Současný svět nemá mnoho tak skvělých spisovatelů, jako je bombajský rodák Salman Rushdie. (Což mohu na rozdíl od těch, kteří tvoří v jiných jazycích, alespoň částečně posoudit). Mimořádný literární kumšt a génius, vrcholící podle většiny kritiků rozsáhlým románem Děti půlnoci, monumentální freskou o přechodu Indie od kolonialismu k nezávislosti ve stylu „magického realismu“, ale není tím jediným, co Rushdieho – bohužel – proslavilo.
Fatva, kterou nad ním kvůli údajně neuctivým pasážím o proroku Mohamedovi v románu Satanské verše vynesl íránský islámský duchovní, ajatolláh Rúholláh Chomejní, přinesla autorovi „slávu“, o níž ovšem vůbec nestál; o akutním ohrožení života nemluvě. A jelikož si zítra připomeneme 35. výročí (24. února 1989) této události, pojďme si o Salmanu Rushdiem a jeho životě i díle říci alespoň pár slov.
Atentát, atentátník a muž na pokraji smrti
Světový autor, žijící dlouhá léta s ochrankou a skrývající se před fanatickými nepřáteli z důvodu, který jsem uvedl již na samém začátku, byl přirozeně za více než třicet let života v Chomejního klatbě zvyklý na nebezpečí a vše, co s tím souvisí.
Útok, k němuž došlo 12. srpna 2022 v nezávislém vzdělávacím centru a letním rezortu pro dospělé i mládež Chautauqua Institution na severozápadě státu New York, jej přesto zaskočil – stejně jako jeho obdivovatele po celém světě.
V té době ještě neznámý útočník jej totiž onoho dne pobodal nožem (čtyři rány do břicha, tři do pravé části krku, jednu ránu do pravého oka, jednu ránu do hrudi a jednu do stehna) tak, že fatálně ohrozil Rushdieho život.
Lékaři v nemocnici UPMC Hamod (dříve Hamod Medical Center v pensylvánském městě Erie, úzce spolupracující s University of Pittsburgh Medical Center) slavného autora zachránili, nicméně zranění způsobená útočníkem zanechala vážné následky: Salman Rushdie oslepl na pravé oko a má prakticky znehybněnou levou ruku.
Nůž: úvahy po pokusu o vraždu
Když ovšem poskytl 6. února 2023 první interview po útoku časopisu The New Yorker, vyjádřil především radost z toho, že je naživu a že bude moci psát dál. Kniha, paměti či vzpomínky svého druhu s příznačným názvem Knife: Meditations After an Attempt Murder by měla být v knihkupectvích na jaře letošního roku a čtenáři včetně mě se nemohou dočkat.
Atentátník Hadi Matar, tedy čtyřiadvacetiletý mladík a rodák z Kalifornie žijící v newjerseyském Fairviewu, je potomkem emigrantů z vesnice Yaroun v jižním Libanonu, známé svou silnou podporou teroristického hnutí Hizballáh a vlády íránských ajatolláhů.
Matar tyto názory, zdá se, zdědil, sdílel a sdílí, přímou souvislost útoku na Rushdieho s fatvou ale nepotvrdil, třebaže se v rozhovoru pro The New York Post vyjádřil, že plně respektuje autoritu ajatolláha Chomejního.
Íránská vláda jakékoli zapojení do atentátu odmítá; někteří vlivní íránští činitelé naopak uvedli, že vidí spíše jeho souvislost se spory mezi Washingtonem a Teheránem kvůli íránskému jadernému programu, což přijde nejen mně bizarní a nepříliš reálné.
Konzervativní íránské kruhy útok vesměs přivítali, zatímco nadace The 15 Khordad Foundation, založená v roce 1982 na příkaz ajatolláha Chomejního, která vypsala na Rushdieho hlavu odměnu ve výši tří milionů dolarů, jej nijak nekomentovala.
V Indii, kde jsou Satanské verše zakázané, byly reakce na atentát smíšené, podobně jako ve Velké Británii, kde vládní činitelé a kulturní establishment atentát ostře odsoudili – v některých mešitách ale zněla slova zcela opačná…
Od bombajských začátků…
Kde by kluka, jenž přišel na svět v indické Bombaji v červnu 1947 (div že nebyl sám jedním z „dětí půlnoci“, protože Indie získala samostatnost na Británii nedlouho poté, 15. srpna 1947), vůbec napadlo, co jej v životě čeká.
Jeho otec Anis Ahmed, muslim, byl typickým „produktem“ britské (nad)vlády v Indii – právník vystudovaný v Cambridge, který ale „zběhl“ k byznysu; maminka byla učitelkou.
Salman absolvoval The Cathedral and John Connon School v jižní Bombaji, dodnes prestižní a nanejvýš solidní školu, o jejíchž absolventech se přinejmenším zčásti předpokládalo, že budou ve studiu pokračovat v Británii, což byl i jeho případ.
Tam nejprve navštěvoval soukromou internátní Warwick School a poté úspěšně absolvoval bakalářská studia historie na cambridgeské King’s College. Již tehdy jej ale nad jiné přitahovala literatura, a proto se rozhodl věnovat jí svůj život, třebaže se nějaký čas živil psaním pro reklamní a píárové agentury.
…až po světovou proslulost
Zatímco prvního Rushdieho románu s názvem Grimus z roku 1975 si kritikové ani čtenáři téměř ne(po)všimli – jakkoli později připustili, že už v něm byly patrné záblesky autorovy geniality –, druhý rozsáhlý román Děti půlnoci (Midnight’s Children, 1981; česky v roce 1995 v úchvatném překladu Pavla Dominika) jedny i druhé doslova nadchl.
Rushdie za něj obdržel tzv. Man Booker Prize, a to jak za nejlepší knihu roku 1981, tak o dva roky později (1983) za nejlepší dílo za prvních pětadvacet let existence této literární ceny, nejprestižnější v celé Británii; téhož ocenění se Rushdie dočkal i v roce 2008, kdy Man Booker Prize slavila čtyřicet let, což má, myslím, velkou vypovídací hodnotu.
Salman Rushdie ale rozhodně nezůstal „autorem jedné knihy“, jak se čas od času stává. Prakticky každý jeho nový titul byl ne-li literární událostí roku, pak přinejmenším významným literárním počinem, a to nejen v Británii, ale i v celém našem civilizačním okruhu, přinejmenším.
Já sám miluju například Hanbu (Shame, 1983; česky opět brilantní Pavel Dominik v roce 1990), fascinující příběh z moderních pákistánských dějin, napsaný týmž magickým jazykem jako Děti půlnoci, nebo Hárún a moře příběhů (Haroun and the Sea of Stories, 1990; skvělý český překlad Pavel Šrut a Michal Strenk), napůl pohádku a napůl dobrodružný příběh „pro malé i velké čtenáře“, jak se píše na záložkách, zdánlivě nenápadnou knížku, ve které Rushdieho imaginace zazářila snad vůbec nejjasněji.
Tolik alespoň dva příklady z mnoha, což je mi líto, neboť jsem četl téměř všechno, co Rushdie napsal, a proto by mohl být můj dnešní text téměř nekonečný…
Satanské verše a ortel smrti
Jak jsem již uvedl – proslulost, o jakou rozhodně nestál, si Salman Rushdie zajistil sepsáním románu Satanské verše (The Satanic Verses, 1988; česky 2015 v překladu Jana O. Tichého), (možná až příliš) složitě komponovaný příběh, ve kterém se autor údajně dopustil urážek proroka Mohameda, což mělo za následek vyhlášení fatvy ajatolláhem Chomejním (viz výše).
Nenávist mnoha muslimů, kterou Chomejní svou fatvou vyvolal, se bohužel nedotkly jenom samotného autora, ale i dalších lidí s jeho románem spojených. Například japonský překladatel knihy Hitoši Igaraši byl v roce 1991 ubodán k smrti, vážně zraněn byl i italský překladatel románu Ettore Capriolo či norský vydavatel William Nygaard.
Kromě hrůzy, jež nenávist radikálních muslimů vůči Salmanu Rushdiemu budí, je z celého dnešního příběhu patrný také značný kus ironie. Satanské verše jsou totiž sice nejznámějším Rushdieho dílem, zdaleka ale ne tím nejlepším, jak už to někdy bývá. Kromě této ironie je příběh Satanských veršů a jejich autora rovněž jasným dokladem toho, jak velkou moc má i v dnešním světě psané slovo a jak důležitá je svoboda slova, respektive jak důležité je svobodu slova chránit.
Vzhledem k tomu, jak rozpolcená je dnešní západní společnost a jak rozhořčeně a ostře vystupují v mnoha zemích příslušníci establishmentu vůči téměř jakémukoli oponentnímu názoru, je to možná důležitější než kdykoli dřív.
To by ale bylo na jiný text, byť by jej Salmanem Rushdiem bylo možné docela klidně začít. Tak třeba někdy příště.
