GLOSA VRATISLAVA DOSTÁLA | V klidnějších dobách se to tady může jevit jako společnost plná věčných nespokojenců, hnidopichů a individualistů, kterým jde jen o sebe, v krizích se ale opakovaně ukazuje, že je v Česku ještě pořád hodně lidí, kteří se dokáží semknout a pomoct každému, kdo to potřebuje. A že stát, nebo minimálně jeho kritická páteřní infrastruktura, funguje skvěle.
Vidím to jako dneska: je mi asi patnáct roků, už zase hrajeme nějaký důležitý zápas ve fotbale, vyrovnaný mač, o jehož výsledku rozhodne jedna drobná chyba, správně vyřešená situace, možná jen štěstí. Do konce zbývá asi tak pět minut a my máme kopat penaltu.
Kluci, kteří by jindy šli, klopí oči k zemi, dělají, že tam nejsou nebo otevřeně říkají, že se na to necítí. Každý vnímá tíhu okamžiku, odpovědnost za ostatní – nikdo nechce udělat chybu. A být ten, který to ostatním zkazí.
Kolektivní sport, v tomto případě fotbal, je v tomto skvělá průprava do života – naučí vás čelit tlaku, rychle a správně se rozhodovat, podstupovat dril, ale taky improvizovat, vnímat svou roli, podřídit se celku, být trpělivý i pracovitý. Nebýt sobec.
Musíte být přiměřeně odvážný, vytrvalý a disciplinovaný, nikdy se nevzdávat a nelitovat se. Nesmíte zbytečně riskovat, ale taky nehrát jen na jistotu. Ke sportu patří i zklamání, prohry, pláč. Vyrovnat se s tím vším, dokázat to přijmout, poučit se z toho – i to se pak v životě může hodit.
A pak je tu povaha a charakter společnosti, tedy vnějšího okolí. Většinou je plné mudrlantů, kteří s pivem v kelímku u úst pokřikují na malé kluky a tváří se u toho, že by to dělali líp. Vzpomenu si na to vždycky, když někde poslouchám, a stává se to celkem často, jak někdo říká, že by to či ono dělal lépe a jinak. Teda pokud by to dělal, dodávám já.
Nikdo normální nechce chybovat. Každý chce v situaci, které čelí, v práci, kterou dělá, obstát. O tom jsem hluboce přesvědčený. Přesto se tady najde vždycky dost lidí, kteří vám to dají sežrat způsobem, jako byste chybovali naschvál, aniž by třeba náznakem ocenili odvahu jednat.
Jistě, fotbal je hra, zábava. Politika už ale rozhoduje o tom, v jaké zemi žijeme. A během povodní jde i o holé životy. Možná právě proto platí, že pokud se v klidnějších dobách můžeme jevit jako společnost plná věčných kverulantů, kteří neumí nic jiného než poučovat ostatní, v krizi, jako jsou povodně, se vždycky ukáže, kolik energie, solidarity a ochoty pomáhat druhým v nás vězí.
Ta schopnost semknout se v krizi a bez sebemenšího zaváhání přiložit ruku k dílu, to je veskrze pozitivní zpráva o charakteru naší společnosti.
A platí to i o státu: možná neumíme dělat strategická rozhodnutí, možná se tady politici až příliš handrkují, úřady i soudy by nejspíš měly pracovat efektivněji, v krizi se ale zase ukázalo, že stát, minimálně jeho kritická páteřní infrastruktura, funguje bezvadně.
Chybovat v takových situacích je přirozené, přesto mám dojem, že během posledního týdne nikdo – snad až na nepatrné výjimky – z klíčových aktérů ani na chvilku nezaváhal.
Ministři vlády Petra Fialy, hejtmani, krizové štáby, záchranáři, hasiči, vojáci, obyčejní lidé, kteří byli a jsou povodněmi postiženi, anebo ti ostatní, kteří pro ně právě teď organizují pomoc a začínají se tam přesouvat s tím, aby tak činili přímo na místě.
Ti všichni zaslouží velkou pochvalu. Jednoduše: obraz zkázy, kterou za sebou nechala voda, je zkrušující, v následné reakci velké části z nás je ale naděje. Že to s námi není zase tak zlé, jak se nám to jeví a skoro jistě zase jevit bude v dobách klidnějších.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
