedie.

Pro Víta Rakušana bylo samozřejmě důležité udržet si právo být „kingmakerem“. Petr Fiala upřednostňoval STAN před Piráty. Na druhé straně, s Nerudovou by u premiéra narazil. Zase ale nechtěl vypadat „slabě“ před vlastními členy.

Z mého pohledu by bylo lepší prostě vybrat Síkelu, a pak to prodat dovnitř i ven tak, že vyšachoval partnera z předvolební koalice a zároveň dokázal, aby SPOLU dodržela ústní slib. Tohle řešení mi vážně přijde jako šaškárna.

Nicméně je faktem, že předseda Starostů bude moci říci: vidíte, máme tam svého člověka, a zároveň jsem neporušil slovo dané Nerudové. Nejspíše to pro něj bylo nějak důležité. Ale já bych na jeho místě jednal přímočařeji. 

S bývalou rektorkou si vzájemně nic nedluží. Ona získala pro STAN pár procent navíc a tím i druhý mandát – pro sebe. Jinak by ho neměla kde vzít. S Piráty zjevně těžko a TOP 09, o níž se také uvažovalo, šla do voleb v rámci SPOLU – a na její kandidátce by tím pádem také nezískala volitelné místo.

Takže Rakušan a Nerudová jsou srovnáni. Ovšem předseda STAN a širší vedení hnutí se rozhodli takto, aby alespoň formálně dodrželi, co jsme od nich opakovaně slýchali před volbami. 

Zároveň si to nerozhází se SPOLU a Síkela pravděpodobně hladce projde při hlasování kabinetu. Jak se říká: „vlk se nažere a koza zůstane celá“. Po čase si na komický způsob nominace nikdo nevzpomene a zůstane jen výsledek, který pořád bude vítězstvím Starostů.

Tak to bychom konečně měli za sebou domácí úkoly. Víme, koho vyšleme do Bruselu. Nejtěžší a opravdu důležitý krok je teprve před námi: Jaké se nám podaří pro něj vyjednat portfolio. Opravdu bude tak silné, jak doufáme? 

Jozef Síkela splňuje základní předpoklady: má zkušenosti s vládou a v centru Unie ho znají i jako významného bankéře. Což automaticky neznamená úspěch. Bude záležet na našich vyjednávacích schopnostech i na tom, jak se nově poskládají frakce v europarlamentu a jaké tedy zavládnou mocenské poměry.

Pro Síkelu mluví to, že Starostové patří k Evropské lidové straně, jež je v Evropském parlamentu nejsilnější. Sice měli před volbami zaječí úmysly, uvažovali o liberálech, ale to by po jejich debaklu, na němž má lví podíl i hnutí Renaissance francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, nebylo moudré. 

A Petr Fiala má spojenkyni v italské premiérce Giorgii Meloniové. Tedy druhé nejmocnější ženě po šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové (pokud pro změnu neudělá on tu chybu, že s ODS opustí frakci Evropských konzervativců a reformistů).

Spojením zkušeného kandidáta a podpory uvedených frakcí by z toho nakonec mohlo něco solidního být. Nechme se překvapit. Určitě bychom po Věře Jourové chtěli mít v Komisi člověka s lepší portfejí než „pro trestání našich sousedů…“ Výběr jména jejího nástupce provází neuvěřitelná míra alibismu. Snad už další zprávy budou jen dobré.