KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vláda začíná chystat státní rozpočet na rok 2025. Ministři Fialovy vlády zahltili šéfa resortu financí požadavky na navýšení svých rozpočtů na příští rok v součtu o zhruba 250 miliard korun. Je to zarážející, absurdní, ale i symptomatické v situaci, kdy ekonomika dlouhodobě stagnuje, státní dluh je už nad 3 biliony a za prvních pět letošních měsíců přesáhl deficit letošního rozpočtu 210 miliard.
Při nástupu do úřadu deklarovala Fialova vláda snahy o rozpočtovou zodpovědnost a nyní Stanjurův resort slibuje, že v příštím roce sníží deficit z letošních (naplánovaných) 252 miliard na sice nižších, ale politickou odvahou neohromujících 235 miliard korun.
Znásobení požadavků ministerských resortů ve stylu „na příští rok chceme co nejvíc“ se na rozpočtové scéně objevuje právě v okamžiku, kdy další a další zprávy statistiků jasně potvrzují, že tuzemská ekonomika stagnuje a tedy, že naše země nebohatne. Tudíž stát nemá a nebude mít ani napřesrok reálně o tolik více peněz, aby to uspokojilo příliš lačné výdajové choutky.
Nadsazování rozpočtových požadavků a přemrštěné nároky na zvyšování výdajů v tomto zahřívacím kole jednání o rozpočtu na příští rok samozřejmě patří k zaběhanému koloritu, tedy k tradičně podivným (i když celkem logickým – kdo by nechtěl více peněz?) rozpočtovým mravům.
Unikum je v tom, že k této přemrštěné požadavkové smršti dochází při souhře tří mimořádných a negativních okolností.
Tak především, Fialova vláda se před sněmovními volbami zaklínala rozpočtovou zodpovědností a přinejmenším snahou o konsolidaci vysoce deficitního vládního hospodaření, i když nikdo realistický nečekal zázrak v podobě překlopení hluboce deficitního rozpočtu do přebytkového. Což se jí dosud dařilo jen kosmeticky.
Nyní má před sebou poslední rok vládnutí, ale ani to ji nevyburcovalo k pokusu o průlom z hlediska úspornosti svého hospodaření, čehož jsou přemrštěné požadavky ministrů jasným důkazem. Ostatně, kdo by před volbami šetřil. Vláda se ocitla v pasti.
Možná, že před vstupem do Strakovky počítala s tím, že jí s rozpočtem bude pomáhat rostoucí ekonomika. To se nestalo, nedojde k tomu letos a nijak významně se to nezlepší ani v roce příštím. Je to kruté, ale je to tak. A zopakujme po sté, vláda svou politikou neřídí ani nezaručuje ekonomický růst. Může jej pouze kazit a brzdit.
Kdo by před volbami šetřil. Vláda se ocitla v pasti.
Druhou a již naznačenou negativní okolností je fakt, že Česko již nesnesitelně dlouhou dobu (může za to i covid, ale na tom už dnes nikomu nesejde, je to již dávno zapomenuto) relativně chudne. Ekonomika buď klesá, nebo stagnuje, či – s nadsázkou řečeno – nebohý a všemi mýtizovaný hrubý domácí produkt (HDP) se neustále motá kolem nuly.
Ekonomika (z tisíce a jednoho důvodu) netvoří dodatečné bohatství, které by mohlo sloužit jako zdroj dodatečných vládních příjmů, potažmo následně i velkorysejších výdajů ministerstev.
Třetí okolností je nezpochybnitelně unikátní stav. Vláda připravuje nový rozpočet v situaci, jaká tu ještě nebyla. Má totiž za sebou, či spíše jí visí na krku unikátní smršť omračujících schodkových rozpočtů, včetně rekordního „Babišova schodku“ ve výši 420 miliard Kč (což byl jeho poslední danajský dar této zemi), jimiž se jen během pouhých 5 let (2020–2024) sérií každoročních megaschodků nakumuloval souhrnný deficit za celkem 1,694 bilionu korun, který se přičetl ke státnímu dluhu, jenž „díky tomu“ překročil 3 biliony Kč.
Každoroční splácení státního dluhu v ČR se tak stává čím dál náročnější a čím dál vyšší výdajovou položkou, která se za letošní rok přiblížila 95 miliardám korun.
Jen tyto tři uvedené okolnosti signalizují, že se země nachází v situaci, kdy zodpovědný hospodář a politicky kredibilní veřejný činitel nemůže žádat vyšší výdaje.
A pokud ano, rozhodně ne s takovou horlivostí, aby celková poptávka po vyšších výdajích dosáhla úrovně deficitu naplánovaného na probíhající rok.
Za pouhých 5 měsíců letošního roku se deficit státního rozpočtu vyhoupl přes 210 miliard korun, což by (naprosto hypoteticky) při stejném tempu nárůstu zadlužování překonalo na konci roku i ten nejhorší a zdánlivě nedosažitelný Babišův rekordní deficit 420 miliard korun. Přesto chtějí ministerské resorty dostat přidáno, což popírá pud národohospodářské sebezáchovy.
Čím větší je stát (jako u Otesánka), tím větší je hlad po dalších výdajích.
Výše uvedené, tedy neustále narůstající výdajový apetit v situaci, kdy ekonomická logika velí šetřit, je symptomatické pro celý rozpočtový systém. Politici i ministerstva jsou zjevně v jistém smyslu odtrženi od reality a od pohledu na celek. Stejně tak jsou nenapravitelně odtrženi od zdrojů, tedy od mechanismů a subjektů, tedy poplatníků, jež stát financují a jež v reálu posílají státu svoje peníze.
Úřady a ministerstva jako by neustále doufaly, že se peníze vytvoří v resortu financí, případně je jen tak „z plezíru“ vytiskne centrální banka podle toho, kolik kdo potřebuje. Ukazuje to na deformovanost systému, jehož hlavním hybným momentem je natažená ruka a neutuchající potřeba expandovat a řešit čím dál více „problémů“ v jakémsi uzavřeném politickém světě, v němž slova jako úspory, redukce, restrikce, zmenšování či snižování patří do cizího a dávno vymřelého jazyka.
Stát zjevně přerostl kritickou hranici velikosti a ztratil schopnost uvažovat v intencích menšího organismu. Je naprosto evidentní, že čím větší je stát, tím více požadavků musí generovat a tím mizerněji musí v důsledku hospodařit jako celek.
Jinými slovy, čím větší je stát (jako u Otesánka), tím větší je hlad po dalších výdajích. Kdyby měly být plně uspokojeny, musí stát zkrachovat, protože zdroje (příjmy od poplatníků) nejsou neomezené a možnost zadlužování, tedy půjčování, má také své limity – a má navíc podstatný handicap: dluhy budou muset poplatníci splácet a tím jim zbyde méně na platby pro všemožné další výdaje státu…
Samostatnou kapitolou, která stojí za zmínku, je neodvážné až téměř alibistické tempo snižování deficitu státního rozpočtu poté, kdy původní příčiny krize a katastrofálního rekordního deficitu 420 miliard (v roce 2021) už dávno skončily v propadlišti dějin.
Na příští rok vláda počítá se snížením deficitu na 235 miliard Kč, když letos má deficit dosáhnout 252 miliard. Opět a opět to ukazuje na dva zásadní faktory. „Co deficitní (výdajové) peklo jednou schvátí, to už nikdy nenavrátí“ – jinými slovy, jakmile si úřad, ministerstvo či veřejná instituce navykne na vysoké výdaje, nedokáže se přeprogramovat do opačného, úspornějšího módu.
Prokazuje se také s železnou platností, že parlamentní volby brání tomu, aby se politici chovali zodpovědně. Čímž se nechce říci, že Fialova vláda postupuje zcela nezodpovědně.
Chce se tím pouze naznačit, že navzdory minulým odvážným předvolebním proklamacím o tom, že uvede vládní hospodaření do pořádku, jsou obecné politické zákonitosti tak nezdolatelné, že i původně odvážná vláda si troufá pouze na kosmetické, přežívací a pokud možno nikoho nebolící rozpočtové úpravy.
