GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Až vám politici zodpovědní za posledních deset let tuzemského vývoje budou do očí tvrdit, že mají v rukávu recept na efektivnější stát, tak jim prostě nevěřte. Zatímco mluví o řezání ministerstev, omezení počtu úředníků, redukci krajů či racionalizaci počtu obcí, o stabilizaci veřejných financí nebo o potřebných reformách, výsledky jejich práce často ukazují naprostý opak. Šance na zásadnější reformu státu tu je – v rukou ji však mají jiní hráči než ti, v jejichž funkčních obdobích stát masivně nabobtnal a země se vydala na cestu nárokové ekonomiky.
Přiznám hned v úvodu, bylo to pro mě v Poslanecké sněmovně schizofrenní dopoledne. Na semináři k „efektivnímu státu“ se u mikrofonů vystřídali vrcholní představitelé posledních deseti let tuzemské politiky – od Karla Havlíčka až k současnému ministru financí Zbyňku Stanjurovi. A vše, co zaznělo, bych podepsal – od debyrokratizace státu po tlak na větší konkurenceschopnost.
Problém je v něčem jiném: Havlíček, Stanjura a další plamenně přesvědčují všechny, kdo jsou ochotni poslouchat, jak by „to“ – myšleno efektivní stát – mělo vypadat. Přitom to jsou či byli právě oni, kdo má za ten stát odpovědnost, často z nejvyšších exekutivních rolí. Doslova neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl jejich vize uvést do reality.
Ministr Stanjura hovoří o efektivním řízení a malém státu, o redukci ministerstev, krajů, obcí i úředníků. Realita je po třech letech vlády „jeho“ strany ale úplně jinde: Vznikly tři nové ministerské posty, roste počet náměstků, úředníků na Úřadu vlády, konkurenceschopnost země se propadá.
A to se ještě nebavíme o veřejných financích, kdy jde SPOLU do závěrečného roku svého mandátu s navrhovaným deficitem 235 miliard korun, což je v zásadě stejné číslo jako loni. A popravdě, může být ještě hůř – o další čtvrtbilion si chtějí vylepšit své rozpočty jednotlivá ministerstva.
Karel Havlíček, ideový reprezentant předchozích vlád, trpí ještě silnější kognitivní disonancí. Na jedné straně říká, že „je třeba zmenšit rozměr veřejného sektoru“, že za stát utrácíme příliš mnoho peněz. Bylo to však za vlád s účastí hnutí ANO, kdy erár masivně bobtnal.
A je třeba připomenout, že Havlíček a vlády ANO za sebou mají řadu dalších průšvihů, na které jako společnost i jako ekonomika doteď doplácíme: nezvládnutý tendr na Dukovany, „best in covid“ anebo bizarní „investiční“ vizi nazvanou Národní investiční plán.
Nejsem politický sebevrah, abych se 15 měsíců před volbami podíval, jak se tam v minulých letech hospodařilo.
Je to symptom profesionálního politika – a nemyslím to teď pejorativně –, že v první řadě mu jde o znovuzvolení a reálpolitika je až ve druhém sledu. Ostatně Stanjura to v diskusi o redukci státu v úterý řekl na rovinu: „Máme sice spoustu krajů, máme plno obcí a máme příliš velkorysé rozpočtové určení daní. Ale já nejsem politický sebevrah, abych se 15 měsíců před volbami podíval, jak se tam v minulých letech hospodařilo.“
A v tom je tak nějak vše: ze čtyřletého mandátu exekutivy se vždy prvních pár měsíců domlouvá vláda a zajíždí program, pak přicházejí první koaliční spory, následují volby druhého řádu, externí krize (klimatická, zdravotní, ekonomická či geopolitická), následuje krátké období na prosazení „velkých změn“ a vše uzavírá poslední volební rok určený na „dárečky“ voličům.
V současné éře populistické politiky definované programem „já slíbím víc“ lze nějaké strukturální dohody mezi generickou koalicí a opozicí hledat jen velmi těžko.
