KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Povodně v Česku znovu ukázaly, že dobrovolní hasiči neslouží jen k záchraně životů a majetku. Jsou možná i jedním z posledních tmelících prvků společnosti. A tak by se k nim mělo také přistupovat.
Děkujeme dobrovolným hasičům, bez dobrovolných hasičů bychom se neobešli, hasiči nás zachránili... Taková a podobná prohlášení byla slyšet po celém Česku z obcí a měst postižených povodněmi snad každý den. A jsou slyšet stále.
Znovu se potvrdilo, že vedle profesionálních záchranářů a hasičů jsou právě dobrovolní hasiči nejen při živelních a jiných pohromách v Česku nezastupitelní. A přitom – a to je na tom zvláštní – se vlastně udržení a udržování „hasičské tradice“ zejména na vesnicích rovná malému zázraku.
Už před 15 lety mi řekl tehdejší předseda Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska v Jihočeském kraji Václav Žižka (doslova): „To víte, že jsem měl drobet bobky, jak budou po revoluci hasiči pokračovat.“
Jenže možná k všeobecnému překvapení ani otevření hranic pro roce 1989, ani později nové možnosti pro mladé ve formě nových technologií a zábavy žádný odliv mladých od dobrovolných hasičů neznamenaly. Právě naopak: Zatímco si třeba sportovní kluby na vesnicích stěžují, že děti místo hraní fotbalu sedí u počítače, k hasičům se hlásí čím dál tím více lidí.
„Zatímco v roce 1998 bylo ve sborech dobrovolných hasičů v celém Česku evidováno 20 tisíc dětí a mladistvých do 18 let věku, dnes je jich takřka 63 tisíc, tedy třikrát tolik,“ říká dnes Jiří Žižka, syn a nástupce výše zmíněného Václava.
A doplňuje i další příklad nárůstu zájmu o členství v SDH: V jižních Čechách připadá na 640 obcí 1090 hasičských sborů, celkově nyní působí v Česku jako dobrovolní hasiči 355 468 mužů a žen, tedy každý třicátý obyvatel či obyvatelka České republiky.
Jak je to možné? Tato otázka je namístě speciálně kvůli tomu, že postava dobrovolného hasiče (stejně jako myslivce) nemá v české „kultuře“ a možná ani obecném povědomí zrovna pověst toho nejkladnějšího hrdiny. Přestože prakticky každý rok jeden až dva dobrovolní hasiči položí při záchraně jiných život.
Jenže řada filmů líčí dobrovolné hasiče – z části právem, z části neprávem – i v trochu jiném světle. Příkladem může být slavný Formanův film „Hoří má panenko“ a řada dalších snímků, v nichž hasiči vystupují jako „pupkatí, věčně opilí strejcové“, schopní při výjezdu dříve převrátit stříkačku než něco uhasit.
V televizi běží řada filmů o hrdinství profesionálních hasičů, ale už málo těch, které by zobrazovaly hrdinské skutky jejich kolegů z dobrovolných sdružení. Naopak – ačkoli dobrovolní hasiči dávají své životy všanc stejně jako jejich profesionální kolegové, na rozdíl od nich se v mnohem větší míře objevují v komediích.
Představme si patnáctiletého kluka, který se na základě téhle negativní reklamy rozhodne, že vstoupí k dobrovolným hasičům. Proč to dělá?
Za kouzlem „dobrovolného hasičství“ stojí údajně hned několik okolností. „Určitou roli hraje rodová tradice. Když jsou děda a otec hasiči, syn bude taky,“ vysvětluje Jiří Žižka. Tím hlavním důvodem, proč se dnes tolik mladých lidí hlásí k hasičům, je ale něco jiného.
Jednak přes všechnu negativní reklamu, která dobrovolné hasiče provází, jsou při každé krizové situaci či živelné pohromě vidět a skutečně pomáhají. A pro mnoho mladých lidí je tedy vstup k hasičům cestou k tomu, aby se cítili potřební.
Navíc hasiči hrají důležitou socializační roli – zejména na venkově jsou možná jedním z posledních tmelících prvků, držících společnost pohromadě.
Nám by hlavně pomohla jednodušší administrativa. Je to hrůza, kolik papírů musí dnes vyplňovat velitel hasičů na malé vesnici.
Starosta jihočeského Krajského sdružení hasičů
„Když se někdo přistěhuje na vesnici a chce tam zapadnout, nejlepší je dát se k hasičům,“ říká Jiří Žižka. Hasiči fungují i tam, kde není fotbalové hřiště ani hospoda, navíc – a to je důležité – jsou hasičské sbory vlastně jedinými organizacemi v Česku, které spojují děti a mladé s lidmi středního a pokročilého věku, je to funkční multigenerační společenství.
U hasičů najdou podle něj uplatnění jak fyzicky zdatní jedinci, tak děti, ženy, senioři... všichni, kteří se nějak chtějí zapojit do práce sboru a pomáhat při zásazích. Zatímco při sportu se začnou děti brzy selektovat na nadějné talenty a „slabší kusy“, kteří už se oddílu nehodí, v hasičských soutěžích i při zásazích najdou nějaké uplatnění všichni. A to prakticky napořád.
Navíc hasiči zdaleka jenom „nehasí“. Jsou opět zřejmě jedinou organizací v Česku, jejíž členové jsou schopni zcela dobrovolně a bez nároku na honorář na venkově vytvářet něco, čemu se může říkat „obecné blaho“. A také to dělají.
Mají i důležitou socializační roli. „To mi takhle volali z jednoho sboru, nebudu vám říkat z kterého, že se k nim hlásí spousta starých chlapů hodně přes sedmdesát. A na mě: Venco, co s tím máme dělat?“ vyprávěl mi kdysi svou nezaměnitelnou dikcí bývalý jihočeský hasičský starosta Václav Žižka. Teprve později se podle něj přišlo na to, proč mají právě důchodci o členství mezi hasiči takový zájem.
„Někdo se zkrátka bojí, že až ‚natáhne ráf‘, přivážou mu příbuzní na nohu věnec buřtů a nechají ho odtáhnout psy někam do kopřiv,“ říká Žižka. Když je ale členem sboru, hasiči mu obvykle vypraví pohřeb se všemi poctami, které k takovému stavu patří. „Tak jsem jim řek, ať je vezmou. My vlastně bereme každého,“ řekl mi Václav Žižka.
Kroniky hovoří o tom, jak shořela hospoda, která byla předtím plná hasičů, nebo jak jeli hasit Měsíc v domnění, že hoří les.
Ať už jsou ale pohnutky ke vstupu do dobrovolných sdružení jakékoliv, i po současných povodních je jasné, že hasiče lze nazvat (možná jen s mírnou nadsázkou) základem státu. Plní roli, kterou nejde nikdy plně zaplatit penězi, a přitom se bez nich stát neobejde.
Ze stejného důvodu jsou hasiči před každými volbami i v hledáčku politiků a politických kandidátů. Kdo se alespoň nevyfotí na hasičské zábavě nebo před „hasičárnou“, jako by nebyl. Václav Žižka na adresu některých politiků kdysi prohlásil: „Dají soudek. Neříkám, že to je špatně, ale pak už se mezi námi neukážou.“
Jeho syn a nástupce Jiří tvrdí, že hasiči už dnes umí rozlišovat, který politik je jen využívá a který je schopen jim pomáhat během celého volebního období. „Nám by hlavně pomohlo, kdyby se zjednodušila administrativa. Je to hrůza, kolik papírů a hlášení musí dnes vyplňovat velitel hasičů na malé vesnici,“ říká Jiří Žižka.
Přestože dobrovolní hasiči zachrání každoročně mnoho životů, je vzhledem k masovosti „dobrovolného hasičství“ v Česku pochopitelné, že kroniky obsahují i mnoho excesů, často úsměvných. A ty jsou pak často mnohem populárnější než hrdinské činy.
V jihočeských kronikách najdete například záznamy o tom, že na vesnici začala hořet hospoda v tu dobu plná hasičů a shořela do základů, nebo že jeden hasičský sbor jel „hasit Měsíc“ v domnění, že hoří les.
Někdy si dělají legraci sami ze sebe i hasiči. V jihomoravském Adamově se kdysi na stránkách radnice „rozhořela“ diskuse kolem svědectvím člověka, který údajně viděl vyjíždět místní hasiče k požáru přímo z restaurace.
V diskusi se objevil i tento – dnes již mezi hasiči legendární – příspěvek: „Dovedu si představit, jak jsem zaklíněný v nabouraném autě a čekám na to, až mne z něj vyprostí třeba dobrovolní hasiči. Zkuste se všichni vžít do této situace a asi vám bude jedno, jestli z toho zachránce ucítíte slivovici, rum nebo třeba česnek. Budete rádi, a moc rádi, že je někdo ochotný vás ve svém volném čase zachraňovat, a to i kdyby to byl třeba škaredej, pivem smrdící chlap, který vám lezl za manželkou.“
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
