KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Kvůli obrovským škodám způsobeným v Česku záplavami se vláda rozhodla novelizovat letošní státní rozpočet a zvýšit jeho deficit o 30 miliard na 282 miliard korun. Definitivně se tím potvrzuje, že po Babišově rekordním covidovém zadlužování se ani Fialovu kabinetu nepodaří dát finance do pořádku, tedy do stavu, v němž by se zátěž dluhů dopadajících na budoucí daňové poplatníky redukovala na přijatelnou míru. Ještě více se tím ozřejmuje zjevná past politického systému, který své představitele nemotivuje k zodpovědnému hospodaření, natož k vytváření rezerv na horší časy.
Je mimo jakoukoliv pochybnost, že z veřejných zdrojů musí být uhrazeny všechny škody, které na veřejném majetku napáchaly letošní povodně. Ať už jde o zničené silnice, železnice, mosty, vodovody, veřejné budovy a podobně.
Předmětem diskusí bude jistě to, co přesně se má platit z vládní kasy, co z pokladny obecní či spíše krajské. Je chronicky známo, že vládní rozpočty České republiky už od roku 2020 za sebou zanechávají nesmazatelnou stopu v podobě gigantických deficitů, zatímco rozpočty obcí a krajů jsou (jako celek) v plusu.
Tak či tak, tok peněz se již dal do pohybu. Úřady práce vyplatily na okamžité mimořádné pomoci více než 10 miliard. Premiér Fiala v rychlosti dohodl s Ursulou von der Leynovou dotaci pro Česko ve výši 50 miliard korun z unijních fondů soudržnosti; ponechme protentokrát stranou prohlubující se dluhový charakter EU. Tuzemské veřejnosti již bylo oznámeno, že ve státním rozpočtu na letošní rok bude deficit zvýšen z 252 miliard na 282 miliard.
A proti předpovodňovému záměru bude o 10 miliard navýšen také deficit na rok příští (z 230 na 240 minusových miliard). Docházíme k prvnímu zásadnímu zjištění. Deficit letošního rozpočtu – a nikdo nezpochybňuje, že na vině je vnější moc v podobě povodní – bude nakonec téměř stejně tak vysoký jako ten loňský, jenž reálně dosáhl 288,5 miliard Kč.
Samozřejmě, pohybujeme se ve sféře prognóz, neboť rozpočet na letošek rok je stále jen plán a náklady státní kasy na povodňové škody zatím ani nemohly být přesně vyčísleny.
Z politické DNA se úplně vytratila hospodářská zodpovědnost založená na odvaze k šetření, úsporám a zmenšování státu.
Je však více než jisté, že Fialově vládě nebude dopřáno, aby se příští rok u sněmovních voleb mohla pochlubit tím, že by reálně zlepšila hospodaření státu. Připomeňme, že svůj mandát začínala v roce 2022 s deficitem 360 miliard, který jí dala do vínku předchozí Babišova vláda.
Proti tomu je letošních, nově naplánovaných (jež musí ještě schválit vláda a Sněmovna) 282 miliard jen málo významným zlepšením. Zvláště pak, když přihlédneme k tomu, že tuzemská ekonomika, respektive její HDP, dlouhodobě stagnuje, takže Fialova vláda závratně nezlepší ani podíl rozpočtového deficitu k HDP.
Pro férovost je nezbytné uvést, že deficitní zadlužování Česka je ve srovnání s řadou jiných, mnohem nezdárnějších unijních hříšníků ještě pořád snesitelné, potažmo i teoreticky řešitelné.
Každopádně jsme svědky depresivního vývoje, když po fatální katastrofě, která zasáhla Babišovu vládu (a celý svět), tedy covidová pandemie, se mohlo zdát, že nastanou klidné časy, umožňující vrátit veřejné finance do přijatelných dimenzí. Realita je však mnohem horší, než mohl čekat nejzarytější skeptik.
Přišla ruská válečná invaze na Ukrajinu, která se zkombinovala s nabíhajícími negativními důsledky klimatické politiky EU, což se projevilo energetickou krizí, zesílením inflace a především stagnující ekonomikou, která skomírá dodnes – bez sebemenšího záblesku naděje na prokazatelné zlepšení trendu.
Když jako blesk z čistého nebe nyní přišly povodně připomínající katastrofu roku 1997, nelze se divit už ničemu, natož tomu, že se nepodaří zlepšit parametry státního rozpočtu.
Což neodbytně vede k dalším klíčovým závěrům. Především, tato vláda sice povodním nemohla ani zabránit, ani změkčit jejich následky. Stejně tak Fialova vláda nemohla zabránit ani ukrajinské válce, ani – jakkoli to může vyznívat alibisticky – důsledkům Green Dealu a celé energeticko-klimatické politiky, neboť těm se dá čelit (a to ještě jen možná) jedině vystoupením Česka z EU, což je veskrze totálně „zakázaná“ myšlenka.
O to více se do popředí dostává otázka rozpočtově zodpovědného hospodaření vlády, které by bylo založeno na politické odvaze k šetření, ke snižování výdajů, tj. nákladů státu tak, aby navzdory nespočtu negativních vlivů (válka, Green Deal, nově i povodeň) dokázala vláda držet státní finance na uzdě a aby v „lepších časech“ dokázala odkládat finanční rezervy na časy horší; které se ostatně vlečou už historicky nevídaně dlouhou dobu…
Pokud jde o lepší nakládání státu s veřejnými financemi, které by vytvářelo předpolí pro účinnější „boj“ s ekonomickými a jinými krizemi, v tomto je patrné zásadní systémové selhání.
Z politické DNA se všeobecně – a zdá se, že nenávratně – úplně vytratila hospodářská zodpovědnost založená na odvaze k šetření, úsporám a zmenšování státu. Výsledek je pak tak špatný, jak vidíme dnes. Například v tom, že v lednu vstoupíme do již šestého roku za sebou, kdy vládní rozpočtový deficit překročí čtvrtbilionovou hranici, nebo se jí bude těsně přibližovat (zřejmě případ roku 2025).
Asi ne nadarmo se říká, že stát není řešením problémů, ale je sám tím největším problémem.
Je prostě špatné, když i současná vláda plně absorbovala strategii, kterou z vládních křesel dovedl k dokonalosti Andrej Babiš, podle které každý problém a z něj plynoucí nové/dodatečné výdaje státu jsou automaticky řešeny dalším zvyšováním zadlužení, které pak zhoršuje pozici země a jejích poplatníků do budoucích let.
Samospásným řešením se stalo další a další vydávání nových a ještě novějších státních dluhopisů. Z tohoto postupu („státní dluhopis jako univerzální spása“) se stal standard a samozřejmost.
Důsledky budou dlouhodobě negativní, podvazující růst a budoucí životní úroveň. Ale projevují se už i dnes. Vždyť v nadcházejícím roce má být ze státní kasy (tedy z peněz odčerpaných z kapes poplatníků) vynaloženo jen na splácení státních dluhů rovných 100 miliard korun, což je více než třikrát tolik, než kolik vláda letos dodatečně vyhradí na povodňové škody.
Dokonce i hlavní opoziční síla, Babišovo hnutí ANO, dnes v reakci na povodňové škody prohlašuje, že „není jiná cesta než zvýšit deficit státního rozpočtu“, což je signifikantní a potvrzuje to výše uvedený závěr o zažranosti dluhopisového řešení pod kůži většiny politiků. Přitom tu pochopitelně vedle (utopické myšlenky) radikálního šetření výdajů a (všemi preferované myšlenky) dalšího zadlužování na úkor budoucnosti existuje „třetí cesta“, zvýšení daní.
Premiér Fiala už výslovně uvedl, že by se tomu chtěl vyhnout. Čemuž se nelze divit, protože Česko se už nyní nachází ve stavu zvýšených daní, který plyne z tzv. vládního konsolidačního balíčku. Další zvyšování daňové zátěže (například formou daně z příjmu) by vládě jistě pomohlo; na rozdíl od kapes a životní úrovně poplatníků. Ale je otázka, co by to udělalo s ekonomikou.
Přičemž je nad slunce jasnější, co by další zvyšování daní udělalo s náladami voličů vůči vládě ve volebním roce. Letošní povodně tak mimo jiné ještě více poukázaly na fatální problém neschopnosti státu a jeho vlád šetřit a vytvářet rezervy na horší časy. Co je ještě horší, stát míří z problému do problému, ať už tyto přicházejí zevnitř, nebo zvenčí. Krizové faktory přibývají jako houby po dešti. Asi ne nadarmo se říká, že stát není řešením problémů, ale je sám tím největším problémem.
Pozitivní faktory typu zlepšení finanční a hospodářské situace nejsou – ve víru přitvrzujících se klimatických, potažmo greendealovských direktů – na obzoru. Povodňové škody a dodatečné výdaje zhoršující státní rozpočet i reformátorskou image Fialovy vlády jsou jen další kyselou třešinkou na celkově nepovedeném dortu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
