KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Exprezident a vystudovaný ekonom Ing. Miloš Zeman chtěl svého času zavést školné v podle něj neproduktivních humanitních oborech, aby ze škol vycházelo více nedostatkových techniků. Ekonomii, kterou vystudoval on, ale evidentně za neperspektivní „pavědu“ nepovažoval. Přitom se ukazuje, že je to právě ekonomie, která by si v českých poměrech zasloužila totální prověrku svého přínosu pro společnost.
Česká ekonomie má ve světě takřka nulový ohlas a katastrofální renomé, zato si ale její zástupci usurpují velkou moc v politice a obecně veřejném dění. Stále totiž využívají jakési „aureoly ekonomů“, kterou do politiky po sametové revoluci na podzim 1989 přinesli lidé jako Václav Klaus, Vladimír Dlouhý či Miloš Zeman.
Podařilo se jim svézt se na porevolučním (a tehdy pochopitelném) pocitu mnoha lidí, že jsou to právě vystudovaní ekonomové, kteří nejlépe rozumějí světu a dokáží – na rozdíl od předchozích komunistických ideologů a státních plánovačů – vést společnost k prosperitě.
A tenhle pocit, zděděný ze socialismu, zjevně u velké části populace přetrvává dodnes i přesto, že se od té doby česká ekonomie coby věda historicky znemožnila – přesněji řečeno ji znemožnili její nejznámější zástupci.
Nejde jen o poslední kauzy bývalého děkana (a ekonoma) Národohospodářské fakulty Miroslava Ševčíka; ani kandidáta na ministra pro vědu, ekonoma Pavla Tuleji či bývalé rektorky Mendelovy univerzity v Brně, ekonomky Danuše Nerudové. Koneckonců velké pochybnosti vzbuzovala i profesura Václava Klause.
Jde ale hlavně o obecné renomé české ekonomie jako celku. Jak (pro někoho možná paradoxně) upozornil nedávno další ekonom a poradce předsedy vlády Daniel Münich: Vědecký publikační výkon ČR v oboru ekonomie i po 30 letech zoufale zaostává za zeměmi západní Evropy. „A publikační výkon ve vědecky vlivnějších časopisech zaostává ještě výrazněji. České úsilí a veřejné peníze se bohužel většinou promarňují ve výzkumu nevýznamném,“ píše na svém facebookovém profilu.
A své tvrzení doplnil příslušnými grafy o publikační činnosti českých ekonomů, které podle něj vedou k jedinému závěru: „Světový vědecký ohlas na český ekonomický výzkum je velmi slabý a renomovaní vědci ve světě ho do velké míry ignorují.“
O co menší ohlas má česká ekonomie v zahraničí, o to větší je (celkem pochopitelně) zájem získat v tomto oboru vysoký akademický titul, využitelný například v politice. Dodnes nedořešená kauza kupčení s vědeckými tituly na Mendelově univerzitě ukázala, jak velmi snadné bylo (a možná stále je) stát se v Česku vysokoškolsky vzdělaným ekonomem. A to i pro zahraniční zájemce.
Současné kauzy spojené s odhalením, že někteří známí ekonomové v politice – jako třeba Pavel Tuleja, exministr hospodářství za ANO Karel Havlíček nebo Danuše Nerudová – publikovali v takzvaných predátorských časopisech, jsou jen pověstnou třešničkou na dortu. Jen v oboru, který si takzvaně neváží sám sebe, se může dělat vědecká kariéra tímto způsobem.
Otázkou, vyřčenou už na začátku, každopádně zůstává, jak je tedy možné, že právě zástupci „ekonomie“ jsou tak úspěšní v české politice a dokonce své ekonomické vzdělání využívají jako svoji avizovanou přednost.
Ještě jsem neslyšel politika nebo politického kandidáta, který by se v televizi chlubil tím, že vystudoval třeba (některými politiky tolik vysmívanou) pedagogiku volného času. Zato se každou chvíli v televizních debatách ozve sousloví „já jako ekonom“, což má zřejmě řečníkovi dodat aureolu odbornosti a nadhledu nad všemi problémy dnešní společnosti.
Přitom je vzhledem k výše uvedených okolnostem titul z pedagogiky jako oboru v Česku zjevně větší zárukou určitého stupně vzdělanosti než titul z ekonomie. Jak se ale zdá, pocit jakési nábožné, byť v řadě případů zcela nezasloužené úcty k ekonomickým titulům, vybudovaný zjevně uměle po sametové revoluci, je v českém národě stále tak silný, že mizí opravdu jen velmi pomalu. A je tedy pořád snadno zneužitelný.
Někteří vlivní ekonomové, jako například hlavní ekonomka Raiffeisenbank a zároveň členka Národní ekonomické rady vlády (NERV) Helena Horská, vystupují takřka denně v médiích, aby národu poradili, kudy vede cesta k ekonomické prosperitě. A už se jich paradoxně (jako právě v případě Horské) nikdo neptá, nakolik jejich rady korespondují se zájmy jejich zaměstnavatelů.
Z ekonomie jako vědy se dnes stává jedna z nejvýznamnějších disciplín, určující do značné míry budoucnost společnosti
To je dalších výsada některých vlivných ekonomů v Česku. Pokud by byl členem Národní ekonomické rady vlády třeba ředitel Agrofertu, asi by to vzbuzovalo mezi lidmi poněkud zvláštní pocity. To, že je nejviditelnější poradkyní vlády v ekonomických otázkách hlavní ekonomka jedné velké banky, už ale nikomu paradoxně divné nepřipadá.
Přitom společnost dnes doslova nutně potřebuje vzdělané, schopné, ale zároveň nezávislé ekonomy, kteří přinesou neotřelá řešení v takových otázkách, jakými jsou třeba důchodová reforma, nepodmíněný příjem, pracovní migrace nebo změny na pracovním trhu kvůli umělé inteligenci.
To všechno jsou otázky natolik důležité, že se z ekonomie jako vědy stává dnes jedna z nejvýznamnějších vědeckých disciplín, určující do značné míry budoucnost společnosti.
Pokud ale ekonomii jako vědu – při vší úctě ke všem výjimkám – zastupují v Česku lidé, kterým k vědecké kariéře dopomohlo publikování v predátorských časopisech, kupčení s tituly nebo zaměstnání v nějaké velké bance či pojišťovně, pak ani ekonomická budoucnost země nevypadá příliš růžově. A je v zájmu samotných ekonomů, aby se to změnilo k lepšímu.
