VZPOMÍNKA MARTINA KOVÁŘE | Nevím ve svém okolí o nikom, kdo by ho neznal. Malý, s přibývajícím věkem stále podsaditější Belgičan, který za první světové války uprchl, podobně jako spousta jeho krajanů, před Němci do Velké Británie, do Londýna, elitní soukromý detektiv s mimořádně funkčními „malými šedými buňkami“, s pečlivě navoskovaným knírkem a s luxusní špacírkou a blyštivě vyleštěnými lakýrkami – Monsieur Hercule Poirot.
Totéž platí o nenápadné staré dámě, která, pokud jde o výkonnost „malých šedých buněk“, za Poirotem nijak nezaostává, byť není při odhalování četných „zločinů a poklesků“ zdaleka tak okázalá a extravagantní jako on. Autorkou příběhů s těmito i dalšími hrdiny není nikdo jiný než paní Agatha Christie (ová; 1890–1976), jejíž úmrtí jsme si v pátek 12. ledna připomněli.
Šťastné dětství, nesnadné mládí a obrovský talent
Agatha Mary Clarissa Milerová, provdaná Christie(ová) a poté Mallowayová, se narodila do dobře zajištěné středostavovské rodiny (tzv. upper middle classes, vyšší střední vrstvy) a její dětství bylo, zdá se, bezstarostné a šťastné.
Devon, kde s rodiči žila, je znám jako jedno z nejkrásnějších míst v Anglii, zatímco Ealing a Bayswater, čtvrti v západním, respektive v centrálním Londýně, kam jezdila s rodiči za příbuznými, pro ni měly již jako pro mladou dívku dráždivý půvab velkoměsta. Nejlepší odstavec o svém vlastním dětství napsala v detektivce Zlo pod sluncem (Evil Under the Sun; 1941) a vložila jej do úst jedné z hrdinek knížky – „staré dobré přítelkyně Hercula Poirota“.
Posuďte ostatně sami:
„Představte si mé dětství. Ne, vy nemůžete! Vy nejste Angličan!“
„Bylo to typicky anglické dětství?“ zeptal se Poirot.
„Ó, neuvěřitelně anglické! Ta krajina – velký zchátralý dům – koně, psi – procházky v dešti – lesní požáry – jablka v sadu – nedostatek peněz – starý tvídový oblek – večerní šaty, které se nosily stále dokola – zanedbaná zahrada s obrovskými astrami vykvétajícími na podzim…“
Zatímco dětství holčičky Agathy bylo, jak jsem již řekl, neobyčejně šťastné (vůbec ne chudé; až do smrti jejího otce v roce 1901, kdy „rázem skončilo“), mládí a zejména léta rané dospělosti, kdy studovala ve Francii a cestovala – tak jak se na dívku z její společenské vrstvy patřilo – po světě (včetně „iniciační“ návštěvy Egypta v letech 1907–1908), byly pro nadanou, citlivou, zdravě ambiciózní, ale velmi křehkou ženu mnohem složitější.
Zejména nevydařený vztah s plukovníkem Archibaldem „Archiem“ Christiem (1889–1962; manželé v letech 1914–1928) ji velmi vážně, téměř fatálně poznamenal.
Lékem na všechny problémy, s nimiž se Agatha musela vypořádávat, bylo psaní. Již v roce 1921 se na pultech britských knihkupectví objevila detektivka s názvem Záhada na zámku Styles (The Mysterious Affair at Styles), jejímiž hrdiny byli již uvedený malý geniální Belgičan Hercule Poirot a jeho věrný přítel (tak trochu „doktor Watson“) kapitán Arthur Hastings, jenž mnoho poirotovských příběh vyprávěl.
Poté následovaly, v rychlém sledu, další a další knížky, včetně průlomové Vraždy Rogera Ackroyda (The Murder of Roger Ackroyd; 1926), třetího románu s Herculem Poirotem, v němž je vrahem, po němž Poirot pátrá, sám vypravěč.
Navzdory tomu, že se jednalo o „lehký žánr“, vzbudila kniha talentované spisovatelky obrovský rozruch, od naprostého odsouzení (kvůli frapantnímu porušení pravidel žánru), až po označení za nejlepší detektivní román všech dob. Literární Star byla na světě.
Hercule Poirot, slečna Marplová a ti druzí
Ve třicátých letech už byla Agatha Christie(ová) světoznámou spisovatelkou, navíc neobyčejně plodnou autorkou. Zejména Hercule Poirot se stal živoucí legendou. Jeho nejslavnější příběhy vznikaly právě v meziválečném období.
Vražda v Orient expresu (Murder on the Orient Express; 1934), Smrt v oblacích (Death in the Cloads; 1935), Vraždy podle abecedy (The A.B.C. Murders; 1936), Vražda v Mezopotámii (Murder in Mesopotamia; 1936), Smrt na Nilu (Death on the Nile; 1937), Schůzka se smrtí (Appointment with Death; 1938), Vánoce Hercula Poirota (Hercule Poirot᾿s Christmas; 1938), Zlo pod sluncem (Evil Under the Sun; 1941)…
Spousta práce a také autorské slávy, ovšem neobyčejně zasloužené slávy… Nebylo se co divit. Každé jedno detektivní dobrodružství bylo senzačnější než druhé, jeden napínavý příběh s překvapivým až šokujícím rozuzlením přicházel za druhým.
Poirot už byl dávno nejen literární celebritou. Pohyboval se suverénně v Londýně v anglických upper classes (vysokých společenských vrstvách) i na zdánlivě poklidném anglickém venkově, v mondénních letoviscích na obou březích kanálu La Manche, ve Středomoří a samozřejmě v Orientu, který „paní Agatha“, jak se jí začínalo říkat (a k čemuž nebylo třeba nic dodávat) znala ze svých výprav.
A o kterých také dokázala nanejvýš poutavě psát – viz například knížka Velká výprava. Dopisy a fotografie z putování po Britském impériu (The Grand Tour: Letters and photographs from the British Empire expedition 1922 by Agatha Christie, editted by Matthew Prichard), ať už z Egypta (kde se odehrával děj jedné z jejích dvou nejslavnějších knížek, již zmíněná Smrt na Nilu; tou druhou je Vražda v Orient expresu), nebo z Blízkého a Středního (Vražda v Mezopotámii, Schůzka s smrtí…).
V roce 1942, za druhé světové války, překvapila Agatha Christie(ová) své věrné čtenáře novinkou v podobě románu Mrtvá v knihovně (The Body in the Library; 1942), ve kterém „uvedla na scénu“ svoji druhou zanedlouho již kultovní postavu – nenápadnou starší dámu jménem Jane Marplová, která si, jak jsem už naznačil, co do bystrosti ducha nijak nezadala se slavným Belgičanem.
Romány jako Není kouře bez ohýnku (The Moving Finger; 1943), Ohlašuje se vražda (A Murder Is Announced; 1950) nebo Vlak z Paddingtonu (4:50 from Paddington; 1957) dosáhly podobné proslulosti jako poirotovská série, možná tím spíš, že byly jejím antipodem – intimní, neokázalé, skrz naskrz anglické, skoro bych řekl domácké, každodenní…
Paní Agatha zkrátka uměla psát jako málokdo, ne náhodou se prodalo více autorských výtisků jenom v případě Williama Shakespeara, a to je vpravdě neuvěřitelný úspěch.
Když v roce 1975 vyšlo poslední poirotovské dobrodružství, ve kterém nechala paní Agatha slavného Belgičana zemřít (román Opona [Curtain] napsala již ve čtyřicátých letech), strhla se doslova mela.
To ostatně platilo i o posledním románu se slečnou Marplovou Zapomenutá vražda (Sleeping Murder; 1976), jenž vznikl pravděpodobně rovněž již ve čtyřicátých letech, ale vyšel, jak si autork přála, až po její smrti. K Belgičanovu literárnímu návratu, jako tomu bylo v případě Sherlocka Holmese sira Connana Doylea, nicméně nedošlo, o rok později totiž už byla mrtvá i jeho autorka…
Malý Belgičan ve filmu a na televizní obrazovce
Jednou z příčin toho, proč je Hercule Poirot (a zčásti i slečna Marplová) tolik oblíbený i dnes, jsou nesčetná filmová a televizní zpracování jeho dobrodružství. Popravdě řečeno jich bylo tolik, že by to vydalo na samostatný text, který snad jednou pro INFO.CZ také napíšu. Dnes se omezím pouze na ty přepisy Poirotových šarád, které si pamatuji ze svého života.
Vůbec první velký film s Herculem Poirotem, který jsem viděl, byla Vražda v Orient expresu, již v roce 1974 natočil Američan Sidney Lumet s Albertem Finneyem (1936–2019) v hlavní roli. Velkolepá, typicky hollywoodská show, v níž se před kamerou sešla, kromě Finneye, celá plejáda tehdejších hvězd (Lauren Bacallová, Martin Balsam, Ingrid Bergmanová, Jacqueline Bissetová, Jean-Pierre Cassell, Sean Connery, John Gielgud, Anthony Perkins, Vanessa Redgraveová [která si, mimochodem, zahrála ve filmu Agatha z roku 1979 samotnou Agathu Christie] či Michael York), na mě udělala, když jsem ji ve druhé polovině sedmdesátých let poprvé viděl, veliký dojem, a nejen na mě.
V následujícím desetiletí jsme si s kamarádem Oswaldem užili v jičínském kině Svět (dnešní biograf Český ráj) s notným odstupem od jejich premiér (jak tomu v časech komunistické vlády bývalo) filmy, ve kterých Poirota hrál jiný Brit – Peter Ustinov (1921–2004): pokud jde o fyziognomii zcela „nepoirotovský“, ale jinak „celý on“.
Snímky Smrt na Nilu (režie John Guillermin; 1978), Zlo pod sluncem (rěžie Guy Hamilton; 1982) a Třináct u stolu (režie Lou Antonio; 1985) nás doslova nadchly a tělnatý Ustinov se nám zdál být nejlepším možným Poirotem všech dob.
Jenže! V roce 1989 se objevila na televizních obrazovkách v Británii nová poirotovská série, v níž hrál hlavní roli chlapík jménem David Suchet (* 1946) a jež se stala nejen mezi fanoušky malého Belgičana s velkým knírkem doslova senzací.
Suchetovo fascinující herectví, takřka dokonalé souznění (fyziognomie, chůze, hlas, dikce atd.) se slavným detektivem dalo téměř – buďme spravedliví, téměř – zapomenout na všechny ostatní předchozí herce, kteří Poirota hráli, jakkoli to bylo strašně nespravedlivé.
Suchet (jehož jsem měl možnost sledovat z bezprostřední blízkosti v londýnském divadle Apollo na Shaftesbury Avenue v dramatu Všichni moji synové [All My Sons] Arthura Millera, na což do smrti nezapomenu) hrál nakonec Poirota až do roku 2014 a stal se bez přehánění nesmrtelným; u nás doma ho milujeme celá rodina a není týden, kdy bychom si některý z jeho příběhů nepustili, je to láska na celý život…
I proto se mi zdálo téměř nemístné, když můj další oblíbený britský herec a režisér Kenneth Branagh (* 1960), který mi navždy utkvěl v paměti hned ve svém režijním debutu Jindřich V. (Henry V; 1989), což byl největší a nejlepší král (jakýkoli), kterého jsem on the Big Screen, na velkém plátně, jak říkají Britové a Američané, viděl. Teď měl ale režírovat, a hlavně hrát Poirota! On, tak velký, mužný, tolik „nepoirotovský typ. Přiznám se, že jsem byl navzdory Branaghovu géniu skeptický až běda.
Jeho Vražda v Orient expresu (2017), Smrt na Nilu (2022) a Přízraky v Benátkách (A Haunting in Venice; 2023) ale ukázaly, že moje obavy byly zcela zbytečné. Branagh pojal Poirota, logicky, zcela jinak než Suchet.
Jeho filmy jsou okázalé až opulentní, smím-li v této souvislosti použít toto slovo – ať už jde o herecký projev, kameru, hudbu či výpravu. Vůbec ne komorní, v pravém slova smyslu teatrální – nezapomeňme, že Branagh je rovným dílem, dost možná především, divadelní herec (ne že by Suchet nehrál v divadle, naopak).
Výsledek je dokonale prvotřídní, byť už to samozřejmě není „ten Poirot“, kterého paní Agatha stvořila na počátku dvacátých let minulého století. To ale není vůbec špatně, naopak.
Právě díky takovým proměnám, filmovým metamorfózám, tu s námi malý Belgičan s jeho malé šedé buňky mozkové budou napořád.
